Nemám metodu, ale po nějaké cestě jdu
Pokusíme se napravit chyby a posunout můj mediální obraz od „báječného hravého blázna“ k serióznímu umělci, který přemýšlí, řekl František Skála a zatvářil se neodhadnutelně.
Pokusíme se napravit chyby a posunout můj mediální obraz od „báječného hravého blázna“ k serióznímu umělci, který přemýšlí, řekl František Skála a zatvářil se neodhadnutelně.
Lidé, kteří chodí na výstavy, většinou očekávají, že tam budou nějaké umělecké předměty. Nebo aspoň předměty, které jsou za umělecké označeny. To je správné a přirozené. Ale představme si, že nejdeme na výstavu, ale k někomu do bytu, kdo nám půjčil klíče (nebo jsme je našli) a odešel. Neznáme ho nebo ho známe jen trochu.
Začíná výstava Františka Skály, jež představí jeho tvorbu od roku 2004 do současnosti. Jistěže nepůjde o prezentaci všeho autorova díla za toto období, nýbrž o výběr, motivovaný výstavním prostorem, a sice Valdštejnskou jízdárnou. Půjde tedy i o architektonickou koncepci jmenovaného prostoru. Skála usiluje najmě o práci se světlem, to má být pojítkem „cizího“ prostoru a „jeho“ díla.