KULTURNÍ TIPY

Slunečná záře z minulých časů

KULTURNÍ TIPY
Slunečná záře z minulých časů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jako Mick Jagger a Rocky

Snímek Rocco je jakési vyznání pornoherce Rocca Siffrediho. Z traileru se sice zdá, že přinejmenším vizuálně půjde o kašírovaný film, ale to vzhledem k oboru, jímž se zabývá, šlo čekat. Rozhodující bude, co se půjde dovědět o Siffredim. Něco snad ano, vždyť slibně působí třeba scéna, v níž se mu jedna z partnerek přiznává k ročníku svého narození, načež on zděšeně kontruje, že jeho syn je jen o rok mladší. Siffredi v oboru účinkuje přes třicet let. Není to nejdelší kariéra některého z herců, ale rozhodně trvá přes vděčné období. Za ona desetiletí totiž žánr docela ztratil na nepatřičnosti a jeho tvůrci jsou běžnými celebritami. Byť paradoxně jsou horší herci než jejich předchůdci z dob, kdy ještě šlo o filmový obor. To totiž je zábavné: internet a nová média měnila porno a to nezřídka sloužilo jejich vývoji. U všeho toho Siffredi jistěže byl.

Rocco, Francie 2016, 105 minut
Režie: Thierry Demaizière, Alban Teurlai
Kamera: Alban Teurlai
Hudba: Avia
Hrají: Rocco Siffredi, James Deen, Abella Danger, John Stagliano, Gabriele Galetta a další.
V kinech od 16. března.

Záběr z dokumentu Rocco - Emmanuel Guionet / Mars Distribution

Toužebně: Haničko! Sluníčko!

Z bohatého a četného českého písemnictví 19. století dodnes zbylo jako jeho základ a hypotetický vrchol (třebaže disponuje spoustou dalších skvělých textů) pouhých šest děl: dvě prozaická (Malostranské povídky a Babička), dvě poetická (Máj a Kytice) a dvě dramatická (Maryša a Lucerna). Bývalo kdysi nemyslitelné, aby některé z nich bylo všeobecně neznámé, dnes už si tím jisti být nemůžeme. A tak i proto bezesporu je událost, rozhodne-li se přední pražská scéna svébytné a snad ještě ne zcela vyčerpané poetiky uvést právě Lucernu Aloise Jiráska. Pohádku o tuzemských mravech i mýtus o počátku moderní české společnosti. Znovu tedy z jeviště zazní vzpoura mlynáře vůči vrchnosti, požadující na onom hrdém muži porazit vzrostlou lípu, znovu tento muž bude převádět kněžnu přes mokřady do zámku, znovu u toho budou asistovat nadpřirozené síly. Kéž se povede.

Alois Jirásek: Lucerna
Režie: Hana Burešová
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek
Scéna: David Marek
Kostýmy: Hana Fischerová
Hudba: Marek Doubrava
Hrají: Eva Hacurová, Jan Meduna, Miroslav Hanuš, Igor Orozovič, Jaroslava Pokorná, 
Jan Vondráček a další.
Premiéry v Divadle v Dlouhé 17. a 18. března března od 19:00, nejbližší reprízy 26. března a 6. a 26. dubna.

Plakát k inscenaci Divadla v Dlouhé Lucerna - Divadlo v Dlouhé

Oduševnělost proletariátu

Našinec toho o Polsku prý mnoho neví. Zato ví, že polský národ je plný katolíků. Spojnicí a korekturou obou mínění může být výstava Architektura VII. dne, jež představuje kostely, které byly postaveny v Polsku v letech 1945–1989. A to jistěže navzdory vládnímu režimu. Kostely stavěli většinou sami farníci, a jsou tak příkladem komunitní architektury, která odmítala modernismus státu, centrálně řízeného v duchu sovětského komunismu. Šablona nově budovaných měst narážela na tradiční katolicismus společnosti, která projevila svou vůli narušováním funkcionalismu novinek. V nich původně nebyl prostor pro kostel, jenže protože zároveň jejich stavba nebyla zakázána, přitahovala talentované architekty a řemeslníky. Vznikaly tak vskutku komunitní stavby a ovšem (zvlášť po vzniku Solidarity a po zvolení Jana Pavla II. papežem) centra odporu proti režimu.

Architektura VII. dne
Kurátoři: Iza Cichońska, Karolina Popera a Kuba Snopek
Výstava začíná 17. března a k vidění v Centru současného umění DOX je do 22. května.

Fotografie jednoho z novodobých polských kostelů na výstavě Architektura VII. dne - Igor Snopek / DOX

Interview jako rána svědomí

Revolver Revue dávno není jen literárně-výtvarný časopis, nýbrž taky vydavatelství. Má několik zásluh: třeba kritickou edici svých autorů (Martina Hyblera, Michaela Špirita…), třeba vydání románů Martina Ryšavého Cesty na Sibiř a Marka Vajchra Jména Příběhu, třeba Eseje o typografii Františka Štorma. A ovšem další skvělé knihy. Nejnovější je svazek rozhovorů z časopisu, jenž vychází od roku 1985, kdy ještě fungoval jako samizdat. Samozřejmě za takovou dobu – aktuálně má časopis na kontě 105 čísel – už se rozhovorů nastřádá. Ve vybrané šedesátce jsou spisovatelé (Josef Topol), výtvarníci a fotografové (Bohdan Holomíček), kritici (Jan Lopatka), historici (Petr Blažek), hudebníci (Tony Ducháček). Především ale je to cenný pohled nazpět, vždyť řada rozhovorů je z doby, kdy dotazovaný ještě nebyl známý, případně je to jediný rozhovor, který poskytl. Toto ano.

RR rozhovory. K vydání připravily Terezie Pokorná a Edita Onuferová. Vydala Revolver Revue roku 2016. 776 s. 449 Kč.

16. března 2017