Společnost

Běžím maraton na chůdách

  - Foto: Giles Duley
Společnost
Běžím maraton na chůdách

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bílé světlo a hrozné horko. Ale žádná bolest. To si pamatuje britský fotograf Giles Duley z okamžiku, který před pěti lety změnil jeho život.

V Afghánistánu stoupl na nastraženou bombu. Exploze ho připravila o obě nohy a levou ruku. Ale pravá mu zůstala. A to pro něj bylo nejdůležitější. Mohl dál fotit. V nemocnici strávil rok, rok a víc než třicet operací. Nohy nahradily protézy. Dnes Duley, stejně jako dřív, jezdí do nejrůznějších koutů světa a dokumentuje lidské utrpení, od zapomenutých konfliktů v Jižním Súdánu či Barmě až po současnou uprchlickou krizi.

V roce 2000 slavný britský hudební časopis Q vyhlásil váš portrét Marilyna Mansona za jednu z nejlepších rockových fotografií všech dob. Vy jste ale v tom samém roce slibně rozjetou dráhu hudebního a módního fotografa opustil a začal dokumentovat humanitární krize. Docela nečekaná změna, ne?

(smích) Já vždycky chtěl být dokumentární fotograf, chtěl jsem fotit konflikty. Když jsem v osmnácti letech začínal fotit, byl to můj sen. Ale šel jsem na to oklikou. Měl jsem kamarády mezi muzikanty, tak jsem fotil kapely. A to víte, že když je vám něco málo přes dvacet, je to zábava. Prostě jsem žil rokenrolově. Byla to velká zkušenost, ale vždycky jsem toužil dělat něco víc. V showbyznysu je to občas mělké a příliš komerční. Prostě přišla ta správná doba.

Proč přišla právě tehdy?

Řekl bych, že jsem asi začínal být z focení muziky unavený. Jak se blížila třicítka, už jsem si na to připadal starý. (smích) Ježiš, mně už bude třicet!

Jaký je hlavní rozdíl mezi dokumentární a módní, hudební fotografií? Tedy pokud pomineme pohodlí…

No, občas když ležím ve škarpě v Jižním Súdánu, říkám si: Šmarjá, co jsem si myslel? Mohl jsem teď být v Miami, fotit na pláži modelky – a místo toho ležím tady. Dodnes mám módní fotografii moc rád, stejně tak pořád sleduju své oblíbené hudební fotografy. Jenže ono je to celé hlavně o egu těch fotografů a o jejich pohledu. Ale dokumentární fotografie je především o příběhu někoho jiného, není to o vás, ale o jiných lidech. A to je pro mě asi největší rozdíl.

Když jsem se díval na vaše fotografie, vyšlo mi, že se specializujete hlavně na portréty. Fotografie tváří jsou pro vás silnější než dejme tomu reálné situace?

To souvisí s tím, jak na svou práci nahlížím. Mám rád lidi. Fascinují mě, baví mě se s nimi potkávat. I když jsem fotil hudbu, tolik mě nezajímaly koncerty, ale muzikanti. A stejně to mám teď. I u těch velkých událostí, katastrof a válek mě zajímají jednotliví lidé. A portrét je pro mě způsob, jak se na ty lidi napojit. Když vidíte obrázky davu tisíců lidí, je těžké se s tím nějak identifikovat. Ale když třeba v Libanonu, kde je 1,5 milionu uprchlíků, mohou lidé sledovat jednu rodinu a její členy, celé to mnohem líp pochopí. Zkrátka funguje tam individuální propojení.

Dost často používáte bílé pozadí. To jste si přinesl z módní fotografie?

Jo, to je proto, že jsem hrozně línej. (smích) Mám moc rád dílo Richarda Avedona (slavný americký fotograf módy a hereckých hvězd – pozn. red.) a jeho módní fotografie na bílém pozadí. Vlastně je to překvapivě docela obtížné. Ona je to sice ta nejjednodušší forma fotografie, není v tom žádná technika, co se třeba světel týče, prostě vám stačí bílé prostěradlo. Ale když se to udělá správně, reálně to zachytí toho člověka, vytrhne ho to z kontextu. Když vidíte uprchlický tábor, samá špína, všude odpadky, a vy tam někoho umístíte, okamžitě se na něj díváte v rámci toho pozadí. Ale když ho postavíte před bílé prostěradlo, tak ho z toho prostředí vyjmete a je to pak čistě o tom člověku. A vy se můžete soustředit jen na něj.

Máte ze svých mnohých cest po světě příběhy, situace, fotografie, které vyčnívají nad ostatní?

Víte, to je těžké. Já vlastně nenafotím moc fotografií. Vždycky trávím hodně času s lidmi. Takže každá fotografie je pro mě jako přítel. Jako paměť s ním spojená. Ale teď posledních pět měsíců pracuji s UNHCR (mezinárodní organizace při OSN pro pomoc uprchlíkům – pozn. red.), dokumentuji uprchlickou krizi. A to je něco opravdu mimořádně silného. Protože celá ta léta, co jsem fotil různé lidi na různých místech, v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, nikdy by mě nenapadlo, že budu fotit takovéhle biblické scény tisíců lidí v pohybu v Evropě. A to je pro mě velmi působivé a znepokojivé. To je asi ta nejdůležitější story, kterou jsem dělal.

Pokud si odmyslíme to evropské hledisko – což je samozřejmě těžké, ale zkusme to –, liší se nějak současná uprchlická krize od těch, co jste viděl všude možně po světě? Nebo je to z nějakého technického hlediska prostě jen další masa lidí na pochodu?

Je to zvláštní, protože v minulém roce všichni fotografovali uprchlickou krizi, až když se z toho stala evropská uprchlická krize. Ale co to vlastně znamená? Na Blízkém východě se tohle děje už dlouhou dobu. Dokumentoval jsem syrské uprchlické příběhy v Libanonu a Jordánsku. A ty země prostě už to množství lidí nezvládaly. Takže byla jen otázka času, kdy se ti lidé začnou vydávat směrem do Evropy. V čem je rozdíl? Čeho já nikdy předtím nebyl svědkem, to je délka těch cest. Normálně vidíte lidi, jak prchají do nejbližšího tábora, přes nejbližší místo. Běžně zkrátka nevidíte uprchlíky jinde než v uprchlickém táboře. Velmi zřídka vidíte lidi v pohybu. Máte uprchlický tábor, jeden dva lidi, kteří přicházejí, velmi malá čísla… Ale tahle masa lidí dělá tu situaci unikátní. Myslím, že nikdo v naší generaci nezažil tak masivní pohyb lidí. Prostě tady jde milion lidí v podstatě pěšky přes celou Evropu.

Někde jste říkal, že vás velmi dostaly scény na řeckém ostrově Lesbos. V čem to bylo tak zlomové?

Měl jsem nějakou představu, co tam můžu očekávat. Že bude třeba najít nějakou loď, co přijíždí… Co mě ohromilo jako první, byl ten rozsah. Pár kilometrů pláží a každý den pět šest tisíc lidí. Ale také nával čirých emocí. Lodě, pláč, křik. A takhle vidíte tisíce lidí denně – a příští den zase a další znovu. To bylo něco bezprecedentního, takové utrpení a strach.

Syrské uprchlíky ale dokumentujete už několik let. Začal jste dávno před tím, než se vydali na cestu do Evropy. Když se podíváte na ty lidi tehdy a teď, změnilo se něco v jejich myšlení?

Je samozřejmě těžké hovořit o tolika různých příbězích a tolika různých důvodech. Ale myslím, že hodně lidí, hodně Syřanů, se prostě vzdalo naděje… A tak se začali poohlížet po novém životě. Protože na začátku, v Libanonu a Jordánsku, lidé říkali: Možná to bude trvat šest měsíců, možná tři měsíce, v nejhorším rok – a pak se vrátíme domů. Ale uběhl rok a oni viděli, jak se ničí jejich země, nemocnice, školy, všechno… Viděli vzestup ISIS. Viděli, že jejich země je pryč. A začali uvažovat, že možná už se do Sýrie nikdy nevrátí. Co teď? Žít v Libanonu, kde to nejde? Takže Evropa je jediná odpověď. Potkal jsem v Berlíně jednoho muže, který v Sýrii nechal velkou rodinu, a ptal se ho: Proč jste odjel, zatímco vaše rodina zůstala? A on mi řekl: Já jsem byl první, který se vzdal naděje. To je, myslím, ta velká změna. Sýrie přestala existovat. Sýrie už nikdy nebude stejná země.

Vy se ale orientujete hlavně na zapomenuté konflikty…

Ano. Uprchlická krize je teď samozřejmě něco úplně jiného. Ale můj hlavní fokus je na témata, o kterých se tolik nemluví. Hodně mě zajímají dlouhodobé dopady válek, jejich dědictví. A proto taky nefotím moc pro noviny, ale hlavně spolupracuji s humanitárními organizacemi. Dává mi to větší svobodu a můžu si říct: chci jet fotit Rohingy (utlačovaná muslimská menšina v Barmě – pozn. red.), například. V médiích se vás zeptají: Proč to fotit teď? Jaký je důvod?

Taková práce může být dost deprimující, konflikty v Asii nebo v Africe moc pozornosti lidí nepřitáhnou…

Ano. Když si vezmete třeba konflikt ve Středoafrické republice, brutální, skoro genocidní válka, která se tam odehrává už léta, skoro se o něm nepíše. Je to neustálý zápas o pozornost lidí. Dokonce před dvěma lety, když jsem různým lidem říkal, že by stálo za to udělat reportáže o uprchlících v Libanonu, zdálo se, že to nikoho nezajímá. V redakcích říkali: Jééé, víte, o tom už jsme měli. Uprchlíci byli jako stará zpráva. To se všechno změnilo, když se vydali do Evropy. Takže je to věčný zápas a je o to těžší u válek a krizí, které se táhnou roky, a nic moc se tam nemění... Je to depresivní. Vrátíte se s reportáží, a ono to nikoho nezajímá. A vy přitom fotíte něčí život, život a smrt. A oni vám řeknou: To nikoho nezajímá.

Máte místa, kam se vracíte?

Ano, vlastně hodně takových míst, kde se snažím dosledovávat příběhy lidí. Teď se vracím do Libanonu, pojedu za uprchlickou rodinou ze Sýrie, kterou fotím už skoro čtyři roky. Oni mají postiženou holčičku, byly jí tři čtyři, když jsem je poznal, teď už jí je sedm. Považuji za moc důležité dát příběhu čas. Žijeme v kultuře, kde je všechno o rychlosti. Dál, dál, dál… A já se občas snažím to udělat opačně, zpomalit. A když ukážu příběh v čase, může získat na síle.

Jakou máte při fotografování estetickou nebo etickou hranici? Kdy si řeknete, tenhle snímek už je tak brutální, že by jeho publikace způsobila víc škody než užitku?

Myslím na to pořád. Abych respektoval toho člověka na fotografii. Myslím na svou rodinu, jak bych chtěl, aby byli zobrazeni oni. A samozřejmě čeho se tím dosáhne. Když ukážu fotografii někoho, kdo trpí, jestli to něco změní. A pokud je odpověď ne, pak tu fotografii nepoužiju. To hlavní, co potřebuju, je vzbudit v lidech empatii. Někdy jsou fotografie šokující, mohou nás znepokojit, ale také nás mohou přinutit se od nich odvrátit. Každý to má jinak, ale můj cíl je probudit empatii a propojení s lidmi. Velmi zřídka ukazuju, jak lidé trpí. Občas v uprchlických táborech fotím děti, jak se smějí a hrají si. Někdy není třeba vysvětlovat, že život je hrozný. Když někdo prostě přijde o nohy, žije v uprchlickém táboře a jeho země je bombardovaná, nemusíte ukazovat, že se tváří smutně. Ale když ukážete, že se někdo usmívá a že si zachoval kuráž, má to často větší účinek.

Ale tu hranici je velmi snadné překročit…

Ano, třeba když fotím v Jižním Súdánu postřeleného chlapce a on možná umírá, říkám si: Je to správné? A tyhle otázky máte v sobě pořád. Protože když chcete informovat svět, musíte dát světu vědět, co se děje. A jsou chvíle, kdy jsem rozčílený, vidím smrt, ale vždycky se snažím prostě respektovat toho člověka, jehož fotím.

Zrovna z minulého roku tu máme velmi silnou fotografii. Mrtvý chlapec Ajlan vyplavený na turecké pláži. Ale může v dnešním světě Facebooku, YouTube a sociálních sítí ještě obyčejná fotografie takříkajíc měnit svět? Není to už jen iluze?

Přál bych si, aby fotografie dokázaly měnit svět. Ten příklad, který zmiňujete, je zajímavý. Protože už se hodně dlouho nestalo, aby jeden obraz vyvolal takovou pozornost a měl takový dopad. Jenže nic nezměnil. Pomohlo to vybrat nějaké peníze a vyvolat pozornost lidí, ale to už je pryč. Děti pořád umírají na plážích. Z hlav lidí už se to vytratilo… Mohli bychom jet do Turecka teď hned a zanedlouho bychom našli mrtvé dítě na pláži. Takže se ničeho nedosáhlo. Ale to neznamená, že by se to mělo vzdávat. Já věřím v malé změny. I kdyby to ovlivnilo jednoho člověka. Nedávno jsem dostal dopis od jednoho mladíka z Austrálie, kterému je osmnáct. Psal mi, jak zápolí se školou, chce být chirurg, a děkoval mi, že kvůli jedné mé fotografii se začal víc snažit, aby se tím chirurgem stal. To je změna, kvůli které pracuji. Ovlivnit jednoho dva lidi.

Vím, že jste tenhle příběh vyprávěl už tisíckrát, ale stejně… Co se stalo 7. února 2011?

Byl jsem v Afghánistánu – nejsem válečný fotograf, já dokumentuji dopady války – a zajímalo mě, jaký má válka dopad na americké vojáky, kteří tu bojují. Přidělili mě k jedné skupině a byli jsme v oblasti, kde se odehrálo pár přepadení a útoků. Jeden den jsme vyšli na patrolu zkontrolovat areál, ze kterého se střílelo. A když jsme se k tomu areálu přiblížili, stoupnul jsem na nástražnou výbušninu. Nepamatuju si žádný hluk, žádnou bolest… Popsal bych to jako bílé světlo, prostě se všechno proměnilo v bílé světlo a horko. A já vůbec neztratil vědomí... Viděl jsem, že mám pryč nohy, viděl jsem svou ruku, jak hoří… Takže jsem tam ležel a říkal si: Je to tady. Necítil jsem toho moc, jako bych byl unášen ke spánku. Pak se objevili medici a to bylo poprvé, co jsem ucítil bolest. A napadlo mě: to je dobře, když to bolí, znamená to, že jsem naživu. Pamatuju si celou cestu helikoptérou zpátky do Kandaháru, no, nějak jsem to jako zázrakem zvládnul.

Existuje video, které občas ukazujete při svých přednáškách. Záběry natočené americkými vojáky bezprostředně po útoku, zachycují váš transport helikoptérou, ošetřování, injekci do srdce… Jak se na to video můžete zas a znovu dívat?

To je velmi zvláštní. Já jsem se od toho trochu oprostil. Když jsem to viděl poprvé, nešokovala mě moje zranění, ale to, že se dívám na své upřené oči ve chvíli, kdy jsem si myslel, že umírám. Divné, sledovat takový moment.

Kdy přišel ten okamžik, co jste si poprvé po té události řekl: Budu ještě někdy moct fotit?

Hned. Hned, co se to stalo, už jsem na to myslel. Pořád jsem měl pravou ruku, takže pořád můžu fotit… A dokonce v nemocnici v Anglii, kde jsem strávil rok, a když mi poprvé řekli, že už možná nebudu nikdy chodit, už jsem přemýšlel, jak si připevním foťák ke kolečkovému křeslu… Myslím, že právě to mě uvnitř drželo při životě. Přemýšlel jsem, že můj život bude úplně jiný, že se třeba nikdy neožením, že třeba nebudu mít děti, nebudu moct dělat spoustu věcí… Ale byl jsem si jistý, že fotograf budu pořád. Pořád jsem na to myslel, na ničem jiném nezáleželo. Takže víra, že budu zase fotit, mě držela při životě.

Takže vy jste se ve stejnou dobu učil znovu chodit a zároveň fotit?

Ano. Pro mě to nikdy nebylo: naučit se znovu chodit. Pro mě to bylo: naučit se znovu fotit. Všechno to bylo o focení. Musíte se k něčemu upnout, protože je to obrovská změna ve vašem životě. Najednou nemáte nohy, levou ruku… Způsob, jak se zdravíte s lidmi, je jiný, jak s vámi mluví, je jiný. Takže musíte mít nějaký jeden cíl, na který se soustředíte.

Jak moc bylo těžké naučit se fotit jednou rukou?

Hodně těžké, hodně. Největší problém je balanc. Už takhle je pro mě těžké udržovat rovnováhu. A také chození je nesmírně unavující, pořád jsem vyčerpaný. Říkám, že je to, jako bych běžel maraton na chůdách. (smích) No, je to výzva.

Máte nějaké speciální fotografické vybavení?

Ne, všechno je normální. A já ještě k tomu pořád fotím na film. Mám starý foťák, který mám pětadvacet let. Takže měním filmy jednou rukou, to je celkem těžké.

Změnila se vám nějak perspektiva nebo to, jak reagují lidé?

Myslím, že to pomohlo v navazování kontaktů. Když fotím lidi, kteří ztratili nohy nebo ruce, a oni vidí, že já si musel projít velmi podobnou cestou, jsou otevřenější. To se předtím nedělo.

Asi nejvíc překvapující je, že jste se po roce a půl do Afghánistánu vrátil. Byl v tom nějaký pocit nedokončené práce, tvrdohlavost nebo co?

Ve skutečnosti to pro mě mělo symbolický význam. Pokud budu moct pokračovat v práci v Afghánistánu, tak to všechno dokážu. Nejen tam fotit, ale vrátit se na místo, kde se mi to stalo. Do té doby to bylo, jako by se mi život přepnul na tlačítko PAUZA. Ale jakmile jsem se vrátil do Afghánistánu, můj život byl zpátky.

Před tou událostí jste se někdy bál?

Strašně. Já se bojím všeho. Třeba horská dráha, na tu bych nešel. Ani jako dítěti se mi to nelíbilo. Pořád se bojím, v Afghánistánu, Jižním Súdánu, kdekoliv. Svou práci miluju, posouvá mě dál. Ale bojím se pořád.

Takže v tomhle se pro vás nic nezměnilo.

No, teď se bojím ještě víc... (smích)

19. února 2016