Modleme se zas a znova, bosa nova, bosa nova!

V cyklu „mladé světové jazzmanky koncertují v Česku“ tentokrát dochází na Maďarku Rozinu Pátkaiovou. Reklama kolem ní láká na to, že je to finalistka prestižní jazzové soutěže pro mladé Made in New York Jazz Competition z roku 2013 (a ovšem držitelka nejednoho evropského hudebního ocenění ať z Budapešti, nebo z Edinburghu, kde uspěla na vyhlášeném festivalu Firnge). Nic z toho však ani vzdáleně nevystihuje táhlou něhu jejího měkkého hlasu, s nímž prezentuje svou představu klasického a latina jazzu a bosa novy. Na české šňůře, z níž zbývá ještě osm koncertů, většinou španělsky zpívající Rozina vystoupí se svým čtyřčlenným bandem, chlapeckou partou z budapešťské scény. Ti rovněž jsou vášnivě oddáni klasickým žánrům. Akorát škoda, že nedojde na ukázku jejich souhry se smyčcovým orchestrem. Ale co není letos, může být třeba napřesrok.

Z koncertů namátkou 15. 5. Pardubice, 16. 5. Teplice, 17. 5. Praha, 19. 5. Brno, 20. 5. Zlín. www.rozinapatkai.com

Dějiny, první plány a realizace tunelu Blanka

Jeden tip docela pro radost: jestli existuje nějaký nejlepší mužský film, kde ani na chvíli nepřekážejí ženské, zato se to tu hemží jedním slavným jménem vedle druhého, je to western Velký útěk. V podstatě je to pokračování Sedmi statečných, jenže tady je takových víc, místo na mexickou hranici je děj umístěn do nacistického lágru – a taky to jinak dopadne. Přesto asi není jiný film (z takového toho běžného světového kánonu), který by stavěl na tom, že lze udržet a stupňovat divácké napětí sledováním tří hodin pánského ansámblu, který si vzájemně v každé scéně zjevně vzdává úctu a který dlouho nedělá nic jiného, než že hází baseballovým míčkem o zeď nebo shání papíry na pašování dokladů. Pokud na nějaký kousek svým pojetím druhé světové války navazuje v Hanebných panchartech Quentin Tarantino, je to právě toto dílo Johna Sturgese.

Velký útěk vysílá ČT2 v pondělí 18. 5. od 21:55.

Ježíš nebo Platón, ten i ten je zákon

Překvapivě pořád se objevují premiéry starých evropských klasiků; jedna teď – výstava Belgičana Jeana Delvilla (1867–1953). To přitom byl autor úctyhodného záběru: básník, esejista, malíř, kreslíř, úspěšný už za svého života. Ve své tvorbě se vyhýbal populárním dobovým tématům, tedy variacím zátiší či realistických výjevů ze života společenských vrstev, a naopak rozvíjel tradici idealistické tvorby, jejíž linku sledoval až ke starému Řecku a Egyptu. Jako mystik byl ovlivněn novoplatonismem a věřil, že viditelná realita je pouhý symbol a že lidé existují ve třech rovinách: fyzikální, astrální a božské. Ostatně slavné je třeba plátno Škola Platónova, na němž antický filozof vypadá jako kázající Ježíš a jeho posluchači jako Kristovi učedníci – jenomže nazí. U nás Delville není zastoupen ani překlady, jako by dosud nebyl. Tak už je.

Výstavu Jean Delville pořádá Galerie hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu. Trvá do 30. 8. 2015. www.ghmp.cz

Pohádky zpoza pece pařezové chaloupky

Chalupaření lze nenávidět, odmítat, oddávat se mu, leč nelze se mu vyhnout. Zkrátka kdo v této zemi nechalupařil, nežil. Nakladatelství Argo vydalo knihu, z níž plyne, jak k této rovnici postupem času došlo. Jmenuje se Chalupy v Čechách na historických stavebních plánech. To je téma donedávna neznámé, neboť původní výkresy historických lidových staveb z 18. a 19. století překvapivě měl v ruce málokdo. Přitom jsou to působivá výtvarná díla, z nichž je patrno, jak a kdy docházelo k proměnám lidové architektury u nás – třeba ve vývoji vytápěcího systému nebo k postupu od dřevěného k zděnému provedení. Jsou to ovšem důležité znalosti i kvůli povědomí o „původní“ podobě chalup, nepoznamenané ještě pozdějšími úpravami. Tím se výkresy současně stávají podkladem k opravám a rekonstrukcím venkovských sídel i inspirací ke stavbě nových.

Jiří Škabrada, Martin Ebel: Chalupy v Čechách na historických stavebních plánech. Vydalo nakladatelství Argo, 272 s., 598 Kč.
www.argo.cz