Snímek Rocco je jakési vyznání pornoherce Rocca Siffrediho. Z traileru se sice zdá, že přinejmenším vizuálně půjde o kašírovaný film, ale to vzhledem k oboru, jímž se zabývá, šlo čekat. Rozhodující bude, co se půjde dovědět o Siffredim. Něco snad ano, vždyť slibně působí třeba scéna, v níž se mu jedna z partnerek přiznává k ročníku svého narození, načež on zděšeně kontruje, že jeho syn je jen o rok mladší. Siffredi v oboru účinkuje přes třicet let.
Začíná výstava Františka Skály, jež představí jeho tvorbu od roku 2004 do současnosti. Jistěže nepůjde o prezentaci všeho autorova díla za toto období, nýbrž o výběr, motivovaný výstavním prostorem, a sice Valdštejnskou jízdárnou. Půjde tedy i o architektonickou koncepci jmenovaného prostoru. Skála usiluje najmě o práci se světlem, to má být pojítkem „cizího“ prostoru a „jeho“ díla.
Tuzemská muzikálová scéna už si troufla na ledaco od Hamleta a Tří mušketýrů po Draculu, dětskou vyprávěnku Ať žijí duchové! nebo ovšem nejnověji průřez písněmi Václava Neckáře a Karla Gotta. Málokterý milník odolává, nezvládla to Abba ani Ježíš Kristus. Nakonec dokonce ani vůbec největší rváč všech dob: totiž Rocky.
S poutavými fotografickými výstavami se v posledku naštěstí pytel roztrhl, jedna třeba je k vidění ve Zlíně: jmenuje se Beskydy a Lomná před padesáti lety a autorem vystavených fotografií je Jan Sikora. To je autor celoživotně spjatý s Těšínskými (Slezskými) Beskydami – zde žil i pracoval v projekci Vítkovic a později v managementu Třineckých železáren.
Fotograf Jaroslav Kučera proslul svými cykly. Věnoval se v nich tu lidem „na okraji“, tu prvnímu výročí sovětské okupace. Čtvrt století soustavně fotí Sudety, pořídil sady ze zahraničí (věnované například Moldávii). Slavný je jeho snímek Václava Havla, radostně 24. listopadu 1989 objímajícího Alexandra Dubčeka.
Před třemi roky se nečekaným hitem kin stal snímek Lego příběh – počin, který završil využívání poetiky legofigurek v reklamách a krátkých filmech a stvořil pro ně snímek celovečerní. Jako by tvůrci pochopili, že v době nesčetných adaptací komiksů a počítačových her, jako by jiné žánry pomalu ani neexistovaly, je lego svět, který dokáže pojit staré s novým.
Finišuje výstava věnovaná historii pražských biografů od jejich počátků do nedávné minulosti, kdy jednotlivé kinosály byly vystřídány multiplexy a různorodost byla nahrazena totožností. Výstava byla vloni otevřena ke 120. výročí vzniku prvního pražského kina a lze na ní zhlédnout plány města s lokacemi biografů, dobové fotografie i programy kin.
Rychlý tip na prvé dva dny týdne, kdy proběhne osmý ročník festivalu filmů s antropologickou tematikou Antropofest – tedy filmů poznávajících život celých lidských společenství či sociálních skupin. Celkem bude promítnuto osmnáct snímků, například íránský, guinejský, mexický, nepálský, jihoafrický či britský. To je poutavá směska.
Je to radost, projednou mít možnost zahlédnout mezi profesionálními výkony v kinech, které dopadly líp nebo hůř, něco tak vlastně roztomile absurdního a přitom srdečného, jako je celovečerní dokument o nejvyšších českých horách. Nazvaný ovšem prostě Krkonoše, vždyť k čemu kudrlinky. Vznikl loni a je to práce amatérů (už to je hodno ocenění, dotlačit film do kin není jen tak).
V půli prosince začala výstava sběratelství moravské větve starohraběcího a knížecího rodu Salm-Reifferscheidtů za období od roku 1763, kdy rod získal panství Rájec na Moravě, do závěru 19. století, kdy jeho sběratelská a objednavatelská činnost utichá.
Znovu, dokonce i po Vánocích se sluší myslet na děti, neboť jim a jejich „chytrým rodičům“ je věnována komiksová výstava časopisu Raketa. Ta stylově podle svého jména nechává nahlédnout ve věži – totiž Ve Věži – do vesmíru plného barev a fantazie tuzemských mladých výtvarníků, kteří s časopisem v jeho dosavadní historii spolupracovali.
Něco snad vhodného k Vánocům: takřka v půli je kutnohorská výstava o tvorbě bratří Čapků, vztahující se k dětem. Kurátoři si kladli otázky, jaký vlastně byl přínos obou tvůrců k rozvoji dětské literatury za první republiky. A jak se ve svém díle dětským pohledem na svět inspirovali?
Konec roku v kinech, to není lecjaký čas: je plný příběhů o ženách zachraňujících svět, civilizaci nebo aspoň bojujících s duchy ze záhrobí. Muži na tom jsou podobně, ale na rozdíl od žen jsou taky ústředními postavami příběhů romantických či ryze dojemných.
Prezentovat na jevišti ausgerechnet Národního divadla ausgerechnet v čase adventu ausgerechnet premiéru adaptace díla pověsti, jakou má román Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, přiznává realizátorům takového počinu smysl pro dramatičnost i humor. A hereckému představiteli zejména hlavní role velkou odvahu.
Pokračování filmových pohádek je z podstaty nonsens. Vždyť na konci předešlého příběhu, když zlé bylo pryč a pánbůh zůstal s námi, přece si slíbili být spolu navždy. Pakliže následuje nový příběh o totožných hrdinech, slibovat nikdo nic neměl.
Ve Šternberském paláci jsou nově k vidění zdejší významná renesanční díla italských mistrů. Jednak oltářní křídla Lucase Cranacha (normálně jsou v Olomouci na arcibiskupství), jednak obraz Andrey del Sarto Madona s dítětem (normálně na zámku v Opočně). Ten byl namalován roku 1520, do Čech se dostal o tři století později.
V kinech jsou to návraty. Teď zrovna J. K. Rowlingové ke kouzelnickému světu, tentokrát přesunutému z britských souřadnic na americké. Film Fantastická zvířata a kde je najít jistě bude hit, sycený nostalgickou vzpomínkou jedné generace na dětství.
Tuzemská literatura má taky své unikáty, to se nedá nic dělat: třeba Ladislava Klímu. Takový zjev pořád láká, fascinuje, vybízí k vyrovnání. Aktuálně výstavou vztaženou k jeho pobytům v Modřanech v letech 1896–1909, v jejichž průběhu – inspirován klidem zdejší vsi a okolní krajinou – napsal velkou část svého díla.
Ve Vsetíně začíná výstava dvou výtvarníků, kteří k regionu patří jako málokdo jiný: expozice maleb a dřevorytů k sedmdesátinám Jany Dočkalové-Kobzáňové bude doplněna výstavou jejího otce Jana. Žák Maxe Švabinského byl od dětství ovlivněn rodným krajem – jeho krajinou, životem a zvyky Valachů.
Dodneška je to jedna z nejdůležitějších a nejpřitažlivějších knih o filmu. Lze se z ní dozvědět takřka vše o tom, jak se stane, že film je magické přitažlivé a dráždivé médium: totiž kniha rozhovorů mezi režiséry Françoisem Truffautem a Alfredem Hitchcockem.
Končí výstava Josef Hoffmann – Josef Frank. Od „nekonečné garnitury“ k otevřenému systému, která jistěže porovnává díla obou autorů, členů Svazu rakouských umělců neboli Kunstschau. Ta Hoffmannova reprezentují volný, individuální a otevřený systém ztvárnění ideje komplexního pojetí zařizování prostoru (Garniturdenken).
Zhruba v půli je výstava Smích a zapomnění. Název samozřejmě evokuje své pozadí, mohl by odkazovat ke kdekterému světovému dílu, leč vybral si Knihu smíchu a zapomnění Milana Kundery. Na jejím pozadí zkoumá tvárnost paměti, bolest smíchu, vzájemný vztah mezi soukromým a veřejným životem a zrádnost lidských vztahů.
Když se skrze film U moře pokusila coby autorka i režisérka vystihnout své rodinné, přesněji partnerské rozpoložení Angelina Jolie, byl z toho do roka rozvod s Bradem Pittem (jenž v tomto filmu své manželce hrál). Maďarský scenárista a režisér Szabolcs Hajdu je odvážnější, do svého filmu Rodinné štěstí zapojil nejen svou ženu, ale i děti.
Spor o digitalizaci a restauraci starých českých filmů, o vhodný postup, jak filmy uchovat pro další generace, se s přestávkami objevuje už několik let v různých tuzemských médiích. Ta výdrž je s podivem, vždyť jde o téma výsostně odborné, vědecké, trochu nesrozumitelné.
Polská scéna Těšínského divadla letos slaví pětašedesát let své existence, což se rozhodla připomenout premiérou inscenace Rajską jabłonką. Sága o historii Těšínského Slezska od první světové války do 80. let minulého století získala v roce 1985 hlavní cenu divadelního měsíčníku Dialog, přesto dosud nebyla inscenována.
Bývá slyšet a číst o nutnosti opečovávat a uchovávat tradice. Byť není jasné, proč ani jak tradice vzniká. Přemítat o tom možno na výstavě hornolužických krojů – oděvů, které svou složitou propracovaností a důrazem na původ po staletí pomáhaly slovanskému národu Lužických Srbů přežít v obklopení německým živlem
Děje se čtyřiadvacátý ročník plzeňského festivalu Divadlo. Je to přehlídka přivážející pozoruhodné zahraniční kousky, které tu tak díky ní jsou k vidění aspoň jedinkrát. Přitom není omezena jazykem ani žánrem. Divadelní rámec samozřejmě dávno přerostl k jiným médiím.
Brněnský hrad Špilberk je kouzelné místo, které nepřestává fascinovat vztahem minulosti, jež je známá svou tvrdostí těžko dobytného žaláře, a přítomnosti, která s tímto hnusným dědictvím kalkuluje. A zároveň se jej snaží odčinit doklady, že dokonce i tento kamenný dům svede být i něžný a romantický. Je tu vlastně pořád cítit touha po úniku do jiných světů i odhodlání zůstat přikovaný právě sem.
Rychlé šípy Reloaded jsou inscenace, jež zkoumá, jak by se mohl chovat Jaroslav Foglar, byl-li by zrovna rozezlen krádeží svého deníku, a dokonce i ježka v kleci. V pátrání po obou relikviích by se prý spolehl na své odrostlé svěřence, třebaže jejich kondice ani morálka už nejsou ryzí jako kdysi. Zní to stejně podezřele jako televizní seriál Pomalé šípy, ale výsledek snad sliby anotace předčí.
Půlhodinový snímek Morava, krásná zem je omeleta několika žánrů od westernu, hororu, zombie až po cosi jako „paradoxní mýtus“, v němž sv. Václav s bratrem Boleslavem soupeří na moravské vsi 21. století o podobu češství, české státnosti a talíř rajské omáčky. V podstatě je to ale filmová esej, zkoumající, jak se tvoří a tvořily mýty v Čechách a na Moravě, jak v tom našem zeměpásu funguje nacionalismus a národní identita (to se teď hodí).
