Své poslední knize Zaslepená společnost jsem dal podtitul Eseje z doby těsně před koncem. Konec doby, jíž jsem byl věrným svědkem, se ohlašuje v mnoha rozporných znameních, psal jsem o nich na stránkách Týdeníku Echo v posledních dvou letech. Dříve, než se pokusím v tom pokračovat, bych na prahu nového roku chtěl připomenout svým čtenářům otázky, kolem kterých mé eseje kroužily.
„Proč jsme cancelovali vědomí?“ ptá se německo-americký fyzik a filozof Christof Koch ve své knize Then I Am Myself the World. Po dlouhou dobu totiž v anglosaské, převážně analytické filosofii dominoval názor, že vše, co existuje, je v posledku vysvětlitelné fyzikou – a že i vědomí lze chápat jako druhotný produkt mozku. Subjektivní prožívání a jeho stavy nás sice mohou znepokojovat, skutečná podstata reality však má ležet jinde: v neuronech, synapsích a výpočtech. Samy prožitky – bolest, radost či úzkost – snadno vyznívají jako iluzorní „divadlo v hlavě“.
„Helejte se, já už jsem kauzalitu úplně opustil,“ napsal mi v jedné z posledních zpráv filozof, matematik a překladatel Antonín Kosík, syn filozofa Karla Kosíka a literární historičky Růženy Grebeníčkové. Krátce nato, 13. prosince 2025, zemřel. Mohlo by se zdát, že tato věta vyjadřuje smíření s očekávaným koncem. Možná spíš míří k jádru jeho filozofie. Kosíkovo dílo není rozsáhlé: počítáme-li jen knihy, jde o dva tituly – Pospojovaný svět (Prostor, 1997) a sbírku povídek Insistence (Rubato, 2003). Neochota „se zveřejňovat“ byla součástí jeho postoje, stejně jako oddanost fyzickému pohybu.
„Ne láska, ale pomsta je slepá,“ čteme v románu De man zonder ziekte nizozemského spisovatele Arnona Grunberga. Knihu lze číst mimo jiné jako nenápadný hold vzdaný Cizinci Alberta Camuse. Nejde jen o existencialistické ladění, ale i o hluboké souznění s Camusovým myšlením o politice a etice. Český čtenář se s ním může podrobněji seznámit díky výboru Úvahy o terorismu, který koncem roku vydalo nakladatelství Triáda.
S časem adventu a vánočních svátků přichází i jisté zpomalení a prostor na to, usebrat se a rozjímat o věcech, na něž není přes rok tolik času. V Salonu Echa jsme tentokrát taktéž odvrátili pozornost od každodenního shonu světa kolem a zaměřili se na téma fundamentální a věčné: na smysl života. Pozvání k diskusi přijala kolegyně z redakce, docentka filozofie Tereza Matějčková, rektor kostela Pražského Jezulátka, bosý karmelitán Pavel Pola a filozofický poradce působící v Ústavu filozofie a religionistiky Univerzity Karlovy Adam Lalák.
V bývalé komunistické Evropě je málo myslitelů a intelektuálů, kteří by sklízeli ohlas mimo svou vlastní zemi, natož v oné části světa, jejíž součástí jejich země chtějí být, na Západě. Jedním z těch mála je polský filozof a dlouholetý politik konzervativní strany PiS Ryszard Legutko. Jeho kniha Triumf průměrného člověka (polsky 2012, anglicky 2016, česky a německy 2017 atd.) vzbudila pozornost i za oceánem. Do oběhu se dostala v době, kdy byla na postupu woke revoluce.
„Už to, že chce zavádět novoty, jej odsuzuje k neumění,“ píše Robert Walser v Nočních myšlenkách. Nejsme v době, která nás neúnavně vyzývá k inovaci, originalitě, „updateování“ všichni odsouzeni k neumětelství? Křesťanství nese jinou novinu. Nenabízí únik z proměny ani rezignaci na růst, ale jiný rytmus: vedle výzvy k překonávání klade důraz na věrnost, na ochranu dobrého počátku, který v sobě každý člověk nese a nikdy zcela neztrácí, byť by to usiloval sebevíc.
Nakladatelství Karolinum zve na diskuzi filozofů Václava Bělohradského a Terezy Matějčkové spojenou s uvedením nové knihy Zaslepená společnost. Beseda se uskuteční v úterý 16. prosince od 17:30 v Café Akademia na Václavském náměstí 34 v Praze. Filozof Václav Bělohradský přichází s novou knihou Zaslepená společnost: Eseje z doby těsně před koncem. Kniha vychází v rámci edice Sociologické aktuality v nakladatelství Karolinum a nabízí přes 400 stran esejů a filozofických textů, které vycházely i v Týdeníku Echo.
Filozof Václav Bělohradský přichází s novou knihou Zaslepená společnost: Eseje z doby těsně před koncem. Kniha vychází v rámci edice Sociologické aktuality v nakladatelství Karolinum a nabízí přes 400 stran esejů a filozofických textů, které vycházely i v Týdeníku Echo. Sbírka esejí se zaměřuje na otázky, které Bělohradského dlouhodobě provázejí: jaká etika a politická kultura odpovídají antropocénu – věku, v němž lidstvo nese odpovědnost za planetu Zemi.
„Pojem davu je kvantitativní a zrakový,“ poznamenává José Ortega y Gasset ve své nejslavnější knize Vzpoura davů. V roce 1929 dokázal pojmenovat něco, co všichni viděli, ale chyběla k tomu slova – tak přelomová byla tehdejší zkušenost. „Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Ulice plné chodců. Divadla plná diváků. Co dřív nebylo problémem, jím nyní začíná být téměř natrvalo: najít místo.“ Ortega tím nemyslí jen množství lidí. Ukazuje, že v moderním světě se násobí i příležitosti, produkty, emoce, dokonce i myšlenky. Všeho je zkrátka víc.
Letošní volby do Poslanecké sněmovny jsou často rámovány i jako existenční zápas o národní identitu. Nápadný je výrazný morální náboj politické komunikace, například slýcháme, že „teď jde o všechno“ či „o Česko“ – které musíme bránit před ruskými kolaboranty a extremisty. O změnách ve veřejné diskusi, vlivu mytických příběhů, pravdivosti pocitů či o nebezpečném zužování mainstreamu, které může vytlačovat část veřejnosti do „antisystému“, jsme hovořili s českým religionistou Radkem Chlupem, docentem FF UK.
„Poctivě učit znamená dotýkat se toho, co je v lidské bytosti životně nejdůležitější. Znamená to hledat přístup k tomu nejcitlivějšímu a nejvnitřnějšímu v osobnosti dítěte i dospělého. Mistr útočí, proniká, pustoší, aby mohl vyčistit a znovu postavit,“ poznamenává George Steiner v knize Lekce mistrů. Zvlášť zaujme závěr citované pasáže: tento literární vědec a celoživotní učitel je přesvědčen, že každá výuka je svým způsobem násilná.
Zklamání a ztráta patří dnes k nejsilnějším soukromým pocitům i politickým náladám. Americký filozof a praktikující psychoanalytik Jonathan Lear navrhuje i proto obrátit pozornost jinam – k vděčnosti. Ne proto, aby bolest popřel, ale aby ukázal její paradoxní povahu: vděk je zároveň pocit i postoj, přirozený i nepřirozený.
Tereza Matějčková rozvíjí v eseji Chybí demokracii Bůh? (Echo č. 22/2025) tuto myšlenku: „Demokracii a církev – téměř protipóly – v posledních dvou stoletích spojuje to, že ani jedna z nich nemá pro své základy data. Skutečně se Bůh stal člověkem? (…) věříme, (…) jako věříme třeba i tomu, že lidé si jsou rovni a každému náleží důstojnost. Kde jsou pro taková tvrzení data? Nemáme data, jen příběh. A ten samý příběh, z něhož žije církev, byl po staletí i tichým základem demokracie.“
Jsme rozhádaní, protože se spolu nebavíme, anebo protože naopak mluvíme až příliš? Přeceňují se slova, komunikace a konsenzus? Proč v politice nenajdeme výrazné osobnosti? A potřebujeme náraz, aby se věci ve společnosti začaly měnit? O tom se diskutovalo v sobotu 9. srpna ve Stodole myšlenek na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích.
Jsme země recidivistů? Česká republika patří k zemím s nejvyšším počtem vězňů v EU – a zároveň k těm s největší mírou recidivy. Tvrdé tresty jsou u nás vnímány jako spravedlivé a odstrašující, ale praxe ukazuje, že čím více lidí zavíráme, tím častěji se po propuštění vracejí. Využití alternativních trestů a mediace je ve srovnání se západními zeměmi méně časté. Počet vězňů tak vypovídá nejen o kriminalitě, ale i o našem chápání viny a spravedlnosti.
V sobotu 17. května letošního roku zaparkoval pětadvacetiletý Guy Edward Bartkus svůj stříbrný sedan za reprodukční klinikou v americkém Palm Springs. Krátce nato odpálil v autě nálož, čímž zabil sebe, zranil čtyři kolemjdoucí a zdevastoval budovu kliniky. O dva týdny později byl zatčen Bartkusův komplic Daniel Park, jenž pachateli předtím dodal víc než sto kilo dusičnanu amonného k výrobě výbušniny. Na konci června ve vazbě spáchal sebevraždu.
Co stojí za boomem self-help literatury? A jak souvisí s filozofií? Není pochyb, že určitý typ filozofického psaní má k self-help literatuře blízko. Patrné je to třeba i na současném zájmu o stoiky. Navíc nelze popřít, že filozofie byla tradičně spjata s ideou, že člověk nemá jen žít, ale svůj život má sám vést – a k tomu potřebuje… co vlastně?
„Právě jsem se vrátil z večírku, kde jsem byl za lva salonu; z mých úst se linul vtip, všichni se smáli a obdivovali mě – já odešel, a chtěl jsem se zastřelit,“ píše si do deníku dánský spisovatel, který se teprve posmrtně proslavil jako filozof. Tahle věta v sobě skrývá klíč k celé jeho existenciální dráze: člověk je rozporuplný, je vztahem – nikoli pevností.
„Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller,“ vysvětluje kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Druhý okruh výstavy má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Ve „Špálovce“ za symbolické vstupné k vidění až do konce léta.
Bolest je výlučná zkušenost; jen my můžeme cítit vlastní bolest. Přesto je v ní něco sdíleného – a často rodinného. Fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro Týdeník Echo připomněl, že vnímání bolesti je zakořeněné ve vztazích.
„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.
V roce 410 se stalo nemyslitelné: byl vypleněn Řím. Pohané měli jasno: „Řím padl, protože jsme opustili své bohy.“ Křesťané prý oslabili sílu impéria – vždyť jak může obstát společnost, která věří, že její Bůh zemřel na kříži? Umučený spasitel? Neměli bychom se vrátit ke starým bohům – k síle, kráse, bohatství?
Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.
Může být cynismus obdivuhodný? Zjevně ano, aspoň to zjistil bulharský politolog Ivan Krastev, který po zvolení Donalda Trumpa inicioval mezinárodní výzkum. Ve státech od Číny, přes Indii po země EU a Brazílii se obyvatel ptal, co si od Trumpa slibují. Překvapivě existovaly jen dvě oblasti, kde se lidé nového amerického prezidenta obávali: byly to země EU a Jižní Korea. Ostatní obyvatelé vyhlíželi budoucnost s nadějí. A Krasteva zarazila ještě jedna okolnost: mnozí lidé udávali, že je fascinuje Trumpův cynismus.
„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?
Bezzubé básnictví, řekl by jeden. Jenže současný kanadský filozof Charles Taylor ukazuje, že mnohé moderní revoluce stojí na roznícené představivosti.
Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka? Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě.
„Kultura je vývojem k mlčení,“ napsal Theodor Lessing v knize Hluk (1908), nedávno vydané i v češtině. Krom toho je zakladatelem první společnosti proti hluku. Sice se jí příliš nedařilo, v nejlepších dobách měla na tisíc členů, ale vizionářský ten čin byl. Obtěžující zvuk se dnes počítá mezi nejzávažnější environmentální problémy. Myslí na to zákonodárci, kteří zformulovali příslušné paragrafy, a varují i lékaři, kteří vidí souvislost mezi hlukem a civilizačními nemocemi.
Když už na veřejnosti zazní slovo ctnost, je to většinou v souvislosti s tzv. virtue signalling, tedy signalizováním ctnosti.
