Tag: filozofie

Články k tagu

Krása rozkladu, strašlivé vize, šílený Japonec

„Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller,“ vysvětluje kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Druhý okruh výstavy má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Ve „Špálovce“ za symbolické vstupné k vidění až do konce léta.

Chybí demokracii Bůh?

„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.

Augustin a kulturní války: Když Bůh prý zničil Řím

V roce 410 se stalo nemyslitelné: byl vypleněn Řím. Pohané měli jasno: „Řím padl, protože jsme opustili své bohy.“ Křesťané prý oslabili sílu impéria – vždyť jak může obstát společnost, která věří, že její Bůh zemřel na kříži? Umučený spasitel? Neměli bychom se vrátit ke starým bohům – k síle, kráse, bohatství?

Filozofie vznešené nízkosti: Už jen nějaký cynik nás může zachránit

Může být cynismus obdivuhodný? Zjevně ano, aspoň to zjistil bulharský politolog Ivan Krastev, který po zvolení Donalda Trumpa inicioval mezinárodní výzkum. Ve státech od Číny, přes Indii po země EU a Brazílii se obyvatel ptal, co si od Trumpa slibují. Překvapivě existovaly jen dvě oblasti, kde se lidé nového amerického prezidenta obávali: byly to země EU a Jižní Korea. Ostatní obyvatelé vyhlíželi budoucnost s nadějí. A Krasteva zarazila ještě jedna okolnost: mnozí lidé udávali, že je fascinuje Trumpův cynismus.

Tepot ženské krásy

„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?

Proč bubliny nemohou za naši neschopnost spolu mluvit?

Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka? Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě.

Nesnesitelnost řevu

„Kultura je vývojem k mlčení,“ napsal Theodor Lessing v knize Hluk (1908), nedávno vydané i v češtině. Krom toho je zakladatelem první společnosti proti hluku. Sice se jí příliš nedařilo, v nejlepších dobách měla na tisíc členů, ale vizionářský ten čin byl. Obtěžující zvuk se dnes počítá mezi nejzávažnější environmentální problémy. Myslí na to zákonodárci, kteří zformulovali příslušné paragrafy, a varují i lékaři, kteří vidí souvislost mezi hlukem a civilizačními nemocemi.

Co je svoboda řeči?

Americký historik literatury Stanley Fish nazval jednu ze svých nejvlivnějších knih There’s No Such Thing as Free Speech (Nic takového jako svoboda řeči neexistuje). Každý slovní projev vždy patří do nějakého politického kontextu, je „pod napětím“, k něčemu podněcuje, naráží na odpor. Předpokladem srozumitelné řeči jsou zamlčené stipulativní definice, které stanovují, co budeme v dialogu považovat za samozřejmé. V proslulém spise na obranu svobody řeči Johna Miltona Areopagitika (1644) najdeme tuto pasáž: „Jistě chápete, že když mluvím o toleranci a svobodě projevu, nemám na mysli katolíky. Ty totiž musíme vyhladit.“

Kronika virových roků

Je to právě pět let, co začaly nejprve z Číny přicházet zprávy o jakémsi lokálním viru, kterému se brzy dostalo globální pozornosti, jež vzápětí přešla do celoplanetární paniky. Začala doba covidová, začal „největší sociologický experiment všech dob“, jak to nazývá ve své esejistické knize Stíny v našich duších: Kronika virového šílení filozof, biolog a spisovatel Stanislav Komárek. Samozřejmě že tvrzení o „největším experimentu všech dob“ se může zdát přehnané, ale to jen tehdy, zavřeme-li oči a zapomeneme-li na ty dva roky, tedy na to, co se to vlastně během nich stalo. Obojí e přitom děje a obojí je právě na věci příznačné.

Na životních křižovatkách se o racionalitu neopřeme. L. A. Paulová o transformačních zkušenostech

Základní filozofická výzva „myslete za sebe sama“ by se dnes dala přeformulovat na tezi „čiňte informovaná rozhodnutí“. Na racionalitu, která má být našim nejjistějším průvodcem světem, se vůbec klade značný důraz, nejen ve filozofii. Škoda jen, namítá americká myslitelka L. A. Paulová, že v těch nejdůležitějších věcech, v těch, které opravdu rozhodují o našem životě, se racionálně rozhodovat nemůžeme.

Jako bychom zrušili dětský svět

Sebevražda je po úrazech druhou nejčastější příčinou úmrtí u dospívajících a mladých dospělých. Koncem roku 2024 získala psychiatrická nemocnice v Opařanech Národní psychiatrickou cenu Vladimíra Vondráčka za program, který se na sebevražednost mladých lidí zaměřuje. Vyznamenaný tým přizpůsobil českým dětem přístup americké psycholožky Marshy Linehanové. Název dialektická behaviorální terapie může zastrašit. Ještě více může znejistit, že dialektika v ní opravdu hraje podstatnou roli. Prý je třeba usilovat o změnu a současně přijmout věci, tak jak jsou. O dialektické behaviorální terapii i sebevraždách mladých jsme hovořili s klinickým psychologem Davidem Havelkou.

Filozofie pohádek: Proč bývají kruté?

Děťátko osiřelo; jindy jej rodiče opustí uprostřed temného lesa; tatínek si vytesá ze dřeva loutku, jíž se pak směje za její natvrdlost. Máme ve zvyku se na pohádky dívat jako na produkci pro děti, která má svět ukazovat ve vlídném světle. Když však odložíme tento „disneyovský“ předpoklad, možná nám nezbude než seznat, že přinejmenším klasické pohádky ztvárňují ty nejhrůznější obavy. Tematizují bolest ze ztráty nejbližšího, chudobu, strach a hrůzu ze samoty. Ostatně když vznikaly jako literární útvar v šestnáctém a sedmnáctém století, nebyly určeny ani dětem. V učených salónech si je předčítali dospělí.

Bůh v Americe

Starozákonní Bůh v americkém knižním světě právě řádí jako černá ruka. Kniha We Who Wrestle with God (My, kteří bojujeme s Bohem) od kanadského psychologa Jordana Petersona se umístila hned po vydání na první příčce žebříčku Amazonu, autor se svým výkladem Starého zákona objíždí stadiony amerických měst. Kniha Reading Genesis od Marilynne Robinsonové zas budí nadšení u literárních kritiků a objevuje se v žebříčcích nejlepších knih roku 2024.

Filozof a závan z mělkého hrobu

Články o tom, jak se někdo zapletl s StB, jsou stále ještě vydatným soustem pro mnohé pamětníky – i nepamětníky, kterých bude již pomalu většina. Dalo by se možná mluvit o posledním pachovém signálu, který dávná mrtvola onoho režimu je ještě schopna ze svého hrobu vyslat. Pro mnohé to jsou přitažlivé zápachy a nemohou jim odolat. Před pár dny jeden takový článek vyšel, byl o „šokujícím a zraňujícím“ odhalení významného filozofa Zdeňka Kratochvíla, profesora Přírodovědecké fakulty UK, předlistopadového účastníka poloilegálních i ilegálních aktivit.

Osvobodit pravdy od bludů, díky nimž zvítězily

„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takové je poselství jedné z velkých filozofických škol 20. století – kritického racionalismu Karla Poppera. Podobně jako smrt příslovečných kanárků v dolech varuje horníky před přítomností jedovatých plynů, varují vyvrácené ideje lidstvo, že řídit se jimi dál by bylo sebevražedné.

Restart dějin

Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.

Proč nestíháme – a stíhat nebudeme. Filozofové o časové insolvenci

„Jsem švorc,“ zní název jedné eseje od současného sociologa a filozofa Hartmuta Rosy. Autor si nestěžuje na to, že jeho práce málo nese, ale že on sám už nic dalšího nesnese. Nemá na mysli finanční, ale časovou insolvenci. Hartmut Rosa v eseji poznamenává: „Už nejsem schopen plnit své závazky. Naprosto selhávám. Kdyby měl tento příspěvek k něčemu být, potřeboval bych aspoň tři dny, ale já jej musím napsat za pár hodin.“

Řemeslo vrací úder

Jak slovy dělat věci se jmenuje cyklus přednášek britského filozofa J. L. Austina z roku 1955. Knižně vyšly v šedesátých letech. Vliv měly nemalý, nejen ve filozofii. Autor ukazuje, že slovy jen nepopisujeme ani neinformujeme; slovy lze vytvářet nové skutečnosti. Třeba někoho pokřtít nebo oddat. Proti tomu lze máloco namítat. Ovšem občas má člověk z humanitních věd dojem, jako by si jejich zástupci mysleli, že to platí obecně. Slova realitu vytvářejí a mluvení je samo o sobě cenné. Asi se není čemu divit. Přecenění slova mají humanitní vědy vepsané v základech. Problém nastává, když si i zbytek společnosti myslí, že slovy lze dělat věci.

Zásadní slovo filozofa. „Bělohradskiánský obrat“

Prožíváme nekonečnou honbu za dezinformacemi. Ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivé jejich exemply, na jejich množírny, ale hlavně na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ni vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Ušijme aspoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů. Nasadili jsme na to štrikování další úředníky na sám Hrad.

Všechno na tobě je intuitivní

Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.

Člověk druhému do hlavy vidí

„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk. Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný.

Závislost je krajní forma lásky

Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili na uměleckém festivalu Fall.

Protože už nechci žít

V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě. Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu. V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou. Téma pro Salon Echa.