Ještě ani neskončil poslední díl seriálu ČT Rédl, a už se neslo prostorem, že jde snad o nejlepší politickou krimi, která v Česku vznikla. Režisér Jan Hřebejk vytvořil sugestivní obraz začátku 90. let, kdy se se svobodou také vyvalil kal a hnus. Proti němu se snaží postavit osamělý a smutný prokurátor Rédl, který přitom není černobílý hrdina. Tak jak to má rád jeho tvůrce, mladý scenárista Miro Šifra.
Veřejný prostor zamořují drby bez důkazů ve stylu, kdo co ukradl a kdo koho podplatil. Znějí z úst lidí, kteří reprezentují klíčové instituce v zemi. I od premiéra, a dokonce i od soudců, kteří by se měli přísně řídit důkazy a nepodléhat polopravdám a žvástům. Soudce Městského soudu v Praze Kamil Kydalka roznášel nepotvrzené drby novinářům, když tvrdil, že někdo konkrétní (miliardář Pavel Tykač) za amnestii prezidenta Václava Klause z roku 2013 zaplatil 300 milionů korun. Důkazy nepředložil. Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra to považoval za nepřípustné chování soudce a podal na kolegu Kydalku kárnou žalobu. Nejvyšší správní soud mu dal minulý týden za pravdu a potrestal ho důtkou. Libor Vávra v rozhovoru vysvětluje, proč je potřeba trestat nepodložené drby a křivé obvinění a zároveň ustoupit od trestání jiných verbálních činů, jako jsou projevy nenávisti na internetu. Policie právě minulý týden na sociálních sítích oznámila, že se právě na verbální kriminalitu chystá zaměřit.
Theresa Mayová dospěla na konec vyjednávacího maratonu, který měl dát odpověď na otázku, jak se budou odvíjet vztahy Velké Británie s Evropskou unií po březnu 2019. Dohoda, kterou v nedělil schválilo i 27 lídrů na evropském summitu, ale ještě musí projít britskou Dolní sněmovnou. A protože je to vlastně jen provizorní dohoda, která pokrývá čas, po který se má jednat o obchodní dohodě a po který Británie dál zůstane v celní unii a nebude mít dovoleno provádět doma deregulace, může britský parlament dohodu odmítnout. Zatímco Margaret Thatcherová se stala symbolem tvrdé ženy ve vysoké politice, její nástupkyně Theresa Mayová po dvou letech v úřadu doslova taje před očima.
Giuseppe Maiello je na první pohled barvitou figurou české politické scény. Vystřídal již několik stran, v nichž byl schopen vytvořit docela slušný rozruch. Je to rtuťovitý, neposedný a od pohledu temperamentní člověk, jak se na Itala z jihu sluší a patří. Méně se ví, že je docentem antropologie, znalcem českého raného středověku a pohanství a že napsal odbornou knihu o vampýrech. Já ho znám od studentských let, kdy se v druhé polovině 80. let na pražské vysokoškolské koleji Větrník objevoval menší chlapík ve skvělých úzkých zelených džínách, oranžové bundě a černých brýlích a všichni na něj volali Džusepe…
Nový vývoj v případu Čapí hnízdo, kdy (údajně psychicky nemocný) syn Andreje Babiše mluví o cestě na Ukrajinu a Krym, protože „táta mě tu nechtěl“, vrhá podezření z pasivity i na policii a státní zástupce. Martin Červíček byl do roku 2014 policejním prezidentem, posléze ještě dva roky krajským ředitelem policie v Královéhradeckém kraji. Od minulého měsíce sedí v Senátu za ODS. Jednou nohou je v politice za ODS, a tedy v opozici, mentálně, druhou, ještě u policie.
Člověk by musel být slepý nebo hodně nevšímavý, aby nepostřehl existenci Petry Nesvačilové. Ať už jako dokumentaristky, před kterou si vylévali srdce polepšení zločinci z Berdychova gangu (Zákona Helena), nebo jako svérázné herečky, díky jejímž rolím zásadně stoupá hormonální přitažlivost filmů, ve kterých se objeví: naposledy to platí pro film Bena Tučka Mars. Zajímavé na ní ještě je, že navštěvuje koncerty folklorní hudby a sama ji dobře zpívá.
Životní osudy, postoje a názory mnoha klíčových postav listopadu 1989 se za uplynulých téměř třicet let dramaticky proměnily. Z některých stávkujících studentů či disidentů se stali zklamaní a zahořklí kritici polistopadových poměrů, z mnoha předních kádrů minulého režimu, bývalých aktivních členů KSČ a SSM se naopak stali úspěšní byznysmeni, kterým demokracie přinesla bohatství a často i nezanedbatelný politický vliv. Dokázali využít své znalosti, kontakty, v mnoha případech ale i kapitál z pochybných zdrojů. Vasil Mohorita měl veškeré předpoklady být jedním z nich.
Jeden z nejoceňovanějších domácích, ale i světových violoncellistů pochází z Bratislavy. Studoval na konzervatoři v Bratislavě, posléze na pražské AMU. V roce 1999 vstoupil do Škampova kvarteta, od roku 2002 je členem tělesa Pavel Haas Quartet, s nímž nahrál sedm alb. Soubor je držitelem šesti prestižních cen Gramophone Award. Naposledy ji obdržel letos za album se skladbami Antonína Dvořáka. S manželkou Veronikou, zakladatelkou Pavel Haas Quartet, mají dceru.
Evropský parlament před měsícem vyzval Evropskou radu, aby zahájila řízení proti Maďarsku kvůli porušování evropských hodnot. Ačkoliv deklarace europarlamentu nemá žádné bezprostřední politické následky, je to veřejný pohlavek maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi.
Německo, které téměř rezignovalo na individuální mateřství, leží jako obrovská bezmocná kojící samice, k níž se může kdokoli přisát. To – mimo jiné zajímavé věci – říká s typickou dikcí biolog, filozof a spisovatel Stanislav Komárek, jedna z mála skutečně originálních postav pražského akademického světa. Lze si jej představit jako reinkarnaci buddhistického mnicha nebo čínského mudrce, který se shodou okolností vyskytuje na Vinohradech a na Přírodovědecké fakultě UK, ale jednou se vrátí na kosmické pláně Orientu.
Sto let, jedenáct prezidentů. Všichni českoslovenští a čeští prezidenti vykonávali funkci po svém, ale společné mají, že šlo o mimořádně silné a zároveň provokující osobnosti. V rozhovoru pro Týdeník Echo to říká někdejší dlouholetý šéf odboru protokolu prezidentské kanceláře Jindřich Forejt, kterému na počátku příštího roku vyjde kniha o prezidentských tradicích.
Klavír je pro něj vším. O tom, že ho mistrovsky ovládá, se kromě českého publika přesvědčili i lidé v Dánsku, Německu, Tunisku, Itálii, Japonsku, Číně... Tam všude Ivo Kahánek představuje vrcholná díla českých skladatelů.
Dokumentární film Jana Geberta pozorovatelským způsobem zachycuje aktivity Slovenských branců, neoficiální organizace mladých mužů, kteří o víkendech trénují vojenské dovednosti, aby se připravili na přicházející konflikt civilizací. Naoko apolitická organizace vyznává autoritářství a jakýsi slovanský nacionalismus. Gebertův film se promítal na mnoha festivalech včetně Berlinale, teď je možné ho vidět i v českých kinech.
Vysoký blondýn se schopností zahrát přesvědčivě cokoli. Řeklo by se zajímavý herecký typ netyp. Fyzicky výrazný a přitom jaksi nenápadný, nezařaditelný do škatulky. Může hrát dobráky i démony, prosťáčky i intelektuály, hrál v Komedii Goebbelse a v Národním Havlova Huga Pludka, ve filmu policisty, tatínky i Fausta.
S Janem Čapkem, držitelem titulu designér roku ze soutěže Czech Grand Design, o postavení designéra i o jeho environmentální zodpovědnosti. Designblok letos slaví 20. výročí. Co jste dělal v době jeho vzniku? V roce 1998 jsem byl v prvním ročníku v Ústí nad Labem na porcelánu. Vytvářel jsem tehdy takové UFO talíře, které měly dno do špičky a stály na kovových nožičkách na imbusové šrouby. Talíř tak bylo možné různě naklánět, aby se vám do něj nikdo nedíval. Zkoumal jsem hranice možností kombinování porcelánu s dalšími materiály a jednou z krásných variant je právě porcelán s leštěným hliníkem.
