Lidé, kteří chodí na výstavy, většinou očekávají, že tam budou nějaké umělecké předměty. Nebo aspoň předměty, které jsou za umělecké označeny.

To je správné a přirozené. Ale představme si, že nejdeme na výstavu, ale k někomu do bytu, kdo nám půjčil klíče (nebo jsme je našli) a odešel. Neznáme ho nebo ho známe jen trochu. Otevřeme dveře a začneme šmejdit po bytě. Nejdřív jen tak opatrně, a pak se osmělíme, začneme si to prohlížet důkladněji, i šuplík a skříň otevřeme a pak třeba i postel, ve které majitel bytu před chvílí ležel, vyzkoušíme. A přitom si děláme představu o obyvateli. Co je asi zač?

Na většině výstav současného umění si rychle řekneme, no jo, nudný patron. Nebo podivín, asi nějaký neurotický intelektuál, který dává komplikovaně najevo, jak ho štve svět a jak oškliví jsou lidé. Většinou těmi místnostmi rychle projdeme, hlavou pokýváme, no jo, holt tak se to dnes dělá, takhle současné umění vypadá, moc to k prohlížení není, všechno to vypadá stejně, navíc tak, že dělat se s tím moc nebavilo ani umělce, ale oni nám to kunsthistorici vyloží. Mají na to svou hatmatilku a té neradno odporovat. Odcházíme a zíváme, ale opatrně, aby to ostatní neviděli.

Tak tohle se u Františka Skály opravdu, ale opravdu stát nemůže! Tady vlezem do bytu a otevřeme ústa. Kdybychom o Skálovi nic nevěděli, co bychom si asi pomysleli o majiteli příbytku?

Možností je mnoho a mnoho. Že tam bydlí šílený profesor antropologie, který tady vystavuje svou sbírku vyschlých lebek, kterou si přivezl z cest k lidojedům. Že tam přebývá dobromyslná čarodějnice, jež si tam zařídila svou perníkovou chaloupku a už se těší, jak si upeče Jeníka a Mařenku. Že tam bydlí kmen pracovitých trpaslíků a pilných permoníků, kteří se živí sběrem chorošů, lišejníků a vyschlých makovic. Že tam bydlí obsedantně čistotný houmlesák, pán všech popelnic, který tahá ze smetišť zrezlé krámy a nahnilé matrace a doma je podrobuje očistné kúře, dělá z nich domácí umění vysoké užitné hodnoty. Že tam přebývá velekněz nějakého tajemného archaického kultu, jenž schraňuje sakrální předměty, jimiž vyrvává srdce lidských obětí, ale pak je jim tam zase vrací. Že tam bydlí nějaká veselejší verze krále Midase, jemuž se všechno, na co sáhne, mění ne ve zlato, ale ve šperk nebo v loutku či předmět do kabinetu kuriozit.

Že tu zkrátka bydlí magor a génius v jednom. Magor kutilství a rukodělby, génius fantazie a vtipu. František Skála junior osobně. Toho času ve Valdštejnské jízdárně u stanice Malostranská.

Sběratel haraburdí v molitanu

Loni mu bylo šedesát, ale vypadá čím dál lépe, jako by on sám byl jedním ze svých uměleckých děl, což je zajisté pravda. Úprava fairbanksovského knírku vždy dokonalá, jiskrné oko, šarm koňského handlíře z Uher. Je stejně tak entertainer svých několika hudebních skupin, v nichž vystupuje ve vlastnoručně ušitém obleku z molitanu, jako rozkládající se mrtvola z pohřebního rituálu jím samotným založené společnosti BKS čili Bude konec světa, jež patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v oboru paralelní existence ve střední Evropě kdy vyskytlo. (Jde však o tajnou společnost, takže se o ní nesmí moc mluvit, což respektujeme.)

V jeho životopise nejsou na první pohled patrné žádné dramatické přeryvy či události, ty nahrazuje tvořivost a píle. A po ní zábava vysoce ušlechtilého typu. Narodil se v Praze do výtvarnické (otec) a hudebnické (matka) rodiny, ještě dříve, než nabyl gramotnosti, projevoval šikovnost rukodělného typu. Vystudoval na střední uměleckoprůmyslové škole obor řezbářství, v němž by se výborně uplatnil ve středověku, ale k zahození mu to nebylo ani dnes. Na vysoké škole též uměleckoprůmyslové absolvoval v oboru filmové a televizní grafiky, takže ani moderní média mu nejsou cizí. Cizí mu není ani ten nejtradičnější výtvarný projev, tedy kresba či malba, jak ostatně dokazuje svými ilustracemi knih nebo již několikerými knihami komiksů: jeho Velké putování Vlase a Brady z roku 1987 je považováno za jeden z prvních českých komiksů.

Byl členem skupiny Tvrdohlavých, která koncem 80. let vnesla do českého umění postmodernu, ze jejíhož představitele je Skála akademicky považován, ale prakticky je to jedno. Na Skálu žádná terminologie neplatí, to, co dělá, je originální a zároveň archaické, bizarní a přitom tradiční, předmoderní a klidně i moderní a postmoderní. V roce 1991 byl druhým laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého (po Vladimíru Kokoliovi): před sedmi lety v textu Umění je jako podprsenka (vyšel v LN) vyjádřil své rozpaky nad současnými laureáty, respektive nad utrápeným a nudným uměním, jež produkují. Tehdy jim vzkázal, ať se vykašlou na úvahy, co je umění, ať hlavně dělají, co je baví.

S cenou byl tehdy spojen rezidenční pobyt v uměleckém středisku Headlands nedaleko San Franciska na břehu Pacifiku. Tam došlo k osudovému setkání umělce s mořskými řasami, kelpy, z nichž pak léta vytvářel různé mysteriózní předměty a jejichž jakoby stařecká struktura učarovala jeho smyslu pro vetchost a sešlost. Do Kalifornie se pak ještě několikrát vrátil.

Důležitou iniciační událostí byla však též pěší cesta do Benátek, kterou po vzoru starých mistrů a Máchy vykonal v létě roku 1993. S nejprostším vybavením, se skicákem a holí na odhánění psů, přešel alpské ledovce a údolí a dorazil na umělecké Biennale, kde mohl být rovnou vystaven. Cestou si psal a kreslil deník, jenž je i zajímavým dílem literárním. Zažil i útok hejna krvežíznivých vysokohorských motýlů, jemuž statečně čelil. Tuto příhodu někteří lepideptorologové (vědci přes motýly) zpochybňují, ale to není důležité.

V českém prostředí je integrován ve své rodině s výtvarnicí Evou, nadanými odrostlými dětmi a širokým okruhem přátel a známých, jak bylo patrné na vernisáži aktuální výstavy, jež měla masový charakter. Během ní, nejspíše lehce stržen veselou atmosférou, umělec prohlásil, že hodlá kandidovat na prezidenta republiky. To bylo někým i vzato vážně, ale bohužel realita je taková, že šlo o žert.

V roce 2010 byla jeho pozice klasika stvrzena, když obdržel Státní cenu za přínos ve výtvarném umění. Přibyla mu tak do sbírky titulů a řádů, kde čestné místo zaujímá Řád zelené berušky, který si udělil sám za svou činnost ve zmíněné společnosti BKS. Cenu byl mohl dostat též od nějaké ekologické organizace, neboť v rámci své tvorby natahal z lesů a polí snad tuny odpadu a harampádí, jež tam jeho netvořiví spoluobčané odhazují. Dalo by se říci, že jako obyčejní lidé chodí do lesa na houby, chodí tam František Skála za starými kastroly, barely, kyblíky a jinými krámy, které si odnáší k uměleckému zpracování. Nejčastěji tak činí v okolí své rekreační chalupy v Podlesí nedaleko Loun. Mnohý z těchto předmětů, přeměněný k nepoznání, je vystavený v Jízdárně.

Setkání světla s bakelitem

Té vévodí kůň, vlastně jednorožec, možná ale spíš kozel s tyčí na hlavě. Je utkán z jemných železných pilin, jichž by se člověk hned toužil dotknout, ale bohužel je vztyčen na pilíři, takže se k němu nedostaneme. Spolu s žíněným kozlem je dominantní atrakcí lebka z padákoviny, která se v pravidelných intervalech nafukuje, čímž výstavě dodává na strašidelnosti. Tato velelebka kontrastuje s mnoha jinými menšími motivy lebek či hlav, především s těmi, jež jsou vyrobeny z citrusového plodu pomela a upomínají na skulptury předkolumbovských indiánských civilizací. Vystaveny jsou ve vitríně, jako by skutečně šlo o trapenované lebky, lovecké trofeje nevinných kanibalů nebo prostě o pohádkové dýně, u nichž předpokládáme, že si v noci povídají.

V jiné sekci výstavy bydlí Kafkův Řehoř Samsa, který chudák spí a jehož bezmocné chrobákovité tělo leží na posteli, zakryto lehkým průhledným závěsem. Za chvíli, až návštěvníci odejdou, tiše vstane, pokusí se nazout si boty, jež mu umělec výsměšně přichystal k posteli, a po marných pokusech se jeho hmyzí tělo odvalí na noční procházku po Valdštejnské zahradě.

Monumentální předměty jako třeba obrovský vykotlaný pařez přeměněný na zlatý zub či snad stoličku nějakého obra nebo krásně opracovaný dutý kmen, z nějž trčí jakési bidlo či udice, si dobře rozumějí s předměty drobnými, až miniaturními. Mezi ně patří sestavy cestovních pomůcek z časů románů Julese Verna nebo z dob vyšetřovacích metod Edgara Allana Poea. Najdeme tu kůži ježury k leštění pleše, nůžky k zastřihávání knírů, ondulační kleště k vymačkávání kožních výpotků, amulety k zaplašení upírů a krvesajných molů. Setkává se tu starý kov s bakelitem, tím praotcem plastů, přírodniny jako kámen, větve či kosti zvěře se druží s umakartem a PVC. Vše dohromady tvoří archaickou krásu ze šmelců a zastaváren, jíž je švankmajerovsky dodán nějaký nový element, čímž se i staré vypelichané koště může proměnit v posvátnou monstranci.

Mytologický prvek je mimořádně silný. Je to přitom mytologie bez ideologie, mytologie hravá a fantaskní, náboženství vyspělého, ale dětsky a hravě založeného národa. Snad nějakých oceánských kultur, které život i smrt vnímají v jednotě, takže když umírají, radují se, co nového je čeká. Ne že by z některých předmětů nešla hrůza a nebylo by je možné ponořit do těla oběti. Takové jsou rituální nože, oštěpy, sekery a štíty vystavené v sekci Tribal. Skrz něžně vyřezávané předměty náboženské smrti tam svítí krásné světlo jaksi pravěké krásy.

Vůbec jde o světelnou výstavu. Nebo o výstavu světla. To proniká skrz exponáty, nechává vyniknout stínům a barvám, mění obyčejné a zašlé předměty v krásné a tajemné artefakty, které se v proudu světla obrodily k novému životu.

Ve Skálově světě vše může být vším. Dřevěné kytary se podobají rejnokům, obrovské dopisnice vypadají jako pasti na mamuty, objekty z provázků a suchých větviček připomínají třeba kostry ptáků, obaly deníků, které jsou v jedné vitríně vystaveny, pak můžou upomínat na sbírku intimního prádla hravě založené krasavice. Tvořivý duch tu vane všemi směry a touha po kráse, již chce umělec najít a předvést, vládne nade vším. Člověk se tu na chvíli stává oněmělým svědkem důkazu, že úplně ze světa umění neodešla.

I když má namále.

František Skála: Jízdárna. Národní galerie. Valdštejnská jízdárna Praha
10. března 2017 – 3. září 2017