Tag: výstava

Články k tagu

Ostny a bodce Aleše Veselého

Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015).

Český pavilon na Expo 2025 v Ósace dostal prestižní ocenění za architekturu

Český pavilon na světové výstavě Expo 2025 získal ocenění odborné poroty za mimořádné architektonické dílo. Mezinárodní úřad pro výstavnictví (BIE) udělil českému pavilonu stříbrnou cenu v kategorii malých a středně velkých pavilonů do 1500 metrů čtverečních za architektonické řešení pavilonu, které v sobě propojuje tradici, inovaci a udržitelnost, uvedli dnes organizátoři české účasti na letošním ročníku Expo.

Ztracené srdce posvátné Vltavy

Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa…

Věřit v rock’n‘roll, hranice umění, ve stínu Říše

Mohou být první velkou americkou rockovou kapelou generace Z – tou, která obrací naši pozornost k budoucnosti rocku, nikoli k jeho minulosti. Přesně tak vyznívají nadšené články zahraničních médií, které teď o mladé americké kapele Geese vycházejí. V něčem ta až přehnaná mediální pozornost připomíná příběh kapely Jonathan Fire*Eater z konce devadesátých let či The Strokes ze začátku nultých let – období, kdy stejně jako dnes už málokdo věřil v sílu rock’n’rollu. Dnešní doba je k mládeži s kytarami opět nastavena spíše pohrdavě.

Well, she was an American girl, Art Week, deformace lidství

Americká hudebnice Fiona Apple v rozhovoru pro magazín The New Yorker popsala, jak probíhal jeden večírek ve společnosti filmových režisérů Quentina Tarantina a Paula Thomase Andersona. Během něj oba filmaři hojně konzumovali kokain a několik hodin v kuse se bavili o filmech. „Každý závislý by měl být zavřený v soukromém kinosále s Quentinem Tarantinem a Paulem Thomasem Andersonem na kokainu – a už by nikdy nechtěl kokain,“ postěžovala si zkroušená umělkyně.

Půvab krize středního věku

Jeho nové album Allbarone (2025) je nabité zlobou, ztracenými iluzemi i poťouchlou škodolibostí. V postironických textech odkazuje na postavu Kubla Khana z básně Samuela Taylora Coleridge, legendární berlínský klub Berghain nebo třeba na tzv. habsburský ret – aristokratický znak degenerace. Právě skladba Hapsburg patří k vrcholům desky. „Celé je to o toxické maskulinitě a o tom, jak nedospět. O ztroskotaných, ale stále ambiciózních chlapech. Jako jsem já,“ směje se Baxter Dury.

Indická utopie

Aktuální výstava v pražské Winternitzově vile představuje jednu z nejodvážnějších modernistických utopií 20. století. Indický Čandígarh – město vybudované na „zelené louce“ po osamostatnění země – měl být pro Le Corbusiera příležitostí naplnit ideál moderní demokratické metropole pomocí vlastních architektonických a urbanistických koncepcí. Výstava historika designu a architektury Adama Štěcha ukazuje nejen monumentální brutalistické stavby, ale i každodenní život v kulisách tohoto experimentu.

Základy charakteru

Každý autor dává do svého díla sebe sama, jinak ani snad nelze psát. Přesto není třeba pídit se po detailech. Zavátý život není pouhopouhá zašifrovaná biografie, je příběhem touhy duše, která se chce zahřát o duši, je básní o zavátém dětství, o lásce, která jest a která trvá. Tak je dobré jej číst, jako klasický příklad žánru zvaného Bildungsroman. Kniha zahrnuje dva nestejně dlouhé a v mnohém ohledu odlišné texty. První díl nazvaný Jáchym vede čtenáře do krajiny šťastného dětství, v níž sledujeme přerod chlapce v muže.

Korunovační klenoty budou od čtvrtka opět zdarma k obdivu

Sedm představitelů státu, katolické církve a města Prahy dnes v katedrále svatého Víta na Pražském hradě otevřeli Korunní komoru s korunovačními klenoty. Po jejich vyzvednutí budou jedny z nejvýznamnějších symbolů české státnosti nevyčíslitelné hodnoty do 29. září zdarma vystaveny v nedalekém Vladislavském sále. V úterý a ve středu bude výstava otevřená pro školní kolektivy, od čtvrtka si klenoty mohou prohlédnout další zájemci a turisté. Cílem letošní výstavy je seznámit návštěvníky s osudem královských insignií za druhé světové války.

Okouzlující Cassandra Jenkins, Tarantino a Altman, mlč aspoň chvíli

Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.

Barry Lyndon na Žižkově, dojmout se v Berlíně, zapomenutá kreslířka a sochařka

Americký písničkář Christopher Owens se narodil do rodiny náboženských fanatiků – vyrůstal v komunitě, kde byla zakázána televize i rádio, a s populární hudbou se během dospívání prakticky nesetkal. Možná právě proto na něj později zapůsobila tak drtivě. Klišé, že hudba někomu zachránila život, je v jeho případě skutečně pravdivé. Po deseti letech tvůrčího mlčení (ach ty drogy!) se loni vrátil ke skládání a jeho comebacková deska I Wanna Run Barefoot Through Your Hair patřila k nejlepším nahrávkám roku.

Na Národním muzeu již není vlajka Ukrajiny. Ustoupila výstavě fosilií

Na Národním muzeu (NM) v Praze už není vlajka Ukrajiny. Ustoupila propagaci výstavy unikátních fosilií předků člověka Lucy a Selam, které do Česka zapůjčila Etiopie. Na průčelí historické budovy Národní muzea nyní propagují tuto výstavu, která tam bude do 23. října, informovala mluvčí NM Kristina Kvapilová. Na sundání vlajky upozornily Parlamentní listy, podle kterých si to vymínila etiopská strana.

Nejslavnější kosti světa jsou v Praze. Národní muzeum ukazuje předky lidí staré 3,2 milionu let

Národní muzeum v Praze (NM) dnes slavnostně otevřelo expozici s fosiliemi předků člověka starými 3,2 milionu let. Jedny z nejcennějších paleoantropologických exponátů na světě, přezdívané Lucy a Selam, zapůjčilo do Prahy Národní muzeum Etiopie v Addis Abebě. V Evropě jsou vystaveny poprvé. Návštěvníci si je budou moci v Národním muzeu prohlédnout do 23. října. Kostra Lucy byla objevena v roce 1974, a až o 150.000 let starší fosilní pozůstatky Selam v roce 2000.

Vrchol Houellebecqova manýrismu

Mapu a území nyní ve třetím dotisku (a se zatím nejkrásnější obálkou) vydává Odeon. Doslov k tomuto vrcholnému dílu Houellebecqa napsala literární kritička Jovanka Šotolová, končí ho silným názorem: jde prý o román, který nás přežije. Mapu a území jsem četl nedávno znovu a souhlasím. Nejniternější a nejcitlivější Houellebecq. A povinná četba pro všechny, kteří ho kdy falešně označovali za mizantropa.

Nemilosrdný k sobě i druhým, ševci ze Zlína, terapie v Chebu

Český rozhlas se letos v létě skutečně činí – skoro jako by chtěl Andreji Babišovi názorně ukázat, že si sloučení s Českou televizí rozhodně nezaslouží. Po audioverzi vynikající knihy Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn přichází na řadu deníkové dílo Pavla Juráčka, jednoho z klíčových tvůrců nové vlny československého filmu. Juráček (1935–1989) si deníky začal psát už ve třinácti letech. Snaha nějak zachytit vnější realitu i vlastní vnitřní pochybnosti byla tehdy vlastní i Janu Zábranovi, Ivanu Divišovi či Ludvíku Vaculíkovi.

Poslední pomazání Ozzyho, slovenský Tom Jones, dýchánky Libora Fáry

Hudebně nemusí být Black Sabbath po chuti každému, ale jedno je nepopiratelné: šlo o kapelu, která vznikla takzvaně „odspodu“. Na počátku 70. let byl rock spíš intelektuální záležitostí – Ozzy Osbourne a Tony Iommi však pocházeli ze skutečných dělnických poměrů. Existují dnes vůbec nějaké dělnické kapely? Bohužel ne – a stav současné rockové hudby tomu odpovídá. Všechno je vyčištěné, uhlazené, bez sebemenší známky nebezpečí. V době, která tak ráda adoruje průměrnost, by Black Sabbath působili jako zjevení stejně jako před pětapadesáti lety.

Román avantgardního manželství

Kunsthalle na pražském Klárově poskytuje svými tematickými výstavami dějepisné lekce z (u nás) zanedbaného oboru evropské výtvarné moderny. Loni tam nabídli opravdu objevnou retrospektivu Lucie Moholy (1894–1989, rozená Schulzová v pražské německy mluvící židovské rodině), fotografky Bauhausu a ženy (o hodně slavnějšího) Lászlóa Moholy-Nagye (1895–1946), klasika předválečné avantgardy. Výstava měla rehabilitovat umělkyni „ve stínu“ – a zároveň nabídla vysoce kvalitní vhled do slavných časů, v němž ještě šlo v umění skoro o všechno.

Richmanovo srdce na dlani, přítomný okamžik, hlad, krev a revoluce

Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“

„Morální provokace.“ V Polsku způsobila poprask výstava „Naši chlapci“ o příslušnících Wermachtu

Výstava zabývající se příběhy někdejších obyvatel území současného Polska, kteří byli naverbováni a odvedeni do německého Wermachtu, vyvolala v Polsku bouři i na nejvyšších politických místech. Prezident Andrzej Duda ji dokonce nazval „morální provokací“ a historickým podvodem“. Podle dalších politiků je Polsku podsouván válečný německý narativ. Informuje například Polska24. Autoři výstavy ji popisují jako příběh generací, které vyrůstaly ve stínu mlčení a nyní se snaží pochopit rozhodnutí svých předků.

Kariéra Marianne Faithfull, terapie ve skafandru, Houellebecq v divadle

Ve svých třiačtyřiceti letech toho má velšská zpěvačka Gwenno Saunders za sebou už dost. Během dospívání byla tanečnicí v Las Vegas, poté zpěvačkou indie popové skupiny The Pipettes. Utopia je její čtvrté sólové album a vychází tento pátek. V textech se objevují odkazy na básníka Williama Blakea, promo materiály hovoří o tom, že jde o její nejvyzrálejší dílo. K takovým prohlášením je vždy třeba být obezřetný, ale v případě Gwenno to smysl dává.

Z temnoty slyšíš ten hlas, který ti říká: Do světla!

K Davidu Lynchovi se historik umění a kurátor pražské galerie DOX Otto M. Urban dostal stejně jako mnoho lidí u nás – v roce 1992, kdy tu měla premiéru jeho Zběsilost v srdci. „Prvních pět minut toho filmu mě naprosto ohromilo,“ vzpomíná. Rok 1992 byl tak trochu i rokem Lynche, krátce po revoluci byli lidé plni touhy po čemkoli novém. Do kin šel i Modrý samet a Česká televize začala vysílat Twin Peaks, Lynchova tvorba tak zasáhla celou generaci. A bylo toho hodně, co u diváků způsobovalo naprosté vytržení a okouzlení.

Krása rozkladu, strašlivé vize, šílený Japonec

„Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller,“ vysvětluje kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Druhý okruh výstavy má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Ve „Špálovce“ za symbolické vstupné k vidění až do konce léta.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.

Hello darkness, poťouchle škodit, Elbe

Aktuální výstava v Kunstforum Wien je věnována Antonu Corbijnovi. Narodil se v roce 1955 v Nizozemsku a během své kariéry vytvořil nespočet ikonických, většinou černobílých portrétů umělců ze světa hudby, filmu, literatury, umění a módy. Dojde na obligátní snímky Davida Bowieho, kapel Joy Division a Depeche Mode, vzpomínat se bude také na Corbijnovo působení v kultovním britském hudebním týdeníku New Musical Express (NME). K vidění je i ne tak známá série fotografií výtvarníků v jejich ateliérech (např. německý malíř Gerhard Richter).

Nevěřte kritikům

S Wesem Andersonem to nemáme jednoduché. Z pastelově barevné estetiky jeho filmů se stal mem na sociálních sítích a každý jeho nový film je očekáván s čím dál většími obavami. Kdysi jednomu z nejoriginálnějších hollywoodských tvůrců se dnes vyčítá, že se až příliš urputně drží svého specifického rukopisu (z jeho filmů se tak někdy stávají spíše rozpohybované pohlednice) a již několikrát vytěžených témat. „Kolikrát ještě bude středobodem jeho filmu sbližování nefunkčního otce s odcizeným potomkem?“ ptá se rozlícený divák.

Strašidelný les v Berlíně, básník, který píše zvukem, intelektuál v kině

Klára Hosnedlová, původem z Uherského Hradiště, dnes žijící v Berlíně, je známá svou schopností posouvat hranice sochařství. Česká umělkyně představuje v Berlíně vskutku velkolepou instalaci, jedná se o její dosud nejambicióznější a nejrozsáhlejší dílo. Zahraniční výtvarní kritici už projevují patřičné nadšení, není se jim co divit.

Hříšné devadesátky

Sedí tu pět stárnoucích mužů, budou se bavit o sexu a matně vzpomínat na devadesátá léta. Žádná žena v dohledu není. Konzervativnější debata to už opravdu být nemůže. V Salonu Echa diskutují fotograf Jaroslav Kučera, hudebník a spisovatel Samir Hauser, majitel jednoho z prvních tuzemských erotických klubů Igor Salomon a bývalý šéfredaktor pánského časopisu Maxim Pavel Vondráček.

Nejde pouze o sexuální boom, ale o duši devadesátek. „Byla to zlatá doba erotiky a porna“

Sudety, devadesátky, prostitutky na německých výpadovkách a obsluha nahoře bez. To jsou divoké devadesátky podle fotografa Jaroslava Kučery. Ten se ve své knize Sex po převratu navrací do bouřlivé doby, kdy se společnost vyrovnávala s nově nabytou svobodou a otevírala dříve uzavíraná a tabuizovaná témata. Kniha popisuje příběhy ze šedé zóny společně s fotografiemi, které zprostředkovávají intimní pohled na lidské tělo i duši. „V knize nejde pouze o sexuální boom v 90. letech, ale o samotnou duši devadesátek,“ říká Jaroslav Kučera v rozhovoru pro deník Echo24.

Už zase křičí a ukazuje prstem, nech kámen oživnout, temné uličky

Na nejlepším albu britské kapely Pulp panuje shoda. Different Class nemohlo vyjít v příhodnější čas, trefilo se totiž takřka přesně do vrcholu britské hudební horečky poloviny 90. let. Snoubí se v něm ryzí emoce, sarkastické postřehy a hlavně jakási těžce definovatelná citlivost k problémům, které má každý druhý, ale málokdo o nich chce mluvit: ať už je to strach ze samoty, nebo ještě větší obava z toho, co se stane, pokud budeme skutečně sami sebou. Pulp nebyli tak přehnaně oslnění vlastním intelektem jako Blur ani tak přiznaně buranští jako Oasis.

Na Svět knihy dorazí Gospodinov i Tokarczuková

Už jste se oklepali z prohraného tiketu na vítěze ceny Magnesia Litera? Nebuďte rozmrzelí, skutečná literatura je stejně jinde. Po výjimečně špatné kvalitě většiny nominovaných děl na českou prózu roku by místní čtenář snadno mohl propadnout dojmu, že velký evropský román dnes už snad ani napsat nejde. Na letošní ročník Světa knihy přijedou těžké váhy, které mu to snadno vyvrátí.