Český středověk? Pro mě dada, říká Giuseppe Maiello

Jak Neapolitán k českým vampýrům přišel

Český středověk? Pro mě dada, říká Giuseppe Maiello
Jak Neapolitán k českým vampýrům přišel

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Giuseppe Maiello je na první pohled barvitou figurou české politické scény. Vystřídal již několik stran, v nichž byl schopen vytvořit docela slušný rozruch. Je to rtuťovitý, neposedný a od pohledu temperamentní člověk, jak se na Itala z jihu sluší a patří. Méně se ví, že je docentem antropologie, znalcem českého raného středověku a pohanství a že napsal odbornou knihu o vampýrech. Já ho znám od studentských let, kdy se v druhé polovině 80. let na pražské vysokoškolské koleji Větrník objevoval menší chlapík ve skvělých úzkých zelených džínách, oranžové bundě a černých brýlích a všichni na něj volali Džusepe… 

 

Jak se Neapolitán dostane v 80. letech do Prahy?

To je dlouhá historie. Ale začít se musí od toho, že v 80. letech to v Neapoli nebylo nic moc, zvláště mladí lidé neměli moc perspektiv. Já vím, že namítneš, že to tady bylo mnohem horší, to ano, ale třeba nezaměstnanost mládeže na jihu byla šedesát pět procent. Moji rodiče byli učitelé, neměli žádné kontakty ani vliv, takže ani já neměl žádnou perspektivu. Bylo to tak, že jedni, ti bez vzdělání, jeli do Německa, kde z nich byli gastarbeitři, ti se vzděláním odjeli do Indie jako hippies a skončili v ashramu u nějakého guru.

Ty jsi byl taky hippie? 

Tehdy se to lámalo mezi hippies a punkem a já už jsem byl spíš punk. Byl jsem v Neapoli jeden z prvních, kdo si ostříhal vlasy nakrátko. To mi bylo osmnáct, šel jsem do klubu na nějaký koncert, tam všichni měli háro, korálky, hábity, já na hlavě čtyři centimetry a úzké kalhoty. Oni si mysleli, že jsem se zbláznil nebo se dal k fašistům, a chtěli na mě zavolat doktora. Pak jsem se stal frontmanem první neapolské hardcorové kapely. Potom jsme se ale rozpadli, někdo šel do Berlína, jiný na heroin, já měl plán, že bych taky měl vypadnout a zkusit něco hodně jiného, ale aby to zase nebylo tak daleko, jako je Indie. Takže Československo byla ideální volba: vlastně to byla země v něčem ještě exotičtější než Indie, protože ta se aspoň politicky hlásila k Západu.

Věděl jsi o něm něco?

Ne, skoro vůbec. Byla to totální exotika. I ten obor, který jsem si vybral, tedy český raný středověk, byl z italského pohledu úplně bláznivý. Ale tím víc mě to lákalo. Já jsem se vždycky rozhodoval spontánně, jako pankáč. Původně jsem chtěl vlastně studovat italskou filologii, jenže když jsem se šel zapsat, tak tam stála strašná fronta, vedle byla menší, tak jsem si stoupl tam, a když jsem přišel na řadu, tak ta paní na mě houkla: Filozofie, nebo sociologie? A já slovo sociologie snad nikdy neslyšel, ale zdálo se mi to zajímavější. Jenže v listopadu 1980 bylo v Neapoli velké zemětřesení, takže nám spadla katedra a půl roku se neučilo, ale bylo možné se přihlásit na jiný obor a mě jedna známá ukecala, ať jdu studovat politologii se zaměřením na východní Evropu. A tam byl povinný jazyk ruština, ke kterému se měl vzít ještě jeden, a já si tam šel zapsat finštinu, jenže jsem na chodbě potkal pána a byl to Čech, který dostal místo na univerzitě, ale neměl ani jednoho studenta, tak jsem se k němu zapsal. A to bylo výborné, protože on to byl filolog se zaměřením na starou češtinu, tak jsme pořád četli staročeské legendy a takové věci.

To se určitě hodilo, když jsi přijel do Prahy.

To ano, velmi se to hodilo. Zapsal jsme se jako stážista na katedru českých dějin s tím, že se budu zabývat vznikem raně středověkého českého státu. To byla hodně exotika. A taky se mi hodilo, že jsem byl pořád trochu pankáč, měl jsem ještě i nabarvené vlasy a opravdu hodně úzké kalhoty. Taky jsem se hned seznámil s punkovou kapelou Plexis. To bylo 1. září 1985, hned 5. září jsem byl na punkovém koncertě ve Staré Lysé, to jsem si s nimi zapogoval (skočil šipku do publika – pozn. JP) z pódia. To byl docela významný koncert, protože v Praze punkové kapely hrát nemohly.

Jak jsi se v tehdejší Praze cítil? Přiznám se, že jsi na mě působil jako takový trochu nafoukaný zápaďák…

Člověče, to mě mrzí… I když vím, že možná na tom něco bylo. Pro mě to taky nebylo úplně jednoduché, vyznat se tady a zapadnout. Samozřejmě že jsem věděl, že jsem privilegovaný tím, že jsem ze Západu, mám zápaďacké hadry, které mi ale kupovala maminka, to u nás bylo obyčejné oblečení, které jenom tady působilo tak exkluzivně. Bydlel jsem na Větrníku, ostatně jako ty, měl jsem pokoj jako všichni ostatní, chodil jsem do menzy a na pivo do Prasečáku na Petřinách. Ale je pravda, že jsem měl v porovnání s Čechem dost peněz, protože jsem pracoval pro italskou ambasádu, hledal jsem hroby italských válečných zajatců, a byl jsem za to docela slušně placen. Ale hlavní bylo, že jsem cítil tu nejistotu ze všech, protože určitě mnozí nevěděli, co jsem vlastně zač.

Ano, mohli si myslet, že jsi komunista a třeba spolupracuješ s StB.

To úplně chápu. Ale já jsem žádný komunista nebyl, já byl když tak anarchista. A s tajnou policií jsem nikdy, vlastně ke svému překvapení, nepřišel do styku. Měl jsem před dveřmi na koleji napsáno „Autonomie“, ale žádný patrový důvěrník mi to nesmazal. 

Jak si to vysvětluješ?

No, protože to nebylo nutné. Zprávu o mně podávali jiní, bohužel člověk, se kterým jsem byl dennodenně. Ale co on o mně mohl hlásit? Že piju pivo, dělám mejdany a hledám hroby Italů…

Pamatuju si, že jsem za tebou přišel na jaře 1989 s peticí za propuštění Václava Havla a žes mi ji nepodepsal.

Vážně? To je mi líto... Já jsem se držel zásady, že jestli se tady chci věnovat tomu, co mě zajímá, musím se snažit do ničeho nezasahovat. Mně byli disidenti sympatičtí, pár jsem jich i znal, ale zapojovat jsem se nechtěl. My dva jsme se trochu znali, ale co já mohl vědět, jestli nejsi taky provokatér? Klidně jsi mohl být. Pořád jsi chtěl mluvit o politice a demonstracích… Musel jsem být opatrný. 

To naprosto chápu… Takže jsi nepatřil k těm západním levičákům, kteří říkali, ono na tom socialismu něco je?

Ne, to vůbec, mně bylo jasné, že je to tady úplně shnilé. Já opravdu tady k tomu režimu neměl nejmenší sympatie. Ještě předtím, než jsem byl tady, byl jsem taky pár dní v Rusku, a tam jsem třeba viděl ty silniční pruhy pro nomenklaturní volhy. Pro černé volhy! Rozumíš, oni měli zvláštní pruh pro černá auta věrchušky! To mně jako anarchistovi připadalo úplně hnusné. Ne, k tomu jsem neměl ani špetku sympatií. Ale kritický jsem byl i ke kapitalismu, asi až příliš. Ale i tak já jako radikální anarchista jsem viděl největší protivníky v komunistech, se kterými jsem se taky párkrát pěkně porval. Dokonce jsem byl i týden ve vězení. 

Nebyl jsi ty náhodou v Brigate Rosse?

Ne, to byli kreténi, maoisti a stalinisti. Ale povím ti legrační věc. Tam u nás na univerzitě byla malá katedra tibetistiky, asi jedna profesorka a čtyři studenti, oni nám vždycky připadali podezřelí, protože pořád měli hrozně uvědomělé řeči a tak. No a jednoho dne je všechny sebrala policie, protože  byli ilegální buňkou Rudých brigád.     

Takže bacha na Tibeťany. Ale Giuseppe, ještě mi řekni, co může Italovi z Neapole připadat zajímavé na českém raném středověku? To už Itálie měla polovinu dějin za sebou.

No to ano, ale právě mě lákalo, že je to tak dokonale jiné, že je to vlastně dada – já jsme jako student hrál taky v dadaistickém divadle. Český raný středověk je samozřejmě zajímavý i tak. Mě třeba bavilo, jak se ti jeho největší znalci, Rudolf Turek a Dušan Třeštík, mezi sebou skoro do krve hádali. Já jsem ještě zažil oba, doktor Rudolf Turek jednou říkal, že jsem jeho oblíbený žák, i když to přeháněl. A s Dušanem Třeštíkem jsme si byli, myslím, blízcí, ještě den před jeho smrtí jsme byli na Skypu, on byl velký fanda technologií a internetu. Dalo by se říct, že podstata toho sporu byla, jak se kmen Čechů konstituoval, zda z více kmenů, tedy z těch Lučanů, Doudlebů, Litoměřiců a dalších, což je koncepce Turkova, anebo tady byl od začátku kmen jeden s dominantní rolí rodiny Přemyslovců, jak tvrdí Třeštík. Anebo se mi vždycky líbil ten spor, jestli byl sv. Václav zavražděný roku 929, nebo 935. To je obrovsky zábavné a zajímavé. Já fandil Pekařově verzi 929, tedy té katolické linii, i když pravdu má asi Třeštík s rokem 935. Nebo spor o to, jestli je Kristiánova legenda z 10., nebo ze 14. století. To byl úplně bratrovražedný boj, jako když se dneska pohádá někdo na Facebooku o Ukrajinu. To bylo fantastické!

Nějaké zastánce Rukopisů jsi poznal?

Ano, v období svého zájmu o pohanství jsem se Rukopisy také zabýval, takže jsem i mluvil s nějakými lidmi z Rukopisné společnosti. To jsou zajímaví lidé, a když o Rukopisech víš jenom to, že nejsou pravé, že to jsou padělky, tak nemáš šanci s nimi diskutovat. Jiná věc je, že já jsem je pečlivě četl a autentický duch pohanství z nich necítím.

Co našel Ital na českém pohanství?

To je taky hrozně zajímavá věc, protože v těch 80. letech se o tom skoro vůbec nemohlo mluvit. A víš proč? Kvůli Záviši Kalandrovi! Jak bádat o pohanství, a nemluvit o Kalandrovi a jeho monumentální práci České pohanství? A mluvit o něm nešlo, když ho bolševici podle zavraždili. Takže mě to přitahovalo. No a já jsem se pohanství věnoval teoreticky i prakticky.

Prakticky?

No, já jsem založil v roce 1998 Rodnou víru v Čechách.

Ty jsi, Giuseppe, slovanský pohan?

Teď už tolik ne, ale jednu dobu mě to poutalo a skutečně kolem Rodné víry byla skupina asi patnácti lidí, kteří se snažili navázat na slovanské předkřesťanské tradice. V podstatě to je animismus, uctívání duchů místa, zájem o přírodu a její síly, rituály na kultovních místech, zdůraznění ženských sil. Ostatně nedaleko Přelouče máme kultovní místo, Mokošín neboli vrh Mokoš, na který když se podíváš, tak připomíná těhotnou ženu.

Takže jsi vyznavač Mokoše, té slovanské Afrodity?

Ale jo, mně byl vždycky blízký ten feministický akcent pohanství, já se k tomu hlásím. I když už nejsem angažován tolik jako dřív. Teď mě to zajímá, ale také jako antropologa. Třeštík mi ale říkával, že se musím přestat zabývat antropologií smrti, ať se vrátím k antropologii sexuality, že dnes je víc módní. Já jsem mu oponoval, že nebudu a nebudu sledovat módu. 

Teď už chápu, jak ses dostal k vampýrům. Upíři jsou, pokud vím, taky Slovani.

To slovo, používané ve světě spíš ve variantě vampir, je opravdu slovanského původu. Je fakt, že jsem se k upírům dostal opravdu skrz hledání podstaty slovanství. Nejdřív jsem si myslel, že podstatou slovanství je promiskuitní sexualita, napsal jsem o tom i odborný článek, který byl pak dost populární. Teď už bych ho nenapsal, protože si myslím, že v tom Slovani nejsou tak výjimeční. Pak jsem si myslel, že podstatou slovanství by mohl být vztah k alkoholu. No jo, Slovani sice hodně pijí, ale jiní vlastně taky. Tak zbývají ti upíři. A ten fenomén neživých (slovo „nemrtví“ je chybné a pochází z beletrie, a ne z folkloru), tedy víry v to, že člověk se může vrátit na zem podnikat tady různé věci, je nejsilnější u Slovanů. On se často vrací za někým, ke komu má nejsilnější vazbu, nějaký pud, touhu, možná lásku. To je ono: eros a thanatos, láska a smrt, to mě vlastně zajímalo vždycky nejvíc.

A Giuseppe, nelitoval jsi někdy, že ses stal Čechem? 

No to víš, že se to občas stane. Já jsem navíc angažovaný člověk, pořád se do něčeho pouštím, takže se stane lehce, že někomu vadím nebo překážím. A v téhle době se člověk stane lehce obětí shitstormu, jako se to stalo mně, když jsem byl obviněn, že jsem přívržencem Putina. Já, starý pankáč, přívržencem konzervativního reakčního gosudara?! Kdyby to nebylo tak blbé a kdyby se proti tomu mohl člověk snáz bránit, tak bych se tomu pořádně zasmál. Ale to už tady tak chodí. Já mám, člověče, dvojí občanství, takže můžu být pořád i Italem. A jestli jsem litoval? Ano, možná by bylo lepší, kdybych občanství dostal o týden později. Tak bych nemohl kandidovat do Parlamentu České republiky, takže by se křiklouni soustředili na někoho jiného. Ale moje cesta českého občana začala a zpátky se už nevrátím.