Půlhodinový snímek Morava, krásná zem je omeleta několika žánrů od westernu, hororu, zombie až po cosi jako „paradoxní mýtus“, v němž sv. Václav s bratrem Boleslavem soupeří na moravské vsi 21. století o podobu češství, české státnosti a talíř rajské omáčky. V podstatě je to ale filmová esej, zkoumající, jak se tvoří a tvořily mýty v Čechách a na Moravě, jak v tom našem zeměpásu funguje nacionalismus a národní identita (to se teď hodí).
Některé svátky by se neměly přecházet mlčky, tak mikulášská jaksepatří: romský „festival“ Bašavel. Nejprv koncert obnovené kapely Mária Biháriho Bachtale Apsa. Potom představení z inovativního projektu „divadla utlačovaných“.
Se začátkem adventu asi dává smysl, že divadelní premiéry jsou jako z pohádky. Ale najde se vzdor: například cyklus scénických čtení „8@8“, kterým se Divadlo Letí rozhodlo oslavit svoje desetiny (pro pořádek: cyklus tohoto jména je pořádán celých těch uplynulých deset let a pro letošek je spojen s oněmi kulatinami proto, že prezentované kusy jsou dárek divadlu).
Když někdo pochází z Izraele, žije v Americe a potlouká se jí, jelikož je to džezmen jaksepatří, asi mu těžko vyčítat, že má pochopení i cit pro mísení kultur, ba že v něm má zalíbení a používá ho jako zdroj své tvorby. To je případ Telavivana Itamara Borochova, trumpetisty světového kalibru, který umně mísí židovské, arabské, křesťanské, neřkuli africké tradice.
Hle nový festival, nadto výjimečné koncepce: ostravskou Normu, která spojí autorské divadlo s výtvarným uměním. Chce totiž reflektovat „teatralizaci současného umění a konceptualizaci divadelních inscenací“. Zároveň propojí české a polské tvůrce (v dalších ročnících aspiruje na totéž se Slováky, Maďary, Rakušany atd.).
Další z ambiciózních pokusů tuzemského divadla intenzivně a zhuštěně nahlédnout nedávnou zdejší minulost. Tentokrát z létě 1945, kdy se Beskydy ještě potulovali banderovci a střílelo se, kdy se v Sudetech ještě zrovna tak vraždilo, se na pražské Pankráci setkává v jedné cele pětice žen různých válečných osudů: slavné herečky Adina Mandlová a Lída Baarová, odbojářka pomáhající parašutistům z výsadku Silver A, Židovka Julie, donedávna vězněná v Osvětimi, a neznámá žena.
František Štorm je typograf a muzikant, designér a cestovatel, výtvarník a buddhista, a navíc ovšem výborný esejista (jeho Eseje o typografii by si měl přečíst každý, kdo to s čtením myslí vážně). Že při takovém záběru za ním jeho vykladači i fanoušci klopýtají, nevadí. Tedy dostane-li se na radost z díla. Jedna šance ještě je na výstavě nazvané (H)Různé věci.
Na poslední chvíli ještě lze stihnout retrospektivní výstavu české horské a horolezecké fotografie, nazvanou cudně Mezi nebem a zemí. Je pořádána u příležitosti padesátého výročí první oficiální československé horolezecké expedice do asijských velehor a představuje fotky devatenácti autorů, kteří je pořídili v rozmezí let 1930 a 2015.
Filip Nuckolls patří k divadelním režisérům, kteří mají cit pro literární předobraz, jejž se rozhodnou adaptovat pro jeviště. To zároveň znamená, že patří k autorům, kteří umějí číst, a ještě navíc si o přečteném něco svedou myslet a s vymyšleným dále umně pracovat.
O slovenské kinematografii se říká, že nezná jiná témata než Jánošíka, druhou světovou válku a především její vyvrcholení, Slovenské národní povstání. Je to nadnesené hodnocení, ale je fakt, že k paradoxům zdejšího komunistického režimu patřila ochota natáčet nákladné vojenské filmy; jindy by na ně peníze nebyly.
S podzimem začíná zával knižními přehlídkami. První na řadě je festival pro „opravdové booklovery“ Belles Lettres (oddanost knihám zjevně nebrání práskání češtiny přes jazyk). Je to vlastně osvěta, zaměřená na tržní zázemí a podmínky zdejšího písemnictví.
Divadelní pouť na Střeleckém ostrově – po třiceti letech se připomene akce, která patřila k tomu nejlepšímu, co nabídla druhá polovina osmdesátých let. První Divadelní pouť se konala roku 1985 v Praze, rychle však začala okruh svého působení rozšiřovat a propracovala se až k účinkování na prestižním hudebním festivalu v Roskilde.
Ještě pár týdnů lze ve vídeňské Albertině zhlédnout naráz dvě výstavy, jež se týkají kresby a jejichž exponáty od sebe dělí sto let. Dřív skončí výstava Drawing now – ta se věnuje současným pozicím v grafické tvorbě. Představuje 36 mezinárodních uměleckých pozic, v nichž ukazuje, jaká témata dnes umělci kresbou vyjadřují, a „prezentuje grafickou tvorbu v jejích pozoruhodných polohách a vyjádřeních“.
V evropském městě kultury to frčí a o nápady, zdá se, není nouze: aktuálně v Plzni začala první evropská výstava paravánových kaligrafií Shōko Kanazawové. Ta je v současnosti nejvystavovanější žijící japonskou kaligrafkou – její práci například samostatně vystavují tři galerie, ztvárňuje taky císařovy básně i titulky k populárním seriálům.
K napjatým vztahům, na které ovšem pro jejich vzdálenost nepohlížíme, patří ty japonsko-čínské. Film Anga Leeho Touha, opatrnost jejich takt připomíná už názvem, každopádně ukazuje jejich podobu za druhé světové války, kdy Japonci Čínu okupovali.
Mezi akcemi vztahujícími se k výročí a dědictví druhé světové války konečně něco výjimečného: poprvé u nás je uvedena výstava dvou stovek fotografií „Osvětimského alba“. To je „dokumentární série“, která v roce 1944 zachycovala systematickou likvidaci evropských Židů. To první uvedení je s podivem, protože na fotografiích jsou zachyceni převážně občané předválečného Československa; tedy i Podkarpatské Rusi.
Jsou postavičky, které odjakživa vnášely mezi děti rozepře. Někdo nesnesl Rákosníčka, jiný Křemílka anebo alespoň Vochomůrku. Později jiný nemohl formeláky a chobotnice a jiný Pana Tau. Teď by zákopy měly být zakopány, přinejmenším na jedno výjimečné odpoledne, které možná změní někdejší hodnocení kdekoho.
Mark Lanegan je zpěvák, který toho má hodně za sebou, a přitom se jen tak neoposlouchá. Ostatně kromě jeho chrapláku funguje i zpěvákův příběh: kariéru začal na konci 80. let s Kurtem Cobainem v garážové blues grunge kapele The Jury. Po vzniku společného hitu Where Did You Sleep Last Night, který pak oba autory neustále provázel, se Lanegan vydal na sólovou dráhu.
Rusko je země mnoha možností, většinou nepochopitelných a často zákeřných. Čerstvě to připomíná výstava inspirovaná druhým soudním procesem s miliardářem Michailem Chodorkovským a jeho společníkem Platonem Lebeděvem, který probíhal v letech 2009 a 2010 a byl veden kvůli údajné zpronevěře a daňovým únikům.
Na česko-polských hranicích v obci Neratov, vyhlášené rekonstruovaným kostelem Nanebevzetí Panny Marie s prosklenou střechou, se vprostřed prázdnin už čtyři roky koná workshop někdejších studentů DAMU a lidí s mentálním postižením. Každý rok spolu nazkoušeli inscenaci, nasnadě byli třeba Romeo a Julie, letos bude mj. Vinnetou.
Komiks Franka Tashlina Svět, který není v originále vyšel v roce 1951, v češtině jako poslední chybějící číslo ze samostatných Tashlinových knih letos. Jelikož autor tvořil nejen jako kreslíř, ale i jako filmový scenárista a režisér v době květu klasické grotesky (vymýšlel scénky Laurelu a Hardymu), jsou jeho knížky takové.
Knihy regionálních pověstí jsou vděčným poznáním historie, jazyka a života vůbec. Zklamat mohou jedině odbytou ediční prací, což naštěstí není případ Čertovy kuchyně, „pověstí a vyprávění z Jičína a okolí“ vydaných pro jistotu v Brně.
Zdejší film dal světu minimálně jednoho autora, jemuž se v dějinách média nelze vyhnout: je to Karel Zeman. Jeho poetika spojovala hraný a animovaný film, a přitom nebyla táž, vyvíjela se a proměňovala, takže Pan Potlouk se liší od Cesty do pravěku, ta od Barona Prášila, ten od Čarodějova učně a to vše od Vynálezu zkázy.
Už podle poloprázdných parkovišť ve městech se lze domnívat, že dovolené jsou v plném proudu. Co doporučit na čtení? Pro děti by se snad hodil Můj prázdninový deník Evy Chupíkové, kam si lze znamenat zážitky z prázdninových dobrodružství, jenže zkraje prázdnin je kniha vyprodána a dotisk bude k mání, považte, 31. srpna.
Prázdniny za dveřmi, s nimi taky přerývka divadelní sezony – neboť divadla poklízejí, herci mají dovolenou anebo se účastní letních festivalů a produkcí ad hoc. Než to vypukne naplno, ještě pozvánka na reprízy brněnské inscenace premiérované minulý týden: na brněnském Biskupském dvoře se v posledku uvádějí hry spojené s moravskou historií a význačnými Moravany.
Americká fotografka Lee Millerová (1907–1977) je autorka pestrého díla, jehož záběr sahá od surrealistických výjevů přes módu, cestopis a portréty po válečnou reportáž. Začínala jako surrealistka v Paříži, později v době velké recese fotila portréty v Americe, následně se přestěhovala do Egypta a soustředila se na cestopisné fotky.
Rakouský autor Werner Schwab, hvězda německojazyčného divadla, je dobře znám i u nás; v porovnání s jinými současníky je inscenován nezřídka. Možná i pro svůj hravý a náročný jazyk, dovedně experimentující s novotvary do takové míry, že se mu začalo říkat „schwäbisch“, „švábština“.
Jedním z rysů autoritativních států je snaha napodobovat propagandu států svobodných. Dobře je to vidět na filmu. Například syžet nejúspěšnějšího čínského a prvního neamerického IMAX filmu Následky otřesu se pranic neliší od postupů hollywoodských snímků: roku 1976 při zemětřesení v městě Ťan-šan zahynulo 255 000 lidí (neoficiálně prý o čtyři sta tisíc víc), jenže drásání čínské duše nekončí u zobrazení katastrofy, nýbrž ve šroubovaném příběhu.
Aby těch filmových loutek nebylo málo: letošní ročník zlínského filmového festivalu pro děti a mládež má sekci animovaných snímků, které vznikly v místních ateliérech. Takže dojde jednak na klasiku Hermíny Týrlové i Karla Zemana, jednak na tvorbu méně známých autorů. I když dnes mají všechny snímky tutéž startovní pozici, neboť v televizi, natož v kinech běžně bohužel neběhají, a tak je málokdo zná.
Začíná další průřezová přehlídka autora, jehož všeobecný věhlas nedosáhl prozatím takových proporcí, jakých zasluhuje. V Muzeu Kampa je k vidění retrospektiva díla Vladislava Mirvalda od 40. do 90. let minulého století, ony autorovy „racionalistické vizuální konstrukce, jež svedou v lidském oku vyvolat matoucí až hypnotické vjemy“.
