Před tím, než Donald Trump vyrukoval se svým exekutivním příkazem zakazujícím občanům sedmi muslimských zemí vstup do USA, byla jedním ze dvou nejčastěji zmiňovaných kandidátů na Oscara pro neanglicky mluvený film komedie německé režisérky Maren Adeové jménem Toni Erdmann. Pak se ale stalo to, co se stát muselo, a akademie udělila sošku íránskému filmu Klient. Jeho režisér Asghar Farhadi už Oscara dostal v roce 2012 za film Rozchod Nadera a Simin; Klient po své premiéře v Cannes tak dobré recenze neměl. Škoda, o Oscara přišel lepší film.

Jak poznamenal nejeden recenzent, „tříhodinová německá komedie“ není právě ten správný marketingový slogan. A přece je Toni Erdmann jeden z nejlepších filmů, jaké dnes můžete vidět. V dnešní multietnické Americe a Evropě posedlé uprchlickou krizí jde Toni Erdmann proti proudu tím, že nachází svůj společenský konflikt v rámci „bílé“ Evropy. A přitom málokde najdeme pojednáno tolik aktuálních společenských, chcete-li politických témat. Uprchlická vlna je právě to jedno, které chybí. Ale najdeme zde kontrast centra a periferie, kosmopolitních „lidí odkudkoliv“ a domorodců. Najdeme zde pohled na manažersko-konzultantskou vrstvu současného globálního kapitalismu. Najdeme zde, myslím, ve filmu vzácně zaznamenaný fenomén, který je přitom pro společenskou realitu naší části Evropy příznačný jako málo jiných – kulturu východoevropské firmy zprivatizované německým investorem. Najdeme zde zajímavé postřehy o feminismu.

A ovšem je to zároveň film o univerzálnějším tématu, vztahu rodičů a dětí, dcery, která chce být ve všem přesně opačná než její otec, ale nikdy se ho nezbaví.

Otec a dcera

Winfried je stárnoucí německý učitel hudby. Ale je hlavně obsedantní vtipálek. Úvodní záběr filmu ukazuje, jak před pošťákem, který mu doručil balíček, začne předstírat, že si ho objednal jeho (neexistující) bratr a mohlo by v něm být porno, ale taky bomba. Ovšem s poselstvím svých žertíků, že by všichni měli být veselejší, nikdy nevydrží dlouho. Sám často své rekvizity – odpornou zubní protézu, prdící polštářek, paruku, pouta – odkládá s omluvným gestem, jako by uznával, že jeho skeče nejsou moc dobré. Jako by byly ustavičnou snahou překonat trapnost vlastní situace. A skutečně ho mimo jeho žertíky nikdy nevidíme dělat nic moc uspokojivého. Je rozvedený, po jeho službách učitele hudby klesá poptávka, žije se stařičkým slepým psem, zdraví mu začíná vypovídat službu, a pokud zrovna neprovádí žerty, vidíme ho osaměle, ztraceně posedávat a popocházet.

Jeho dcera Ines se zjevně rozhodla dostat se od něj ve všech ohledech co nejdál. Pracuje pro nadnárodní konzultantskou firmu v Bukurešti, a když si oklikou přes Šanghaj zaskočí domů, je neustále na telefonu a jako na trní. Ne že by byli otec s dcerou přímo odcizeni, ale je tomu tak jen díky oboustranné snaze neporozumění nehrotit.

Pár dní poté se Winfried zničehonic rozhodne dceru v Bukurešti navštívit. Poznáváme tak práci globální konzultantky a život komunity „expatů“ v Bukurešti. Neznám film, kde by toto prostředí bylo zachyceno lépe.

Ines je suverénní, uznávaná, nepochybně dobře placená profesionálka. Ve svém perfektně padnoucím kalhotovém kostýmu, s vlasy utaženými do drdolu, na vysokých podpatcích vyzařuje profesionalitu a nedostupnost. Jako moderní, progresivní žena se samozřejmě nad domorodce nevyvyšuje, snaživou úslužnost své rumunské asistentky přijímá věcně a zdvořile. Přijde jí zábavné, že v Bukurešti je „největší nákupní centrum v Evropě, ale nikdo nemá peníze na to, aby si tam mohl něco koupit“, ale to je maximum přezíravosti vůči místním, jež otevřeně projeví. Jenže její exkluzivní postavení je zároveň velmi podmíněné. Ve wellness centru si jako kompenzaci za masérku, s níž není spokojena, poručí luxusní přesnídávku se šampaňským na účet podniku, ale nestačí si ji vychutnat, protože jí zazvoní telefon, že musí jít okamžitě dělat společnost manželce důležitého klienta – a ona jde. Nevyzpytatelnému německému manažerovi svého klienta musí viset na rtech, a když zjistí, že ve své snaživosti bezděky šlápla vedle, rychle popře sama sebe. Její ponížení manažer dovrší tím, že pro humory jejího otce má větší pochopení než ona sama, která předtím otce instruovala, aby jí nedělal před klientem ostudu. Napadlo mě při sledování těch scén, jak by nebyla od věci rada nadporučíka Plachého v seriálu Svět pod hlavou: „Musíš tu buzeraci posílat dál, jinak se ti usadí v játrech.“

Ve světě expatů

Toni Erdmann se z velké části odehrává ve světě „expatů“. Jejich recepce, brunche, networkingy, launch parties a pařby má režisérka odkoukané dokonale. Každou větu, každý chápavý úsměv, každý vykalkulovaný projev extatického nadšení je radost sledovat. Jací ti (převážně) krásní mladí lidé jsou? Mohou být odkudkoliv. Ines je Němka, její dvě nejlepší kamarádky hrají Angličanka a Holanďanka, ale tak, že není poznat, jaké jsou vlastně národnosti. Všechny mluví stejnou angličtinou a vzaly by mezi sebe kohokoliv, kdo jí mluví (asi kromě Rusek), pokud to finančně utáhne a má „mezinárodní perspektivu“, jak říká Ines, když chce pochválit mladou generaci rumunských manažerů (odhadem třetina dialogů filmu je v angličtině, rumunštinu slyšíme malinko. Ines po téměř roce v Bukurešti neumí jediné slovo rumunsky). Všichni pracují tvrdě, vyhlížejí příležitosti a chápou, co to stojí. Vyměňují si drby ze svého malého světa a přou se o to, jestli je horším víkendovým zážitkem návštěva otce, nebo rodinný výlet do Neapole. Od Rumunska jsou ve svých expatovských restauracích bezpečně izolované, přicházejí s ním do styku prakticky výhradně prostřednictvím anglicky mluvícího personálu. Rumunská realita je ve filmu přítomna hlavně mlčky – kamera párkrát nechá Ines spočinout bez komentáře pohledem na domorodcích v jejich primitivním prostředí.

Výjimky, kdy je nucena stanout jim tváří v tvář, jsou velmi speciální okamžiky filmu. Jejich trapnost má v sobě něco z české nové vlny, ale nejen to. Poznamenává je oboustranné nevyslovené vědomí podivného vztahu, v jakém obě strany jsou. Je to mix zdvořilosti, zvědavosti, nedůvěry a trapnosti. Obě strany si uvědomují, že to nemusí dopadnout dobře, a stejně to občas dopadne špatně způsobem, který nikdo nepředvídal. Jako když chce při návštěvě ropné instalace rumunský ředitel předvést, že se u nich dodržují bezpečnostní předpisy, a dělníka, jenž neměl ochranné pomůcky, na místě vyhodí. Ines je nesvá z toho, že ke všem prostým Rumunům, kterým nadělá v životě paseku, nečekaně přibyl jeden další, ale nemůže s tím nic dělat.

Víme, že ona to ví. Ines obvykle reaguje otráveně, když po ní chce otec vysvětlovat její práci, ale jednou se rozpovídá: „Outsourcing. To je, když převedeš práci do jiné společnosti. On chce outsourcovat údržbu ropných instalací… Chce po nás, abychom mu pro to dali důvod, ale nechce za to nést odpovědnost. Takže nás potřebuje… Tyhle procesy znamenají, že stovky dělníků budou převedeny jinam a později přijdou o práci. Tahle rozhodnutí nejsou populární, takže on potřebuje hodit vinu na někoho jiného. Pak si přečteš v novinách, že všechno zlo způsobila nějaká konzultantská firma.“ Chraň bůh, že by to bylo neokoloniální postavení. Ale ne že by se o tom, v čem se od neokolonialismu situace dnešních východoevropských členů EU liší a v čem se mu naopak podobá, nedala napsat zajímavá akademická studie.

Sociologicko-rodinná sonda se ale brzy zkomplikuje. Winfried po pár dnech odjede – vidíme ho nasedat do taxíku na letiště – a Ines se po chvilce soukromého dojetí vrací ke své rutině. Když tu se náhle otec vynoří v restauraci uprostřed její skupinky kamarádek, v paruce a blyštivém saku, a představí se jako „Toni Erdmann, životní kouč“. Konsternovaná Ines dělá, jako by ho neznala. Od té chvíle se „životní kouč“, občas se představující taky jako německý velvyslanec, začne vyskytovat vedle Ines, pokud možno tak, aby maximalizoval její ztrapnění: při citlivých jednáních v její firmě, v nočním podniku, u ní doma zavřený ve skříni. Nemůže se ho zbavit. I doslova – jednou ji k sobě připoutá policejními pouty a pak se ukáže, že ztratil klíč.

A tak se rozvíjí zvláštní anabáze, kdy ani jeden z protagonistů neví, kam je přivede. Jsou protivníci, kteří občas uzavírají příměří, jež nic neřeší. Jsou otec a dcera, a pořád taky globální konzultantka a stárnoucí vtipálek – a pro tuto kombinaci rolí nemají žádná pravidla.

Ines se snaží být pevně v sedle, ale otcovo rušení s ní cosi dělá. Občas jako by si ve své roli trochu zarevoltovala, jako by taky zkoušela jít na hranu. Vzejdou z toho dvě pamětihodné scény, z nichž jedna obsahuje sex, ale ne nahotu, a druhá naopak. Ines z nich nevychází ani jako vítězka, ani nelze říct, že by ztrácela kontrolu nad sebou. K takovému momentu katarze, slz a obětí film nikdy nedochází. Ani nevíme, jak bukurešťská anabáze dopadne. V závěru filmu se Ines s odstupem znovu setkává s otcem, je opět na skok v Německu, její kariéra pokračuje, přestupuje k McKinsey a čeká ji Singapur. Ale určitě se v ní něco změní nebo probudí a občas ji zahlédneme takovou, jakou jsme ji netušili. Ani ona sama.

Jako Fellini

Působivost Toniho Erdmanna je však ještě v něčem jiném. Ty tři hodiny dávají režisérce dost času, aby nemusela tlačit na pilu a nechala to panoptikum rozvíjet se bez přemrštěného napovídání a sarkasmu. A umožňují rozvinout vpravdě epický charakter filmu. Klasici literární teorie rozlišují tři základní stylistické polohy: lyrickou, epickou a dramatickou. Lyrično, to je zvnitřnění, rozplývání hranice mezi subjektem a objektem až na hranici jazyka. Dramatično je orientováno k budoucnosti – neustále jsme obraceni k otázce, „jak to dopadne“. Čisté epično je v moderní literatuře a filmu spíš vzácné. Je to naladění, které si vystačí s tím, co se před námi odehrává právě teď. Nepotřebuje rafinovanou zápletku k tomu, aby se jeho hrdinové někam vyvíjeli – dělá to tak, že před námi vrší dění na sebe. Nedává nám možnost se zasnít ani nás nevtahuje do děje tak, že si koušeme nehty napětím. Říká nám jen: toto je to, co se děje, takový je náš svět.

Mistrem toho způsobu vypravování byl Federico Fellini, jinak dost jiný typ než Adeová. Toni Erdmann nicméně má překvapivě felliniovské momenty. Jeden z nich nastává, když se Winfried objeví na nevydařené narozeninové party své dcery v (prý) bulharském lidovém kroji, který spočívá v černém chlupatém kostýmu včetně chlupaté kukly na hlavě, zakončené navíc jakousi chlupatou věží. Po patřičném trapasu party opustí a vyrazí do bukureštských ulic. Ines se jen v županu vydává za ním. Dostihuje ho v parku, s odstupem sleduje jeho pomalou, bezcílnou pouť městem. Po dlouhém váhání se k němu vrhne a obejme ho. Ale nevědí, co dál. Chvíli se kočkují, pak od něj Ines poodstoupí a zkoumavě ho pozoruje, jako by mu říkala: nemůžu v tomhle být s tebou, nemůžu být taková jako ty. Ani on neví, co chce, jeho vysilující motání se Bukureští jako by bylo poutí za neznámým cílem či jakousi rituální obětí. A my najednou vidíme, že celá scéna, která trvá asi pět minut, by mohla trvat dál a dál a my bychom ji sledovali s vědomím, že toto je jeho osud, že do tohoto bodu musel dospět, že to všechno nějak dává smysl. Bližší obdoba této scény neexistuje snad nikde jinde než ve Felliniho Sladkém životě – jak svou vizuální bizarností, tak neukončeností. Jako by pro nás tato scéna (i když není závěrečná) zpečetila, že můžeme být svědky tohoto vypravování o dnešní Evropě a lidech v ní.