Geografie ovlivňuje a determinuje politické dění – napětí, konflikty a války mnohem víc, než se běžně připouští. Když o této tezi Robert D. Kaplan před pár lety napsal celou knihu Pomsta geografie, jedno takové místo, kde dějiny musí obcházet kameny a topografii, opomenul. Možná kvůli rozloze, co nestojí za řeč. Byť právě tenhle lokální spor dvou sousedů o malý kousek země představuje globální problém par excellence, který na pár desítek let zamrzl v čase, z jehož nánosů teď na chvíli opět vyhlédl.

V půlce měsíce, 14. dubna, se objevila zpráva, že izraelští politici a armádní velitelé byli šokováni, když zjistili, že americký prezident Barack Obama a ruský prezident Vladimir Putin se dohodli podporovat navrácení Golanských výšin Sýrii. Měli dát zelenou svým ministrům zahraničí Johnu Kerrymu a Sergeji Lavrovovi, aby takovou klauzuli začlenili do návrhu dokumentu pro ženevská jednání o ukončení války v Sýrii. Informaci přinesl izraelský server DEBKAfile.com, který se specializuje na blízkovýchodní region, zprávy z tajných služeb a armády. Často jsou jeho informace velmi dobré a exkluzivní, občas ale ujede a publikuje neověřené informace. Tohle, zdá se, nebyl ten případ.

Už tři dny po zprávě se izraelská vláda sešla na mimořádném jednání, symbolicky vůbec poprvé právě na sporném území, Golanech. „Je načase, aby mezinárodní společenství uznalo realitu,“ vyhlásil premiér Benjamin Netanjahu. „Ať se na druhé straně hranic stane cokoliv, s hranicemi samotnými to nepohne.“ Po čtyřiceti letech by prý svět měl konečně uznat, že „Golanské výšiny zůstanou pod izraelskou správou navždycky“. A slova podpořila demonstrace síly, ve stejný den zahájila izraelská armáda na Golanech neohlášené cvičení.

Proč vzbudila zpráva o americko-ruském návrhu takový povyk a posloužila ve světě za další důkaz Obamovy věrolomnosti i nevědomosti o zahraniční politice a Blízkém východu zvlášť? Je třeba vrátit se proti proudu času a na Golanské výšiny vystoupat.

Traktor jede vstříc dělům

Geologie je neúprosná. Nad modrou hladinou Galilejského jezera se hned od východních břehů dramaticky zdvihají a vzhůru šplhají sopečné prsty čedičové náhorní plošiny. Jezero ležící pod hladinou moře a ve zlomové příkopové propadlině řeky Jordán převyšuje magmatické pohoří o stovky metrů, víc na sever i o tisíce, tam, kde přechází v masiv zasněžených vrcholků hory Hermon. Jako by k Izraeli Golany nepatřily na první pohled, už na ten se liší od vápencových útesů hory Arbel na opačné straně jezera. Jako by krajina sama před čtyřmi miliony let chtěla cosi naznačit.

Golany opravdu nejsou bůhvíjak rozsáhlé území, od jihu na sever měří 65 kilometrů, od západu po východ pak od 12 do 25 kilometrů. Jejich plocha zabírá nějakých 1800 km2, z čehož podle Sýrie Izrael okupuje 1500 km2, podle Izraele mu patří 1200 km2 a CIA si vybrala zlatou střední cestu: Izrael kontroluje 1300 km2.

Do roku 1967 nic z toho Izraeli nepatřilo. Ale Syřané měli ze zdejších vrchů severní Izrael jako na dlani. Ten pohled dolů je nádherný: modravé Galilejské jezero i zelená políčka Galileje, která kibucníci vykopali z prachu a malarických bažin.

Francouzi s Brity si ve 20. letech rozdělili sféry vlivu na Blízkém východě, a tedy i tady: Golany spadaly pod francouzské (syrské) mandatorní území, Galilejské jezero pod britské (palestinské). Když se Francie v roce 1944 stáhla, logicky se výšiny staly součástí nezávislé Sýrie. Po arabsko-izraelské válce, v roce 1949, uzavřel židovský stát se Sýrií dohodu o příměří: následující roky ale přinášely sérii incidentů, které narušovaly klid podél společné hranice v údolí Jordánu pod Golany. Obě strany se handrkovaly o tisíc detailů. Ale byly i vážnější věci. Voda. Izrael je životně závislý na vodě z Galilejského jezera a tu napájí především řeka Jordán. V 60. letech se ovšem ukázalo, že Sýrie hodlá v rozporu s dohodami odčerpat izraelskou porci vody. Přeshraniční šarvátky zintenzivnily a vysloužily si přízvisko válka o vodu. Arabská komanda pronikala do galilejských kibuců a syrská armáda využívala výhodné pozice na výšinách k dělostřeleckému ostřelování údolí. Akci stíhala reakce, spirála násilí se zdála nezadržitelná.

Na druhou stranu Izrael střety pod Golany aktivně vyhledával, rozšiřoval své osídlení na úkor arabských vesnic, osadníci je sami připravovali o vodu, narušovala se demilitarizovaná nárazníková zóna mezi oběma zeměmi. Velmi překvapivý pohled takříkajíc ze záhrobí přinesl muž, který byl za pozdější dobytí Golan odpovědný, ministr obrany Moše Dajan. „Koneckonců já vím, jak tam nejméně 80 procent šarvátek začalo… Poslali jsme traktor orat do nějaké oblasti, kde neměl co dělat, do demilitarizované zóny, a dopředu věděli, že Syřané začnou střílet. Když nezačali střílet, řekli jsme, ať traktor jede dál, dokud se Syřané nakonec nenaštvou a nebudou střílet. A my pak použili dělostřelectvo a později taky letectvo. A tak to bylo,“ prozradil v roce 1976 v soukromé konverzaci novináři, který detaily ale zveřejnil až po 21 letech v deníku Jediot Achronot.

Rozkaz z čistého nebe

Možná nejpřekvapivější a nejparadoxnější na celé golanské historii je fakt, že odebrání výšin Sýrii nebylo ani zdaleka výsledkem nějaké jasné a propracované izraelské obranné strategie. Útok na Golany se během šestidenní války v roce 1967 stal mnohem více souhrou náhod a osobních ambicí a eg, dokonce došlo k hrubému porušení rozhodnutí kabinetu. Většina izraelských špiček neměla v úmyslu Golany dobýt, bála se možné odvety syrského patrona Sovětského svazu i mezinárodní izolace.

První den preventivní války izraelská armáda (IDF) zdecimovala syrské, jordánské a egyptské letectvo. Druhý den postupovala na Sinaji, obklíčila Jeruzalém a bombardovala Syřany na Golanech. Třetí den obsadila Jeruzalém, Sinaj a Západní břeh. Den čtvrtý dobyla Suezský kanál. Zdá se neuvěřitelné, že ještě v prvních dnech byl Moše Dajan proti obsazení Golan, na něž tlačili kibucníci a severní velitelství. A vláda se dohodla, že problém odsune. Pak jako by ministra obrany osvítil biblický blesk zjevení, zničehonic změnil názor a pátý den sám vydal severnímu velitelství rozkaz k útoku – skandálně přitom obešel náčelníka generálního štábu Jicchaka Rabina i premiéra Leviho Eškola. Šestý den Izraelci Golany obsadili, včetně největšího města Kunejtra při východním úpatí, a blesková famózní válka skončila. Z Golan uprchlo do Sýrie 80 až 130 tisíc obyvatel.

Golany i další obsazená území kladla před izraelské politiky zásadní otázku: Co s nimi? U Jeruzaléma o tom pochyboval jen málokdo: Staré město musí zůstat Izraeli. Ale co Západní břeh, Sinaj a Golany? Když se země odhodlala jít do války, nešla do ní s úmyslem rozšířit své území do biblických rozměrů. Ale pokušení něco si nechat narůstalo. A veřejnost by nebyla proti, nevrátit Golany chtělo krátce po válce 85 % lidí. Převládající názor ve vládě byl ale opačný. Samotný strůjce dobytí Golan Moše Dajan podle již zmíněného článku Jediot Achronot prý očekával, že izraelští farmáři by neměli marnit čas usídlováním se na úrodné půdě, jen by to ztížilo stažení.

Plíživá anexe však mezitím začala. Pomocí zbraně, již Židé praktikují dodnes: zakládáním osad. První, Merom Golan, vznikla už v červenci 1967, měsíc (!) po skončení šestidenní války. O tři roky později už bylo osad dvanáct. A k tomu lyžařský vlek na přilehlém Hermonu, z něhož vyrostlo regulérní zimní středisko. (Dnes na Golanech žije kolem 20 tisíc Židů v 32 osadách).

Když v roce 1973 arabské státy překvapivě o židovském svátku Jom kipur zaútočily na Izrael, Syřané postupovali Golanskými výšinami rychle a do toho tlačil Egypt ze Sinaje. Židovský stát se obával nejhoršího: svého konce. Protiútok ale dokázal situaci zvrátit, IDF zahnala Syřany daleko od výšin. Příměří podepsané rok nato část území Sýrii vrátilo, ale 70 % Golan nechalo pod izraelskou okupací. V roce 1981 se pravicová vláda rozhodla ukončit vojenskou správu nad oblastí a začlenit Golany do Izraele. Zákon zde zavedl izraelskou jurisdikci a administrativu, byť se alibisticky vyhnul slovu „anexe“. Zbytek světa dál považuje za platnou rezoluci RB OSN č. 242 z roku 1967, která považuje Golany za okupované území.

Vinice a muzeum zkázy

Když se silnice v serpentinách prokouše od hladiny Galilejského jezera a údolí řeky Jarmúk, tvořící hranici s Jordánskem, vzhůru, Golany se začnou podobat táhlé náhorní plošině. Suché prašné pláně střídají zelená pole kibuců a vinic rodících skvělé víno a pár vesnic a městeček obývaných svébytnými Drúzy. V dálce vede plot oddělující území od Sýrie. Do toho tu a tam pomníky válek v podobě zákopů a bunkrů, zničených tanků a další techniky. Především slavné Údolí slz, mající pevné místo v izraelské vojenské „mytologii“. Během války Jom kipur tu sto izraelských tanků úspěšně čelilo drtivé převaze 500 syrských tanků v největší tankové bitvě od druhé světové války. Některé oblasti jsou dodnes zaminované, jiné zase uzavřené jako výcvikové prostory armády, od pásů tanků rozježděné koleje mluví samy za sebe.

Nejoblíbenější vyhlídku skýtá výrazný vrch Bental, spící sopka. Občerstvení tu poskytuje restaurace Coffee Anan, vtipná slovní hříčka odkazující na bývalého šéfa OSN, která v hebrejštině znamená „Kafe v oblacích“. I tady jsou zákopy někdejší syrské a později izraelské pevnůstky, otevírá se odtud úchvatné panorama. Dál na sever se vypíná majestátní Hermon, přímo pod sopkou se Golany svažují přes ovocné sady a pak už je Sýrie, za horizont, až k Damašku se táhnoucí planina. Hned za hradbou sadů se nachází úzké území pod kontrolou jednotek OSN a stará Kunejtra, tedy to, co z ní zbylo, trosky patrné pouhým okem.

Kdysi prosperující město s více než 20 tisíci obyvateli vyklidili Izraelci v roce 1974, ale před svým odchodem ho srovnali se zemí dynamitem a buldozery. Je to mrtvé město. Rozvaliny domů, kusy betonu v trávě. Zdi prošpikované dírami z kulometů a krátery z děl. Nad tou spouští se tyčí prázdné věže prázdných kostelů a mešit. Tu a tam se mihne toulavý pes. Čas tady zemřel před 42 lety.

Desítky let sloužila Kunejtra propagandě Damašku jako „muzeum zkázy“. Šlo se sem dostat jen na zvláštní povolení. Město zůstalo zakonzervované tak, jako ho Izraelci opustili. Sloužilo jako ukázka „sionistické brutality a bezcitnosti“. To všechno bylo. Než současná válka proměnila v Kunejtru půlku Sýrie.

Území za mír

Dnešní pohoršení vůči Obamovi není úplně spravedlivé. Jeho reakce neznamená žádnou velkou výjimku v dosavadní americké politice ohledně sporného území. Washington de iure anexi neuznává, stejně jako zbytek světa, de facto chápe izraelskou přítomnost s ohledem na bezpečnost židovského státu, čas od času ale pozici Jeruzalému „otestuje“. Ba co víc, ani Izrael není v otázce Golan vždycky tak pevný, jak se může jevit nyní. Naopak.

Obamův republikánský předchůdce George W. Bush navrhl na podzim 2008, tři roky před vypuknutím války v Sýrii, Bašáru Asadovi, že se Izrael stáhne z Golan výměnou za rozpuštění nebezpečné aliance Damašek–Teherán. Podle kuvajtského listu al-Jarida tak měl Bush učinit v tajném dopise, který Asadovi doručil osobně palestinský prezident Mahmúd Abbás. Bush údajně chtěl rychlou dohodu, kterou by pak mohl prezentovat jako „svůj“ pomník míru na Blízkém východě, až bude v lednu odcházet z úřadu.

Bushův předchůdce Bill Clinton zase vyvolal v izraelských nejvyšších kruzích poprask, když v pamětech Můj život v roce 2008 napsal, že dva premiéři, Benjamin Netanjahu a Ehud Barak, během jeho úřadování v Bílém domě souhlasili, že jsou ochotni se Golan vzdát. Netanjahu něco takového popírá. Nicméně Barakovu snahu široce popisuje americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová v autobiografii Madeleine: „Byl pevně přesvědčen, že Asad přijme dohodu, kterou připravoval: návrat celých Golanských výšin Sýrii s výjimkou pásu širokého pět set metrů na břehu Galilejského jezera a osmdesát metrů na východní straně řeky Jordán. Výměnou by Izraelci poskytli kousek vlastního území, které dříve nepatřilo Sýrii.“ S izraelskou nabídkou se Clinton v březnu 2000 obrátil v Ženevě na syrského prezidenta Háfize Asada, otce Bašára. Jakmile mu ukázal mapu s pruhem území, kterého by se Sýrie měla vzdát výměnou za návrat více než 99 % Golan, Asad prezidenta přerušil: „Potom nechtějí mír. Je konec.“

Nebylo to ale poprvé, co Izraelci přicházeli u Golan se svojí dlouhodobou strategií „land for peace“, území za mír. V první polovině 90. let se stal opět premiérem Jicchak Rabin a rozjel frenetické úsilí o nastolení trvalého míru s Palestinci i dalšími arabskými sousedy. Toužil se setkat s Háfizem Assadem, aby se aspoň trochu prolomily ledy. Jenže Syřané byli neoblomní: jednání o míru ano, pokud se Izrael zaváže, že je ochoten se z Golan zcela stáhnout. To žádný izraelský politik slíbit nemohl. Otázka stažení z Golan má pořád dva otazníky: Stáhnout se? Ale jak moc?

Nicméně od předchozí pozice minulých vlád, „nevzdáme se ani centimetru“, začal Rabin posouvat hranice možného. „Golanských výšin se nevzdáme, ale to neznamená, že tam musíme lpět na každém centimetru půdy,“ řekl v srpnu 1992. Ještě dál šel v prosinci, kdy podle knihy Rabin of Israel (1996, Robert Slater) uklidňoval golanské osadníky: „V jakékoliv mírové dohodě se Syřany, která by zahrnovala stažení z Golanských výšin, by se stáhla jen armáda.“ Sýrie bez příslibu úplného stažení ale neměla o jednání zájem.

Netanjahu se během svých vlád naopak odvolával na „závazek“ Washingtonu z roku 1975, kdy prezident Gerald Ford napsal tehdejšímu premiéru Rabinovi, že USA ještě nezaujaly postoj ke konečným izraelským hranicím, ale až se tak stane, „kladly by velký důraz na setrvání Izraele na Golanských výšinách“.

Kdy, když ne teď

Vleklé syrské války, která Izraeli vyhovuje, se pokusil premiér Netanjahu a pravicové kruhy využít právě v otázce Golan. Už v červenci 2015 jeho někdejší tajemník kabinetu Zvi Hauser apeloval na Izraelce, aby využili „historické příležitosti“ a usilovali o mezinárodní uznání své přítomnosti na Golanech. A Netanjahu ho vyslyšel. Během schůzky s Barackem Obamou loni v listopadu vyzval podle izraelského deníku Haaretz prezidenta USA, aby o výšinách „přemýšlel jinak“. Podle dostupných zpráv tehdy Obama nereagoval.

Na informaci o dohodě Obama–Putin není zarážející samotné připuštění vrácení Golan. Je-li něco chucpe, pak absurdní nesmysl spojovat tuto otázku s řešením války v Sýrii – s tou zkrátka Golany, Izrael ani syrsko-izraelské vztahy nemají nic společného.

Válka v Sýrii vrátila všechno o desítky let zpátky. V situaci, kdy není vůbec jasné, kdy válka skončí a jak bude Sýrie vypadat po nastolení nějakého míru, je nepředstavitelné, že by Jeruzalém s Damaškem o této otázce jednal. Nebezpečného, ale stabilního nepřítele vystřídá na dlouhou dobu nestabilní země, která má víc nepřátel uvnitř vlastních hranic. A takovou situaci bude chtít Izrael dál raději minimálně ostražitě sledovat z bezpečných výšin Golanských výšin.

Dál tak platí totéž co před 49 lety, kdy po šestidenní válce pozdější premiérka Golda Meirová prohlásila: „Může snad někdo soudný po Izraelcích chtít, aby šli domů dříve, než zavládne skutečný mír?“