Tag: výstava

Články k tagu

Klenot noci

Bývá to hluboký prožitek, pokud najdete v uměleckém díle symbiózu se svým životním příběhem, zkušenostmi, emocemi, zálibami či aktuálními strastmi a pokud ve vás obraz či socha rozehraje správnou melodii, která vás osloví. Takový pocit často nezpůsobí jeden obraz, ale celá kompozice výstavy, cyklus, který nám umožní pochopit autorův záměr, působící ve své intenzitě svou neoblomností a komplexností. Umělec se tak trochu mění v režiséra našich myšlenkových proudů a emocí a je na nás, jestli jsme na jeho dílo naladěni, jestli je dokážeme, chceme či můžeme pochopit.

Ptačí duše spoutaná v kleci

Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér. A když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem.

Za Večerníčkem či Rumcajsem, jak žila Hana Hegerová, žena a její tělo

Retrospektiva Radka Pilaře Galerie Villa Pellé připravila velkou retrospektivní výstavu představující známá i neznámá díla výtvarníka, ilustrátora a průkopníka multimediální tvorby Radka Pilaře. Vedle Večerníčka, Rumcajse, Manky a Cipíska, provázejících dětství několika generací, nabízí expozice i díla z autorovy volné tvorby, veřejnosti prozatím skrytá. Radek Pilař 90, Galerie Villa Pellé, Praha, do 20. 2. 2022.

Vzpomínky pro budoucnost, myslitelé nové levice, o vztazích milostných i rodinných

Výstava vzdává hold Pavlu Diasovi, stěžejní osobnosti české reportážní a dokumentární fotografie. Třicet dva let navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech či vyhlazovacích táborech. Jeho fotografie ukazují místa paměti, chvíle šťastných shledání, pietní setkání nebo pohledy do tematických výstav. Pavel Dias: torzo – vzpomínky pro budoucnost, dům U Černé Matky Boží, Praha, do 28. 11. 2021.

Tradice se mají měnit a výstavy s nimi. Zahradníci dokázali i nemožné

Světem zahrad otřáslo za poslední dvě sezony leccos, jako ostatně čímkoli jiným. Jednou z opravdu šokujících zpráv byla i skutečnost, že tradiční londýnská Chelsea Flower Show se bude konat na podzim, a nikoli na jaře. Poprvé ve víc než stoleté historii se tedy nekonala na konci května, ale na sklonku září. Pro britské zahradníky to byla výzva a už to samo budilo zvědavost, jak si s takovou štrapácí poradí. Vzrušující byl i předpoklad, že se dostanou ke slovu druhy, které celá léta ostrouhávaly, kvetouce tradičně pozdě.

Minka Podhajská: Profesorka hraček v Bubenči

Pro povolební kocovinu, ať už ji způsobí radost, či žal, je nejvhodnější procházka s kulturním cílem. Zde je jeden tip, který je nejlépe dosažitelný pro voliče z Prahy 7, ale dopřát si ho mohou samozřejmě všichni Pražané, ba občané celé republiky, neboť do Bubenče se lze během dne dopravit i z nejvzdálenějších končin země. Je však nutné stihnout to do nedělního podvečera, kdy se objekt procházky zavírá a v něm i výstava, na niž tu chceme upozornit.

Cesta válečné obchodnice, Satanův deník, výpravná kniha o půdě

Když se svět, jak jsme ho znali, zhroutí, musí se každý postarat sám o sebe, nevěří nikomu a ničemu. Matka Kuráž viděla to nejhorší a dávno přišla o iluze. Dívá se na historii zezdola a pociťuje ji na vlastní kůži. Z neznalosti a nemohoucnosti se stává součástí zla. Z něj žije, ale z něj také pramení její bolest. Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti, divadlo ABC, Praha, 20. 10. 2021.

Bez talentu ani smrt nebere

Zřejmě je to výstava s největším počtem lebek, koster a motivů spojených s umíráním na metr čtvereční. Není to však veletrh pohřebnictví, nýbrž výstava šedesáti současných umělkyň a umělců, kteří vyslyšeli výzvu kurátora Otty M. Urbana a vytvořili díla, která se inspirovala slavnou pasáží z Kazatele: „Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá.“ O výjimečné expozici se diskutuje v Salonu Týdeníku Echo.

Román o lásce a Evropě, pro (ne)milovníky češtiny, co dělá muzeum muzeem

Známý spisovatel přijíždí do grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Ilja Leonard Pfeijffer: Grandhotel Evropa, přeložila Radka Smejkalová, Host, 640 str.

Průhledy do jiné dimenze

Diváci a milovníci výtvarného umění se dělí do mnoha skupin. Někteří preferují figurální prvky a rozpoznatelné předměty, které jim evokují vlastní zážitky, vzpomínky a vyvolávají projekce, jiní mají oblibu v abstrakci, která dodržuje jistý řád, harmonii, uměřenou barevnost, další preferují řemeslnou dovednost autora, který dokáže něco víc než jen běžný průměr, jiní hledají intelektuální přesah a myšlenku (kterou občas umělci komplikovaně dodatečně vymýšlejí).

Cesty Tomáše Vorla, pochopte své nevědomí, lék na všechny bolesti

Cesta domů Tomáše Vorla navazuje na jeho filmy Cesta z města a Cesta do lesa a chce vzdát hold soužití s přírodou. V hlavních rolích se vrátí Bolek Polívka a Eva Holubová jako zemědělská rodina Papošů, Tomáš Hanák a Barbora Nimcová jako rodina přistěhovaná z města, Tomáš Vorel jr. a Lucie Šteflová jako revírník Ludva a jeho žena. Cesta domů, režie: Tomáš Vorel, premiéra: 9. 9. 2021.

Grögerová udělá grund, Hiršal dodá glanc

Letohrádek Hvězda byl v polovině 16. století postaven podle alchymistických a astrologických principů, takže by se dal považovat za svého druhu experimentální architekturu. Ferdinand Tyrolský, místodržící v Čechách, si při jeho „vymýšlení“ počínal podobně jako experimentující básník. To znamená, že měl nějaký ideový plán čili koncepci, jejíž realizací chtěl docílit nového, nezvyklého tvaru, což nepochybně dům ve tvaru hvězdy je. Ferdinand se řídil principy harmonie, proporce, symetrie, korespondence a číselné symboliky.

Kdo pozapomene, ten nemá budoucnost

Anna Böhm, Franz Böhm, Anna Richter, Anton Skudel, Ferdinand Tröster, Emilia Tröster… Jména, jména, jména. Nejsou to, řečeno s Ivanem Blatným, „jména skutečná a jména vymyšlená“, pseudonymy tady nehledejme. Jde o jména na náhrobcích sudetských Němců, kteří vlastně měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být českými spoluobčany ze svých domovů po skončení druhé světové války vyhnáni; mnozí čeští historici, učitelé a žurnalisté stále ještě eufemisticky říkají „odsunuti“.

Osmnáct let Letní Letné, když nemůžeš, přidej, o mládí, sexu a dobrodružství

Festival Letní Letná podporuje rozvoj nového cirkusu v České republice jako svébytného žánru. Kromě základního programu koprodukuje projekty s mezinárodní účastí, které dávají prostor kreativitě a zapojují i začínající umělce. Opomíjena není ani česká scéna, rozmanitost programu je samozřejmostí. Děti doma nenechávejte, myslí se i na ně.

Válka je všude stejná

Západní svět zažívá neuvěřitelné období míru. Od roku 1945 nebyl zatažen do žádné velké války. Pokud se nějakých účastnil, tak většinou na periferii či v dalekých krajích. To však neznamená, že by občas západní veřejnost nepocítila její dopady. Válka ve Vietnamu vedla k hluboké krizi v americké společnosti a politice. Stojí za pozornost, že Vietnam je zatím poslední americká válka, které se účastnili odvedenci. Od té doby všechny americké války byly vedeny profesionály, konflikty tak mají ve společnosti mnohem menší dosah.

Josef se zaječíma ušima, trampové ve fotografii, příběh ostrý jako břitva

Josef (Miroslav Krobot) je spisovatel, který získá mimořádný sluch v podobě zaječích uší – umožní mu „slyšet“ myšlenky jiných lidí. Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho přítelkyně oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance narovnat rodinné vztahy.

Noir Film Festival, hledání lidské podstaty, izolovaný Siegfried Herz nejen o lásce

Během Noir Film Festivalu bude v pěti interiérových sálech a na nádvoří hradu Český Šternberk uvedeno padesát projekcí napříč osmi programovými sekcemi. Dolní nádvoří hradu ponese během festivalu jméno patronky akce Hany Maciuchové (1945–2021). Její tvář uvidíte ve filmech Muž v osidlech (1973) a Načasovaná smrt (1981).

Fauni prchající před automobilem

V Národní galerii mají zajímavý obraz málo známého českého symbolisty Beneše Knüpfera (1844–1910), který se jmenuje Fauni prchající před automobilem. Je z roku 1905 a je na něm znázorněn střet dvou světů, které se navzájem vylučují. Světa magického a pohádkového, a světa techniky a pokroku. Je to noční scéna, v níž řítící se automobil s temnou siluetou dvou jezdců ozařuje dva vyplašené fauny, bytosti s lidským trupem a kozlími končetinami.

Veselé obrázky za temným zrcadlem

Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.

Mistrovy poboční múzy

Národní umělec, což je termín, který v jeho případě snese rehabilitaci, František Skála vystavuje v Praze u Kamenného zvonu. Je to intimnější výstava než před čtyřmi lety ve Valdštejnské jízdárně, je tam méně tajuplných předmětů, sušených tykví a bakelitových rakví, ale víc věcí dvojrozměrných, tedy hlavně ilustrací a komiksů: těch knížek, leporel, zápisníků, skicářů etc. je už hromada, přičemž je to ta řekněme „nenápadnější“ část tvorby – ale o nic méně zajímavá. Skálovi jde vše, na co sáhne, takže kdyby se měl věnovat třeba paličkování nebo funerální plastice – k obojímu má blízko –, bude to stát vždy za to.

Kaktuséř Čapek, město podle Trona, příběh jednoho masakru

Autorka monografie Karel Čapek na Strži (2014) přichází s další čapkovskou prací, tentokrát věnovanou jedné ze spisovatelových zálib. Shromáždila snad všechno, co Čapek v beletrii, publicistice i korespondenci napsal o kaktusech a kaktusářích (ti se podle něho „v naprosté většině rekrutují z lidí méně zámožných“), a vyložila i historii tuzemského organizovaného kaktusářství mezi válkami.

To je on: Toyen!

Před třemi lety vyšel v tomto časopise rozhovor s kurátorkou Annou Pravdovou (viz Kreslil by Kupka pro Charlie Hebdo?, č. 39/2018), která připravila výstavu Františka Kupky, jež se tehdy, jak se říká, stala událostí sezony. A to nejen v Praze, kde je to snad přirozené, ale i v Paříži, kde je to sice taky přirozené, neboť Kupka byl i „jejich“, ale přece jen o dost těžší. Takže i do Grand Palais přišlo na Kupku přes dvě stě tisíc návštěvníků. Anna Pravdová v tom rozhovoru prozradila, že jejím dalším velkým plánem je připravit výstavu Toyen.

On-line kanál divadla Minor, snící rebelka Toyen, Cohenův Plamen a zlepšováky pro Stvořitele

Pražské divadlo Minor, které se zaměřuje svou tvorbou na děti a mládež, se rozhodlo v době uzavření divadel spustit vlastní on-line platformu – Televizi Minor. V ní nabízí filmotéku s výběrem animovaných filmů studentů uměleckých škol i nezávislých produkcí. Programovou nabídku doplní také vlastní audiovizuální tvorba Minoru.

Století s českými komunisty. Je nemyslitelné, aby v Německu byli v koalici nacisté, říká Pospíšil

Museum Kampa v pátek zahájilo výstavu Rudé století mapující historii komunistické strany a její příběhy. Společně s kurátorem expozice, historikem Petrem Blažkem na výstavě promluvil europoslanec, iniciátor výstavy a současně předseda správní rady Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových. Podle Pospíšila jde připomínku komunistických činů podobně jako vloni, kdy si muzeum připomnělo památku Milady Horákové.

Rembrandt rodinný, Rembrandt osobní, náš Rembrandt

Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě.