Začíná další průřezová přehlídka autora, jehož všeobecný věhlas nedosáhl prozatím takových proporcí, jakých zasluhuje. V Muzeu Kampa je k vidění retrospektiva díla Vladislava Mirvalda od 40. do 90. let minulého století, ony autorovy „racionalistické vizuální konstrukce, jež svedou v lidském oku vyvolat matoucí až hypnotické vjemy“.
V cyklu „mladé světové jazzmanky koncertují v Česku“ tentokrát dochází na Maďarku Rozinu Pátkaiovou. Reklama kolem ní láká na to, že je to finalistka prestižní jazzové soutěže pro mladé Made in New York Jazz Competition z roku 2013 (a ovšem držitelka nejednoho evropského hudebního ocenění ať z Budapešti, nebo z Edinburghu, kde uspěla na vyhlášeném festivalu Firnge).
Když se spojí dvě veselé kapely, může z toho třeba být i něco pěkného. Otestovat se to rozhodly skupiny I Love 69 Popgejů a ◊►≈ (neboli Piča z Hoven), které vydávají společné album. Třeskutí „electropunkoví teroristé“ IL69PGŮ existují od roku 2001, ale teprvE před čtyřmi roky vydali souhrn své desetileté činnosti, debutový vinyl Let’s Gold Corridor.
Je pozoruhodné, kolik festivalů a kolik národních festivalů se v této zemi koná – každý týden přinejmenším jeden nový. (Bylo by podnětné zjistit, jak a kde vzniká jejich rozvrh, aby se příliš netloukly. Na ministerstvu kultury? V OSN?) Tento týden dojde na jeden z menších, víkendových.
Český symbolismus je upozaděná epocha, která se obyčejně připomíná spíš při přehlídkách delších období. Přitom je to škoda, protože symbolismus znamenal přerod zdejšího uvažování: poprvé a nejvýrazněji v něm se objevily vyhraněné kritické názory k nacionálním tendencím, jež české kultuře v 19. století dominovaly.
Na televizním vysílání jsou nejmilejší (kromě potěchy ze sledování sportovních výsledků oblíbených týmů) objevy z archivů Československé televize. Nalézání oněch málo nebo po mnoha letech prvně vysílaných povídek, na nichž je znát, že televizní tvorbě kdysi tvůrci přikládali větší váhu než dnes.
Rovněž pro letošek připravilo Národní muzeum sérii výstav, zastřešených jediným tématem a prezentovaných postupně ve všech prostorách muzea. Tím letošním je smrt a jejím motivem je samozřejmě její znázornění coby přirozené součásti života, jež bývá zastíráno. Prozatím byl vloni k vidění prolog výstavy: expozice, která ilustrovala ruský život v průběhu první světové války.
Rodiče s dětmi v náležitém věku příhody plastelínové ovečky Shaun, jejího stáda a hlídacího psa Bitzera nejspíš znají, a mají-li vkus, rovněž je sledují. Je to jednak dílo srozumiteln, jednak zábavné – tvoří jakýsi předstupeň příběhů Pata a Mata, jejichž ne-logika vyžaduje pokročilejší diváky, schopné porozumět dadaismu.
Všeobecně se ví, výrobky které že firmy jsou v kategorii běžné počítačové, telefonické a video elektroniky designově nejfajnovější, a které tak vytvářejí módu a trendy. Apple ale nevelel trhu vždy a jeho výrobky před třiceti lety, kdy firma začínala, jistě nefungovaly ani nevypadaly tak dobře jako teď.
Sedmdesáté výročí konce poslední světové války po světě připomíná vzpomínka za vzpomínkou. Teď v Praze zrovna tak jedna ze sekcí právě probíhajícího Febiofestu: je nazvaná příznačně Polsko 44, aby připomněla rok největší bitvy organizovaného protinacistického odboje, a je věnovaná reflexi této války v polské kinematografii.
Hra německého dramatika Maria von Mayenburga Mučedník spoléhá na všecky oblíbené prvky současné západní kultury – ironii, nadhled, nevázanost či cit pro absurditu šílenství. Vypráví o studentovi střední školy, který se rozhodne stát se křesťanským fanatikem a hlásat svou víru podobně náruživě a tvrdě jako islamisté víru svou.
A je tu další národní filmová přehlídka, začíná osmý ročník festivalu japonského filmu a kultury EIGA-SAI. Hlavním tématem letošního ročníku je „reflexe smrti v japonském filmu a kultuře“. K vidění ovšem bude rozptyl jaksepatří: absurdní komedie i drsné thrillery, filmy poválečné i z posledních let.
Začíná první ročník festivalu francouzského divadla podivuhodného gastronomického názvu Sněz tu žábu. Ač by se podle něj mohlo zdát, že sází na jistotu představ, které našinec chová vůči francouzské kultuře, struktura programu slibuje nervy: konfrontaci s divadlem, jaké v tuzemsku k vidění není. Tak na úvod vystoupí Compagnie le Festin de Saturne s pantomimickou klauniádou War Pig.
Totonel, Andreeu a Anu váže silné sourozenecké pouto. Matka je ve vězení, a tak jsou odkázáni jen sami na sebe a příbuzné. Ti si ale z jejich bytu na bukurešťském předměstí udělali feťácké doupě. Nejstarší Ana (17) drogám propadá také. Andreea (15) hledá únik a zajistí pro sebe a Tota (10) bydlení v dětském domově.
Spisovatel Zdeněk Šmíd je všeobecně znám svými turistickými romány; zvlášť když před lety byl podle prvního z nich natočen vodácký seriál Proč bychom se netopili. Šmídova autorská práce má ale víc linek, kromě humoristické třeba cestopisnou či sudetoněmeckou, neboť jako rodák z Karlovarska byl fascinován proměnou vztahů mezi oběma národy za krátké období okolo druhé světové války.
Jedním z důsledků stylizace filmů srbského režiséra Emira Kusturici je přesvědčení světového, nebo aspoň evropského publika, že nezřízenost, chaos, věčné opilství a důsledná bezstarostnost jsou věrné zachycení života na Balkáně.
Bulharsko je v tuzemsku tradičně zemí, nad níž se kromě tří letních měsíců, kdy našinec vezme zavděk tamním mořem, ofrňuje nos. Knih příliš nevychází, filmů se nepromítá a inscenací neuvádí. V plzeňském Novém divadle teď ovšem došlo na onu pověstnou výjimku z pravidla: rozhodli se zde dokonce ve světové premiéře uvést v Bulharsku vloni oceněnou komediální hru Sboristé.
V půlce ledna konečně začalo být vidět, že v dosud tiché Plzni – letošním evropském městě kultury – se děje něco výsostné kultury. Kromě dalších akcí odstartovala první část festivalové „vlajkové lodi Jiří Trnka“, výstava nazvaná Ateliér Jiřího Trnky. Je první z několika, na něž letos v Plzni dojde.
Souboru Geisslers Hofcomoedianten se daří budit dojem, že oprašuje „slávu barokní Čechie“, pozapomenutou ve staletích plných stížností na baroko jako dobu „temna“. Živé divadlo završuje snahu o nápravu pošramocené pověsti celé éry, o niž usilují akademici i umělci de facto od sametové revoluce. „Geissleři“ inscenují tehdejší nejen divadelní texty, ale i témata, která v baroku přišla na svět a přežila dodnes.
Umělecké ztvárnění autismu nebo jiných výrazných poruch bývají divácky či čtenářsky vděčná, neboť jde o nahlížení do vzdálených niterných světů, spojovaných s nejedním předsudkem a ohmatávaných bázlivě. Umění, byť sebepovedenější, se v těchto případech stává rovněž osvětovou službou. Proto i nepovedená ztvárnění jsou úspěšná.
S divadlem zkraje ledna to každoročně není žádná sláva, premiéry jsou v těchto týdnech zřídkavé, neboť scény tiší nervy po předvánočním shonu. A tak je prostor vrátit se k jeho úspěchům: v půli prosince byla uvedena inscenace Mlčky křičet dva roky starého souboru Studio hrdinů (sídlí ve Veletržním paláci pražské Národní galerie). Je to životopisné drama, inspirované osobností francouzské filozofky a anarchistky Simone Weilové.
O zpěvačce lze číst, že je pokračovatelkou Hany Hegerové i „královnou středoevropského šansonu“. První není pravda už proto, že Hegerová nikdy tak nechraptěla, druhé proto, že Tobias zpívá sice zrovna tak dobře slovensky, maďarsky i česky, ale jiné řeči na repertoáru nemá.
Od začátku prosince běží desátý ročník asijských filmů, lze ještě stihnout jeho víkendové dny. Letošek znovu reflektuje vývoj kinematografií, jimž se věnovaly uplynulé přehlídky, a tak stojí na národních dnech: korejském, tchajwanském, čínském, japonském nebo hongkongském.
Česko je festivalová velmoc; svou přehlídku tu má kdeco, takže novinky překvapují. Mile teď první ročník festivalu australského filmu, neboť mimo Down Under Berlin podobný ve střední Evropě není. Navíc tento pražský navazuje na projekce českého a slovenského filmu, jejichž druhá várka proběhla v září v Melbourne a Sydney.
Divadelní biografie vynálezců už není jen Cimrman nebo Zelenkův Teremin, aktuálně se k nim přiřazuje dokument o Nikolu Teslovi. Kombinuje postupy obou zmíněných kolegů: je to scénické čtení i přehlídka géniových úspěchů, doplněná odbornou přednáškou.
Vzhledem k datu asi nepůjde o překvapení, ale spojnicí kulturních tipů tohoto čísla je historie 20. století: na divadle roky 1989 a 2013 a 2014, v televizi rok 1968, na výstavě roky 1945–1951.
Tentokrát mix premiér: debutových muzikantů na pražském koncertu, filmových okének na putovním festivalu, druhé nebo první pražské divadelní inscenace, vystavených obrázků v Plzni a básní amerického poety a šprýmaře.
Dnešní tipy jsou pestré a rozlítané: za výstavou do Ostravy, za divadlem do Brna a Prahy, za filmem k televizi, na koncert zase do Prahy a kdekoli přitom s knížkou v ruce.
Jednou se to nejspíš stát muselo, ač zvyk z toho dělat nebudeme: dnešní kulturní tipy pojí Praha, zůstaneme v ní. Literární čtení opomíjeného klasika, divadelní premiéra, filmový festival. I když ten se ve své druhé půli přesouvá do Brna, tak aspoň jeden výlet je zajištěn. K němu na cestu knihu anebo k poslechu soundtrack.
Tento týden je to prosté, vemlouvavým pojítkem a vodítkem po kulturních tipech je fauna: automobilová výstava v Praze, divadlo v Liberci, festival spisovatelů, oceňované evropské filmy a finská národní literatura. Všechno to pojí zvířátka.
