Peter Jarůšek, violoncellista světové úrovně

Chceme být rozdílovými hráči

Peter Jarůšek, violoncellista světové úrovně
Chceme být rozdílovými hráči

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na ulici byste ho nejspíš nepoznali, přesto je to světová hvězda. V prostředí komorní hudby platí soubor Pavel Haas Quartet, v němž Peter Jarůšek působí, za skutečnou špičku. Koncertuje po celém světě a na desky s jeho interpretacemi Dvořáka, Janáčka nebo Smetany pějí ódy nejrenomovanější odborné časopisy.

Vaše kvarteto nese v názvu jméno skladatele Pavla Haase, bratra herce Huga Haase. Proč jste se pojmenovali právě po něm?

Byla to vlastně náhoda. Kvarteto založila v roce 2002 moje žena Veronika Jarůšková, houslistka. Velmi ji tenhle hudební útvar lákal. Jelikož jsme s manželkou spolu od mých šestnácti let, všechno jsem to prožíval s ní. Když došlo na hledání jména, pustil nám kamarád houslista Radim Kresta skladbu Z Opičích hor. Smyčcový kvartet. My jsme v podstatě zůstali v němém úžasu, co je to za hudbu. Já jsem Pavla Haase do té doby vůbec neznal, nevěděl jsem, že někdo takový tvořil. Ale tady jsem najednou slyšel úžasně vymyšlenou a zahranou originální muziku. Naše první myšlenka byla, že ji musíme zařadit do repertoáru. Pídili jsme se, jestli ještě žijí nějací jeho potomci, a zjistili jsme, že v Brně žije jeho dcera Olga Smrčková. Zeptali jsme se jí, jestli se můžeme pojmenovat po něm. Souhlasila.

Jeho skladby máte stále na repertoáru?

Hrajeme hlavně právě Z Opičích hor, což je asi jeho neznámější skladba pro smyčcový kvartet. Jeho hudbu jsme nahráli na naše první dvě desky.

Dá se nějak stručně vysvětlit, v čem je originální?

Abych to zbytečně nekomplikoval, tak jednou z důležitých věcí v jeho případě je, že byl žákem Leoše Janáčka. Čili pokud jde o strukturu a instrumentaci, mají mnoho společného. Co se ale týče nápadů a vlivů, je to něco jiného. Janáček byl ovlivněný folklorem, kdežto Haase ovlivňoval big band, skládal hudbu k bratrovým filmům. A pak samozřejmě vycházel z nápěvů židovské hudby. A tahle kombinace dala vzniknout velmi originálnímu tvaru. Třeba ve zmíněné skladbě Z Opičích hor je part pro perkuse. To se nikdy předtím ani potom ve smyčcovém kvartetu nepoužilo. Taky si ho za to kritika řádně podala… No prostě jeho hudba je divoká jízda s příběhem. Na první poslech jsem se až styděl, že jsem ho do té doby neznal. A když jsme pak zmíněný kvartet nahráli na první album, dostali jsme poprvé cenu Gramophone Award za nejlepší nahrávku v oblasti komorní hudby. A já mám za to, že to bylo právě zásluhou hudby Pavla Haase. Pro kritiky a vůbec pro lidi, kteří se s Haasem dosud nesetkali, to muselo být, podobně jako pro nás, zjevení. A rozhodně nám to pomohlo se vydělit, identifikovat. Smyčcových kvartet jsou spousty, ale když přijdete s originální hudbou, už vás to nějakým způsobem definuje. Samozřejmě pak tu muziku musíte taky odpovídajícím způsobem zahrát.

Zásadní věc pro interpreta je, aby si vybral skladbu, které rozumí a chce ji hrát. - Foto: Jan Zatorsky

Což vám se daří jedinečně. Zkuste mi jako laikovi vysvětlit, jakým způsobem přistupujete k interpretaci té které skladby. Co do té hudby chcete vložit?

Zásadní věc pro interpreta je, aby si vybral skladbu, které rozumí a chce ji hrát. Další věc je partitura, což je pro muzikanty něco jako pro herce scénář. Autor v ní zanechal interpretům poznámky, které jsou do určité míry omezené. Když se ještě vrátím k tomu příměru ke scénáři – máte tam třeba napsáno, že postava XY něco řekne a pak se zahledí do dáli. Už tam ale není, jak dlouho se zahledí, jakým způsobem. To samé partitura. My tím, že nevytváříme vlastní hudbu, ale hrajeme už napsanou, jsme zdánlivě v mantinelech. Jenže když se na notový záznam podíváte s otevřenou myslí, začnete si ho „překládat“ po svém, zapojíte fantazii a své dosavadní životní zkušenosti, začne se vám otevírat obrovský svět nových možností, jak to celé pojmout. Ale ne za každou cenu. Nikdy jsme se nesnažili tu kterou skladbu zahrát nějak křečovitě „nově“ nebo „jinak“. To je nesmysl. Nic nového nevymyslíte. Jde o pochopení. Vytvoření dramatického oblouku. Důležité jsou nakonec vždycky jen dvě věci – skladatel a pochopení jeho úmyslu. Pak nastupuje technika, tempo, rytmus a podobně. To už by ale bylo na jiný článek.

Stává se, že vy osobně máte o konkrétní skladbě nějakou představu a zbytek kvarteta jinou?

Často. Je to lidské. Důležité ale je, aby se čtyři lidé hádali proto, aby byl výsledek co nejlepší. Pokud se dohadují jen proto, aby měli pocit, že mají pravdu nebo aby ukojili své ego, je to slepá ulička. Tím se nikam nedostanete. Když to vztáhnu k našemu kvartetu, měli jsme už dost personálních změn. Občas si to prostě nesedne, někdo má jinou představu o výsledku. Stává se to, jsme jenom lidé. My třeba máme ve zkušebně nahrávací aparaturu a pasáž, o níž se během zkoušení vedou spory, si nahrajeme, třeba i více způsoby, a to nezúčastněné ucho, totiž mikrofon, nám pak pomůže rozhodnout, čí představa je lepší. Ale jak říkám, pokud se někdo chce hádat jen proto, že se chce hádat a že má neochvějné přesvědčení o své pravdě, je to cesta do pekel.

Jste impulzivní člověk?

Sám sebe charakterizovat je velmi subjektivní, ale asi ano. Mezi muzikanty se říká, že každý hraje tak, jaký ve skutečnosti je. V kvartetu se navíc všichni ovlivňujeme. Když budu mluvit za sebe, stejně jako beru vážně život, beru vážně i hudbu. Musí v ní být vášeň, drama, nemůžete to hrát na půl plynu. To by nebylo fér ani vůči publiku, ani vůči autorům, kteří své životy mnohdy žili opravdu na dřeň. Šostakovič žil v komunismu, prakticky celý život trpěl, a v jeho hudbě je to cítit. A pokud to na pódiu při hraní neprožijete s ním, není to správné. Je to do určité míry převtělení.

To musí být vyčerpávající.

Je. My jsme vždycky po koncertě hodně unavení a občas si říkáme, jak dlouho to ještě chceme a můžeme vydržet. Na druhé straně se musím přiznat, že jsem občas při hraní trochu vypnul. Držel jsem se na uzdě, nešel do toho naplno. On to třeba nikdo nepoznal, ale nebyl to z mé strany úplně stoprocentní prožitek. A mám pocit, že jsem někoho oklamal. Sebe, publikum, skladatele… Musím ale říct, že teď to máme v kvartetu tak vybalancované a jsme na sebe napojeni takovým způsobem, že se nikdo neveze. Ono se to hrozně těžko takhle rozebírá, taky bych nechtěl, aby to vyznělo nějak pateticky, ale když se tak nad tím zamyslím, asi je opravdu nejdůležitější cesta k naplnění. Najdete klíč ke dveřím, otevřete je a za nimi jsou dvoje dveře. A pak dál a dál. Je to nekončící proces, pokud se chcete
neustále zlepšovat. Nikdy nebudeme hrát naprosto dokonale, jsme jenom lidé.

Navíc nejde jen o techniku, muzikant se vyvíjí i jako člověk, zažívá věci, které se na něm nutně podepíší, že?

Samozřejmě. A teď ještě záleží na tom, jaký kdo je. Někdo se ve dvaceti zacyklí a nové podněty a priori odmítá. Jiný je tak trochu hysterka, mává to s ním odshora, odspoda. Já jsem pro ten proces, hledání.

Kdy u vás začala cesta ke klasice?

To je docela vtipné. Pocházím z hudebnické rodiny. Máma, babička, děda, otec, všichni byli muzikanti. A o mně si všichni mysleli, že jsem úplně hluchý. Pro hudbu zcela nepotřebný. Dodnes neumím zpívat. Kdykoli se pokusím o zpěv, je to naprostá katastrofa a všichni se mi smějí. Když jsem chodil do školky, dělali u nás jednoho dne nábor do lidové školy umění. Vybrali mě, a když jsem to doma oznámil, všichni si mysleli, že si dělám legraci. Pak to tedy přijali a přemýšleli, na co bych se mohl učit hrát. Měli jsme doma klavír, takže se shodli na něm. V den zápisu se konal koncert. Přišel klavírista, začal hrát a byla to pekelná nuda. Pak začal hrát cellista, a ačkoli nehrál nijak úžasně, natolik mě zvuk toho nástroje okouzlil, že jsem zatahal babičku za rukáv a řekl jsem, že nechci hrát na klavír, ale na violoncello. Tak to začalo.

A jak to pokračovalo?

Zjistilo se, že nějaký ten talent přece jenom mám. Bavilo mě to, ale do žádné velké hloubky jsem ještě nešel. Byl jsem prostě dobrý, vystupoval jsem a už na základce jsem věděl, že chci být violoncellista. V pubertě jsem k tomu přidal trochu exhibicionismu, ale pořád v tom nebyl žádný prožitek. Hrál jsem rychle, silně, výrazně. Zlom nastal, až když jsem začal hrát v kvartetu. I na škole byl ten přístup bohužel povrchnější. Neřešila se hloubka hudby, nikdy mi třeba nikdo neřekl nic o vibratu. To je celkem zásadní výrazový prostředek. To jsem se dozvěděl opět až v kvartetu, kde jsem začal hudbu vnímat ne horizontálně, ale i vertikálně.

Co to přesně znamená?

Horizontálně znamená, že jsem si hrál svou vlastní linku a nic dalšího jsem neřešil. Vertikála ale směřuje vzhůru, jde dál a hlouběji než jen po povrchu. Je to mnohem komplexnější záležitost. Nejen pro mě, ale vůbec pro muzikanty. Smyčcový kvartet je v podstatě dokonalý tvar.

V čem je tak jedinečný?

Je to dokonalá kombinace dvou ženských a dvou mužských hlasů. Soprán, alt, tenor a bas. Nic dalšího už k tomu nepotřebujete. Z toho vychází i třeba symfonická hudba, která se jen rozšiřuje o další hlasy. Kvarteto je ale základ. A teď nechci, aby to vyznělo nějak arogantně, ale i sám legendární japonský dirigent Seidži Ozawa prohlásil to samé.

Zmínil jste cenu Gramophone Award, které se říká Oscar klasické hudby. Čili velmi prestižní ocenění. Pavel Haas Quartet ji dostal už šestkrát, to je přece neuvěřitelný úspěch.

Je to opravdu neuvěřitelné a my na to s údivem zíráme doteď. Přijímáme je s pokorou, jsme za ně vděčni, ale kdyby mi to někdo řekl před deseti lety, těžko bych tomu uvěřil. Nikdy jsem si přesně neprocházel statistiky, ale je velmi pravděpodobné, že ve světě komorní hudby nikdo na světě nedostal tolik cen Gramophone Award. Užíváme si to, ale druhý den přijdeme na zkoušku a začínáme zase znovu. Jak říkal náš zakládající a dnes bývalý člen Pavel Nikl – tak zpátky na stromy. A zase znovu zkoušíme zahrát čtyři noty v jednom tempu.

Co všechno s sebou tahle cena nese?

Koná se slavnostní ceremoniál v Londýně. Ta cena má celosvětový dosah. Vybírá se z několika kategorií, my jsme zařazeni do komorní hudby, ale pak se udílí hlavní cena napříč všemi kategoriemi. Tu jsme získali v roce 2011. Je to prestiž, věc, která vám zvýší kredit, a taky určitá záruka kvality. Když ji dostanete šestkrát, opravdu to už asi o něčem svědčí. Ale kvůli cenám to neděláme. Pro nás je stejně důležité jako ceny třeba to, že firma Supraphon, u které vydáváme naše desky, nám dává absolutní svobodu v tom, co chceme natáčet. To je totiž taky důležité. Když už se rozhodneme nahrát nějakou skladbu na CD, předchází tomu určitý proces. Je to završení nějakého období, kdy skladba zraje, až dosáhne fáze, kdy ji můžeme nahrát. Je to úplně opačné než v popíku, tam něco nahrajete a pak s tím jedete na turné. My musíme cítit, že teď je opravdu ten pravý čas. A pak to tam dáme.

Nahrávání je náročný proces?

Je, protože nechceme, aby to ztratilo živost a spontaneitu koncertního předvedení. Samozřejmě se to dá nastříhat, ale ten materiál v sobě musí mít pořád emoci, drama, prostě všechno, co si ta hudba žádá. Máte k dispozici čtyřhodinovou frekvenci a musíte do toho jít naplno. Neustále, každou vteřinou. Jak na chvíli povolíte, už se z toho nevyhrabete. Řeknu vám, že když se to celé natočí, sestříhá a dokončí, už tu desku nechci slyšet. Ani jednu naši hotovou desku jsem si po vydání nikdy neposlechl. Jsem toho už tak přeplněný, že si tu skladbu už nejsem schopen pustit.

Jakým způsobem relaxujete?

S postupujícím věkem je to čím dál těžší. Na konci sezony mi trvá i týden, než se zklidním a hodím do pohody. S Veronikou máme pětiletou dceru, která mě od muziky vytrhne naprosto spolehlivě. Pak miluju fotbal. Nejsem fanoušek nějakého konkrétního týmu, ale ta hra sama o sobě mi přijde dokonalá. I ve fotbale jsou individuality, takzvaní rozdíloví hráči, kteří ale hrají ve prospěch týmu. A u nás v kvartetu chceme, aby každý z nás byl ten rozdílový hráč. Jedna individualita nezmůže nic. Když si to ale sedne a sejde se jich víc, tým je neporazitelný.

Jindřich Göth

11. listopadu 2018