Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
V roce 2012, když šel Facebook na burzu, zveřejnil Mark Zuckerberg dopis investorům. K tomu, co Facebook hodlá v budoucnu znamenat pro podnikání, píše poněkud vágně, že produkty budou teď „sociálnější“: „Viděli jsme disruptivní nové přístupy v oborech jako hry, hudba a zpravodajství a očekáváme podobnou disrupci ve více oborech prostřednictvím nových ‚social by design‘ přístupů.“
Donald Trump vykonal první oficiální návštěvu evropské země, Polska (předchozí návštěvy byly skupinové akce). Jak proběhla?
Stejně tak nevadí, že se Sobotka spolu s kolegy sešel s egyptským prezidentem Sísím. Je to prakticky jediný vůdce v regionu, který má svou zemi pod kontrolou a který netoleruje islamisty a aspoň nastoluje problém reformy islámu a ochrany náboženských menšin.
V deníku Washington Post vyšel minulý pátek článek, který si v Kremlu museli číst se směsí nevěřícnosti a radosti.
Skrytá nahrávka produkčního CNN, jež se v úterý dostala na veřejnost, by si možná zasloužila větší pozornost. U nás tím nejserióznějším médiem, které se jí zatím věnovalo, byly Parlamentní listy. Na druhou stranu její dopad se omezil hlavně na ty nejvášnivější kritiky médií i v Americe.
Německo je velice úspěšná země, a to vedle mnoha jiných věcí i v tom, jak svou úspěšnost dokáže ve vší skromnosti inzerovat. Ne že by se vytahovali, ale rady, co dělat, aby ostatní byli tak úspěšní jako oni, jim neschází. Takovým měřítkem toho, jak důkladně Německo odčinilo své viny z druhé světové války, je, že i přijímání této odpovědnosti dovedlo k dokonalosti, již lze pomalu vydávat za příklad.
Na webu Opedemocracy.net se nedávno objevil zajímavý článek nazvaný „Podivuhodný vzestup ‚bílé levice‘ jako čínské internetové urážky“. Autorka, akademička čínského původu žijící v Kodani, v něm informuje o tom, jak se v posledních dvou letech na čínských sociálních sítích rozšířila nová urážka, baizuo, což znamená „bílý levý“.
V důsledku diskuse, do které jsem se zapletl na sociálních sítích, jsem potřeboval vyhledat jednu pasáž v knize Vzpomínky jednoho Němce.
Občas se vyskytne zpráva, která působí, jako by ji někdo vytáhl z nějaké pitomé variace na film Babel od Alejandra Gonzáleze Iñárritua.
Sociolog Petr Matějů nám bude chybět. Tedy, každému ne. Ve svých politických a společenských angažmá se obvykle dřív či později s někým pohádal a odešel.
V posledních několika letech jsme zakoušeli dost mizerné vládnutí. Zní to jako komentátorské klišé – ale odmyslete si hospodářský růst, na který má vláda spíš malý vliv a jenž může zmizet slabším přídělem evropských fondů či jednou německou recesí – a jaké je vlastně vysvědčení státu?
V mnohých Češích je asi dnes malá dušička – Evropská komise se rozhodla zahájit proti České republice řízení pro porušení unijní legislativy, jmenovitě kvůli kvótám na přerozdělování uprchlíků.
Jak se drolí tradiční strany, politici zkoušejí nové, mnohem personalizovanější politické vehikly. Emmanuel Macron se svým hnutím En Marche! jim předvedl, jak perfektně rozebrat politické strany. Uvidíme, jak si povedou rakouští lidovci, kteří do příštích voleb jdou jako Liste Sebastian Kurz.
Rituály provázející teroristické útoky začínají být nesnesitelné. Manažerům Eiffelovy věže a Braniborské brány pomalu docházejí nápady, jak nově nasvícením vyjádřit solidaritu. Internetových hashtagů jsme vystříleli plné zásobníky.
Jak se vám líbí výraz „mnichovský pivní puč“? Spojujete si ho s Angelou Merkelovou? Zkuste to. Její mnichovský výrok z 28. května by měl dostat nějaké jméno, dost možná se zapíše do dějin, a ne pozitivně.
Donald Trump měl proti svým soupeřům v primárkách i proti Hillary Clintonové jednu zcela férovou výhodu: nebyl svázaný s iráckou válkou.
Evropa si už dlouho tak slyšitelně nevydechla jako po vítězství Emmanuela Macrona. A nejen Evropa. Politika se paradoxně právě v době povzbuzeného nacionalismu pozoruhodně internacionalizovala. A to na obou koncích spektra. Lidé jako Marine Le Penová, Nigel Farage, Donald Trump a Vladimir Putin si navzájem fandí, navštěvují se nebo si aspoň posílají úsměvy.
Řekl vůbec Donald Trump něco pamětihodného? V jistém smyslu jistě, jinak by jeho styl asi tolik nelákal k parodování. Ale řekl něco, co by bylo pamětihodné jinak než tím, že to bylo směšné, trapné, urážlivé nebo nestoudné?
Hoďte šovinistovi, populistovi – nebo jak mu chcete říkat – návnadu a on ji sežere i s navijákem. Ze šíření zpráv o určitých tématech se dá dobře žít, protože určitý typ lidí na ně klikne, aniž by se staral o to, jestli je to pravda, nebo ne.
Před rokem bylo možné zkušenost amerických republikánů pro naše potřeby přiblížit zážitkem ODS po Nečasově pádu – i američtí konzervativci zjistili, že jejich dosavadní recepty a značka, které fungovaly po léta, najednou jako by ztratily veškerou moc.
Evropská unie bez Velké Británie bude jiná v mnoha ohledech. Bude menší, chudší – Británie byla nad ekonomickým průměrem EU. Bude němečtější – protože stoupne váha velkých zemí, ale Německa víc než ekonomicky stále slábnoucí Francie. Možná bude jednotnější – pokud se ukáže, že odchodem Británie zmizel cizorodý prvek, jak to mnozí cítili.
Před tím, než Donald Trump vyrukoval se svým exekutivním příkazem zakazujícím občanům sedmi muslimských zemí vstup do USA, byla jedním ze dvou nejčastěji zmiňovaných kandidátů na Oscara pro neanglicky mluvený film komedie německé režisérky Maren Adeové jménem Toni Erdmann. Pak se ale stalo to, co se stát muselo, a akademie udělila sošku íránskému filmu Klient.
Výsledky nizozemských parlamentních voleb a reakce na ně nejsou měřítkem vitality demokratické a unijní myšlenky, ale naopak hloubky evropské politické krize.
Turecko bylo ještě před pár lety považováno za toužebný příklad toho, že islámská země se může vyvinout v demokracii, a dokonce se stát členem EU.
V dnešním světě bičovaném destruktivním příbojem populismu je skoro úleva, když narazíte na politiky a instituce, které mu odolávají a neochvějně dál naplňují svou roli v systému.
Odchod státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy vytváří nepříjemnou situaci. Na jedné straně je práskání ošklivá zvyklost, které by se jeden rád pokud možno vyhnul.
Hysterie kolem Trumpa a Ruska ve Washingtonu dostoupila včera prozatímního vrcholu. Pokusme se ji trochu rozklíčovat dřív, než se z ní úplně zblázníme.
Kdo je ten nový volič, který dosazuje populisty k moci? Někteří západní experti se uchylují k zajímavé hypotéze: jsou to lidé, kteří se stále ještě nedozvěděli, že jsou rasisti a blbci. Řekněme jim to ještě jednou a víc nahlas!
Hysterie amerických médií dostoupila minulý týden nového, i když jistě ne definitivního vrcholu, když Donald Trump napsal na Twitteru, že média jsou nepřítelem amerického lidu.
