Jako by Bůh tohle místo miloval a nenáviděl zároveň. Snad ještě víc nenáviděl, než miloval. Ve svém ambivalentním zaujetí stvořil dechberoucí krásu a pak ji začal vystavovat děsuplným pohromám. Byly doby, kdy se na tenhle ráj v pekle valila jedna katastrofa za druhou. Masakry, sopka, nemoci. Pořád dokola.

Kousek pod rovníkem, mezi Kongem a Rwandou, na zlomové linii Velké příkopové propadliny, leží jezero Kivu. Jako by neklidné tektonické podloží jezera konstantně působilo zemětřesení i v lidských myslích. Úchvatné přírodní scenerie se v uplynulých dvaceti letech staly scénami děsivých masakrů, jejichž nápaditost přesahovala běžnou lidskou imaginaci. Spustila je rwandská genocida v roce 1994, vzápětí následovaná první (1996–97) a hned i druhou konžskou válkou (1998–2003). A aktivita rebelů přinášející na místní obyvatele misérii pokračovala i dlouho poté. Původně etnický konflikt se pozvolna změnil ve válku o vliv i zdroje. To, co se odehrálo před dvaceti lety a rozvíjelo se dál, ovlivňuje zdejší život dodnes. V některých uprchlických táborech žijí lidé, kteří sem přišli v oněch 90. letech.

V relativním klidu mezidobí musí jít ale život dál. A zatímco Kongo se na své straně Kivu stále ještě vzpamatovává, Rwanda přitahuje cizí investice a hovoří se o ní jako o africkém Singapuru. Alespoň se tak malou zemi v postgenocidní éře snaží prezentovat autokratický prezident Paul Kagame, de facto neomezený vládce, obdivovaný Západem z pocitu vlastního špatného svědomí, že svět dopustil rwandskou tragédii, ale kritizovaný lidskoprávními organizacemi kvůli vládě tvrdé ruky. Z mnoha ekonomicky zajímavých projektů vystupuje do popředí ten u jezera Kivu. Nejenže se jedná o světový unikát, ale malé zemi by mohl zajistit soběstačnost v dodávkách elektřiny.

Metan z hlubiny

Pod hladinou jezera Kivu dříme monstrum. Metan. Je to jako s ohněm: akorát tohohle sluhu pán pořádně nezná, a zákonitosti jezera tak do jisté míry stále zůstávají neznámou. A přitom ho chce osedlat, zkrotit a využívat. Spolu s kamerunskými jezery Nyos a Monoun je Kivu jediným jezerem světa s vysokou koncentrací plynu rozpuštěného hluboko pod hladinou. Obě kamerunská jezera v 80. letech postihla katastrofa spojená s únikem plynu. Všichni uklidňují, že Kivu má stabilnější podloží. Rwandská vláda podepsala kontrakt s americkou energetikou firmou ContourGlobal. Projekt Kivuwatt. Čerpat metan z hlubin jezera a měnit jej na elektřinu.
Pokrytí proudem je ve Rwandě samozřejmě velmi omezené. K národní elektrické síti je připojeno pouhých 9 % domácností. V první fázi projektu se hovoří o 25 MW, které by projekt Kivuwatt mohl rwandské elektřině dodat.

U letoviska Kibuye, třetího největšího města na rwandském břehu Kivu, pod šplhajícími se zelenými kopci, stojí na břehu za ostnatým drátem malý, ale nápadný moderní průmyslový komplex. Centrum projektu Kivuwatt. To podstatnější se odehrává daleko pod hladinou oparem zamlženého jezera. Tam, kam vedou z břehu do vody nořící se žluté trubky. Celkem 12 kilometrů potrubí vede jezerem v hloubce 10 metrů. „To aby nad ním propluli rybáři,“ říká Ronnie Verhelst, operační manažer projektu Kivuwatt.

Metan není pod vodou rozložen rovnoměrně. „Plyn se nachází jen v jistých lokálních kapsách. Metan zůstává v různých hloubkách, nikdy nestoupá nahoru,“ popisuje Verhelst. Dvě stě tři sta metrů hluboko. „Čerpáme vodu z hloubky, oddělíme plyn a pak vodu vrátíme zpět do příslušné hloubky. Musí se to tam přirozeně vrátit.“

Skvrny jako od medu

Koncentrace plynu a dění pod hladinou se neustále monitoruje. „Může dojít k výbuchu tady?“ ptá se Verhelst sám sebe. Odpověď na otázku přichází prakticky bez pauzy: „Může.“

Stát se to může nějak takhle. Kolem 22.30 zaslechlo několik lidí silný hluk. Lidé v níže položených oblastech u hladiny zemřeli patrně mezi 03.00 a úsvitem. Změnila se jim barva kůže. Ti, kteří měli štěstí a pohromu přežili, později vzpomínali na bělavý mrak. Byl cítit hořce a kysele. Stromy a keře kolem jezera srovnala se zemí patrně přílivová vlna. Psal se 15. srpen 1984. Výbuch plynu pod hladinou kamerunského jezera Monoun a následně uvolněný CO2 zabily 37 lidí.

Anebo takhle. O dva roky později, jen asi o sto kilometrů dál. Jezero Nyos, 21. srpna 1986. Podvodní exploze uvolnila zhruba 300 tisíc tun CO2. Mrak se zvětšoval a šířil rychlostí až 100 km/h. Následky byly katastrofální. Plyn naplnil vzduch. Kam se dostal, zabil v podstatě všechno živé. V okruhu 25 km kolem jezera zemřelo na 1700 lidí i 3500 kusů dobytka. Jen málo lidí vyvázlo tak jako Joseph Nkwain. „Nemohl jsem mluvit… Nemohl jsem otevřít ústa, protože pak jsem ucítil něco hrozného... Slyšel jsem dceru příšerně chrápat, úplně nenormálně… Když jsem šel k její posteli… zkolaboval jsem. Ležel jsem tam do devíti hodin ráno… než na dveře zaklepal soused… K mému překvapení jsem měl kalhoty červené, byly na nich skvrny jako od medu… Moje dcera už byla mrtvá… Pak jsem opět usnul… Spal jsem až do půl páté odpoledne… Povedlo se mi obejít domy mých sousedů. Všichni byli mrtví… Rozhodl jsem se odjet… Měl jsem motorku… Jak jsem jel skrze Nyos… nespatřil jsem ani náznak jakéhokoliv života…“ citovaly Nkwaina později zprávy amerických geologů.

To, co se odehrálo u kamerunských jezer, by se mohlo stát i u Kivu. Obavy jsou velké. Na obou březích jezera žije více než dva miliony lidí. Pokud by se tu měla opakovat situace z Kamerunu, následky by byly nesrovnatelné.

Jezero bez ryb

Kivu je podivné jezero. Rozloha 2700 km2 (asi pětinásobek území Prahy) by nasvědčovala velké rozmanitosti. Jiné africké vodní plochy překypují životem. Tady však metan organismům brání v rozvoji. Tilapie servírované v pobřežních hotelových restauracích se musejí dovážet. „Do hloubky 60 metrů je biozóna. Pod touto úrovní už není nic, co by mohlo přežít. Největší ryba, kterou jsem tady viděl ulovit z jezera, měla patnáct dvacet centimetrů,“ popisuje Ronnie Verhelst. Negativní role plynu by se ale nyní měla změnit v pozitivní.

Rwanďané vkládají do plynu v Kivu velké naděje. Většina elektřiny v zemi totiž pochází z naftových elektráren, cena proudu je tak poměrně vysoká. Právě Kivuwatt by cenu elektřiny mohl výrazně snížit. A nejen to – elektřiny by mohlo být v budoucnu tolik, že by ji desetimilionová země mohla vyvážet k sousedům.

Pokud by projekt fungoval – a Rwanda i ContourGlobal s pětadvacetiletou licencí samozřejmě věří, že bude –, potenciál jezera je takřka nevyčerpatelný. „Metan se znovu objevuje, obnovuje a vytváří,“ naznačuje manažer onu výhodu budoucnosti. „Potenciál jezera je 350 MW,“ odhaduje Verhelst.