V Echu pracoval do roku 2017. Začínal v roce 1991 jako elév v Lidových novinách. S krátkou přestávkou zde působil až do roku 1995, z pozice domácího redaktora to v převratné době dotáhl na editora titulní strany, tehdy to bylo až příliš snadné. Vystudoval bakalářské studium na FSV UK. Následovala léta v MF DNES, kde působil jako editor, šéfeditor a následně regionální koordinátor. S roční reportérskou přestávkou v časopisu Týden zůstal v MF DNES až do roku 2001. Následovala odbočka, která trvala pět let: spoluzakládal, spoluvedl a vedl IN Magazín Hospodářských novin, časopis primárně o cestování. V roce 2007 přišel vést nově vznikající zpravodajský web Týden.cz, k tomu se stal zástupcem šéfredaktora v Týdnu. Za dva roky přišla další změna: nastoupil jako zástupce šéfredaktora do Lidových novin a začal po letech opět více psát, převážně o zahraničních tématech i české politice. Počátkem roku 2014 nastoupil jako zástupce šéfredaktora do ECHO24.cz.
Bez Dalibora Balšínka, jeho lídrovství a sršící energie by nebylo Echo. Šéfredaktor se právě dofotil před moderní budovou v Praze na Zlíchově, kde redakce už půl roku sídlí. Co se změnilo, když Echo opustilo prapůvodně pronajatý malostranský byt, a jakých to bylo deset let?
Andrej Babiš na první čtvrtletí roku 2017 asi nebude vzpomínat jako na nejšťastnější období svého života. Jako kdyby nestačilo, že musí neustále bojovat s démonickými silami temného Matrixu.
V neděli 5. února se v odpoledních hodinách před úřadem Ministerstva financí České republiky v ulici Letenská v Praze 1 srotil dav několika desítek výtržníků. Převážně závadová mládež z kruhů reakčních živlů provolávala protistátní hesla, urážející vysoké státní funkcionáře.
Patřil mezi ty, kteří se v listopadu 1989, zasazovali o to, aby se stal prezidentem. Dnes by se jím chtěl stát sám. Michal Horáček vzpomíná na svůj vztah s Václavem Havlem. Echo24 přináší ukázku rozhovoru z knihy Náš Václav Havel. Na tři desítky osobností v ní vzpomínají na disidenta a prezidenta z pozice kamarádů, spolupracovníků či podřízených.
Ve středu 9. listopadu 2016 se svět probudil do dalšího z rán, o němž se domníval, že nemůže nastat. Ještě večer uléhal s pocitem, že všechno dopadne „tak, jak má“. Tak, jak předvídala média, všemožné průzkumy a nejrůznější analytici. Místo toho se ale dozvěděl onu zprávu: Donald Trump byl zvolen novým prezidentem Spojených států.
Bude to skoro rok, co jsme na tomto místě napsali tyto věty: „Český prezident Miloš Zeman je jako Sergej Bubka. Stejně jako legendární skokan o tyči dokáže neustále posouvat hranice lidských schopností a mítink od mítinku skákat výš a výš.
Od září do prosince 2011 strávila po boku Václava Havla 43 dní a nocí. Poslední měsíce prezidentova života. Boromejka sestra Angelika.
Ve druhé polovině 80. let, ještě pár roků do listopadu, kolovala mezi lidmi kazeta s koncertem Jaromíra Nohavici. Měla to kouzlo, že posluchači onoho koncertu tehdy reagovali na zašifrované, ale zcela jasné politické vzkazy, ať už ve verších či promluvách mezi písněmi samotnými.
Ač se nabízely paralely s návštěvou Kuby, květnová cesta amerického prezidenta Baracka Obamy do Vietnamu nebyla zdaleka tak historická.
Geografie ovlivňuje a determinuje politické dění – napětí, konflikty a války mnohem víc, než se běžně připouští. Když o této tezi Robert D. Kaplan před pár lety napsal celou knihu Pomsta geografie, jedno takové místo, kde dějiny musí obcházet kameny a topografii, opomenul. Možná kvůli rozloze, co nestojí za řeč.
Bílé světlo a hrozné horko. Ale žádná bolest. To si pamatuje britský fotograf Giles Duley z okamžiku, který před pěti lety změnil jeho život.
Můžete je milovat, můžete je nesnášet, mohou vám být lhostejní. Ale to je asi tak všechno, co s tím naděláte. Jsou tady a jsou tady už 39 let. A i s blížící se šedesátkou (!) mají formu a přitahují pozornost. U2. Irská globální skupina, která na začátku prosince (prozatím?) uzavřela své aktuální turné.
Ta slova znějí jako ozvěna z doby temna, kdy se bezuzdné zlo šířilo zemí a běsnící šílenství proměnilo sousedy ve vrahy svých sousedů. „… musíte drtit na prach, musíte hubit. Tito lidé jsou dobří jen k umírání. Dávám vám tento rozkaz, jděte!“
Hotelový manažer Paul Rusesabagina, protagonista známého filmu Hotel Rwanda, dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí.
Existuje jen jedna fotografie, na níž je zachycena jeho tvář a o které se ví, že na ní je skutečně on. Na to, že stál pět let v čele státu, je to pozoruhodná situace. V moderních dějinách velmi pravděpodobně neexistuje analogický případ. Aby nejen svět, ale ani obyvatelé vlastní země netušili, jak jejich vůdce vlastně vypadá.
Lékař Denis Mukwege se specializuje právě na pomoc hromadně znásilňovaným ženám ve své nemocnici Panzi ve městě Bukavu na břehu jezera Kivu
Zkombinovat přírodovědný dokument s válečným a ještě investigativním žánrem se zdá jako neskousnutelná porce, jako pokrm, který má tolik ingrediencí, že jej prostě nelze dobře připravit. Existuje pár šéfkuchařů, kteří ale dokážou kouzla. Dokumentarista Orlando von Einsiedel se stal jedním z těch mistrů.
Drobná, lehce přes čtyřicet. Hidžáb na hlavě, ale jinak žena jako kdekoliv jinde. Halenka a kalhoty. Nebýt arabského jara, jehož teplo dorazilo v zimě 2011 i do Sýrie, v životě Suad Nawfal by se toho nejspíš moc nezměnilo. Asi by dál učila na základní škole. Chodila do školy a pak domů. Jenže se něco stalo. A v téhle drobné energické ženě se nahromadila veškerá zlost a zlomil všechen strach.
Jako by Bůh tohle místo miloval a nenáviděl zároveň. Snad ještě víc nenáviděl, než miloval. Ve svém ambivalentním zaujetí stvořil dechberoucí krásu a pak ji začal vystavovat děsuplným pohromám. Byly doby, kdy se na tenhle ráj v pekle valila jedna katastrofa za druhou. Masakry, sopka, nemoci. Pořád dokola.
