Existuje jen jedna fotografie, na níž je zachycena jeho tvář a o které se ví, že na ní je skutečně on. Na to, že stál pět let v čele státu, je to pozoruhodná situace. V moderních dějinách velmi pravděpodobně neexistuje analogický případ. Aby nejen svět, ale ani obyvatelé vlastní země netušili, jak jejich vůdce vlastně vypadá.

A už nikdy se to ani nedozví. Mulla Muhammad Umar, tajemný vůdce afghánského Tálibánu, je mrtvý. Zprávu o smrti muže v černém turbanu, s černým vousem a jen jedním okem přinesla tamní tajná služba. A hnutí ji následně potvrdilo. Muž, o němž se toho ví tak málo, zemřel už před dvěma lety.

Čím méně se o něm vědělo, tím víc se o něm mluvilo. Aspoň tehdy, v druhé polovině 90. let, kdy se radikální fundamentalistický Tálibán objevil na scéně, zaváděl do praxe svoji vizi světa a vytvořil útočiště pro al-Kajdu a Usámu bin Ládina, což nakonec tomuto islamistickému režimu zlomilo vaz.

Vždyť rozbíjíme jen kameny

Některé dnešní „výstřelky“ fanatiků Islámského státu jako by se přímo inspirovaly někdejším tálibánským počínáním. Veřejné exekuce za přestupky proti jejich pojetí islámu, náboženské hlídky v ulicích, ženy zahalené od hlavy po paty… Kromě brutálního násilí (byť IS je v tomto ohledu přece jen dál), na které není euroatlantická civilizace poslední více než půlstoletí zvyklá, pak Tálibán i Islámský stát dokázaly vyslat další vzkaz, který byl zvláště na Západě přijímán s mrazivým údivem. Byli to afghánští bojovníci, kteří odstřelili obří sochy starověkých Buddhů. To se stalo v roce 2001. Letos IS ničil tisícileté asyrské památky v Ninive a stále panují obavy, jestli něco podobného nezopakuje i v Palmýře.

„Nechápeme, proč jsou všichni tak znepokojeni. Vždyť rozbíjíme jen kameny,“ nechal se podle Washington Post před čtrnácti lety slyšet Umar. Když ho později přiletěl osobně přesvědčovat pákistánský ministr vnitra, aby od nápadu upustil, mulla odvětil: „Alláh se mě zeptá: Umare, dostal jsi na kolena supervelmoc zvanou Sovětský svaz. A nedokážeš rozbít dvě sochy? A co by mu mulla Umar odpověděl?“ Mimochodem, i lidé, kteří ho znali ještě coby náboženského učitele z počátku 90. let, vzpomínají, jak o sobě občas hovořil ve třetí osobě.

Společný mají ale Tálibán a IS i způsob, jakým se dostaly k moci. Rychle a zdánlivě snadno. Stávající politické struktury – tehdy v Afghánistánu, nyní v Iráku a Sýrii – jim prakticky vyklidily prostor, vojáci před nimi v hrůze utíkali jako křižáci před husity, jen co zaslechli chorál Ktož sú boží bojovníci…

A v neposlední řadě: prapor Tálibánu je bílý s černým nápisem, Islámský stát má vlajku černou s bílým nápisem. Každopádně písmena sdělují to samé: „Není boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok.“

Oko nožem z důlku

Jak velké mysterium zahaluje osobu muže, který hýbal dějinami, dokládá už první kapitola jeho života. Datum Umarova narození se situuje do období 1950 až 1962. Sotva překvapí, že podobné je to i s místem, kde přišel na svět. Prostě někdy, někde v Afghánistánu. Samotný Tálibán tvrdí, že se tak stalo v roce 1960 ve vesnici Chah-i-Himmat v provincii Kandahár. (Když dávali základní data americkým diplomatům před dvaceti lety, tvrdili, že Umar je o deset let starší.)

Nedostatek informací ilustruje i americký „zatykač“. FBI ve své výzvě k mullově dopadení za odměnu až 10 milionů dolarů shrnula jeho popis: „Výška: vysoký. Vlasy: černé. Pohlaví: muž. Národnost: afghánská. Zvláštní znamení: zranění pravého oka od šrapnelu.“

Umar neznal ze světa prakticky nic. Chudý chlapec z chudé rodiny, který dětství strávil memorováním Koránu v náboženských školách. Daleko za Kandahár se nevydával. Maximálně do Kábulu, ale i to jen výjimečně. Uměl arabsky. Je ironií, že vůdce všech muslimů, za něhož se později považoval, nikdy nevykonal pouť do Mekky.

Počátkem 80. let se zapojil do džihádu proti sovětské okupaci. To mu sedlo. Zvlášť zručně prý uměl zacházet s pancéřovkou RPG. Říká se, že vyřadil z boje dost sovětských tanků. Jeho slavné válečnictví kolovalo v tálibánských historkách. Stejně jako legenda, kterak o pravé oko přišel. Při jednom z útoků ho zasáhl šrapnel a statečný Umar si sám provedl operaci a nožem poraněnou bulvu vyřízl z očního důlku. Asi pravdivější verze bude, že mu oko chirurgicky odstranili v pákistánské nemocnici a víčko zašili. Sovětská armáda poníženě odjela v roce 1989 a kvazisocialistický režim v Afghánistánu se zhroutil o tři roky později. Umar odložil zbraň a počátkem 90. let se vrátil ke studiu víry. Ve vesničce z domků z vepřovice s pětadvaceti rodinami učil a kázal. Za to mu vesničané dávali jídlo. Podle některých informací ale studoval i v Pákistánu.

Umar věřil snům, věřil, že se v nich skrývá proroctví. Opět to jsou legendy, byť on o svých snech vyprávěl spolubojovníkům zcela vážně, ale: v roce 1994 se mu prý zdálo, jak mu jakási žena říká: „Potřebujeme tvou pomoc, musíš povstat. Musíš ukončit ten chaos. Alláh ti pomůže.“ Jindy zase se mu zjevil Alláh v podobě muže (pro sny zákaz božího zpodobňování neplatí?) a řekl mu, aby vedl věřící. A tak Umar volání z nočního polovědomí vyslechl. Rozhodl se zachránit Afghánistán a muslimy.

„S neohrožeností naprostého náboženského odevzdání se si Umar půjčil motocykl a začal navštěvovat ostatní studenty v madrásách v provincii,“ píše Lawrence Wright v knize o cestě k 11. září (The Looming Tower). Všichni mu přitakávali, ale málokdo chtěl opustit klid studia a pustit se s neznámým mužem do riskantního podniku. A tak prý Umar na začátku shromáždil jen 53 mužů a jeho někdejší velitel z války, bohatý obchodník, mu pomohl se získáváním peněz a zbraní. Jak velkou roli hrála už v tomto momentu pákistánská tajná služba ISI, je otázkou. Ovšem třeba náčelník štábu saúdské zpravodajské služby v roce 1995 vyprávěl, že vůbec první zbraně Umarovi dodalo pákistánské ministerstvo vnitra. Jedna věc je jistá: bez pomoci z Islamabádu by nikdy hnutí nedokázalo to, co dokázalo. Stvůru jménem Tálibán stvořil Pákistán a jeho všemocná ISI. A Pákistánci dokázali přesvědčit bohaté Saúdy, aby fundamentalisty podporovali. Činili tak štědře.

Žádné charisma, nejlepší vůdce

U Muhammada Umara se vůbec nedá hovořit o nějakém výjimečném charismatu. Nebyl „charismatický ani výřečný“, podivoval se mnohem později bývalý spolubojovník, jak to mohl mladý Umar dotáhnout na zástupce velitele obrany provincie Kandahár už při bojích se Sověty. A aura z mully nevyzařovala, ani když už byl mullou. „Mezi ostatními Tálibánci nijak nevyčníval,“ všiml si i novinář David Loyn z BBC, jeden z mála lidí ze Západu, kteří měli možnost Umara na vlastní oči spatřit. V dubnu 1996 ho tajně zdálky natočil, jak v Kandaháru obřadně pozvedá roucho proroka Mohameda, balí se do něj a stává se z něj Amir al-Mu‘minin, vůdce věřících (či kníže věřících).

Většinou mluvil tiše, skoro šeptal. A dost často při různých schůzkách mlčel a jen seděl. Jak se tak nevýrazný a zdánlivě neambiciózní muž mohl ocitnout v čele jakékoliv skupiny, potažmo hnutí tak ambiciózního, jakým se Tálibán ukázal být? Jeden pohled na další ze záhad kolem Umara nabídl článek v deníku Toronto Star. Když se na jedné z prvních schůzek Tálibánu volil vůdce, padl výběr na tichého Umara právě proto, že na rozdíl od jiných kandidátů neprahl po osobní moci.

Tálibán jako by povstal z ničeho a šířil se bleskově zemí. Pro mnohé obyvatele, kteří jeho pevnou ruku vítali, to dávalo smysl. „Studenti“ v turbanech kázali proti morální dezintegraci země, násilí a všudypřítomné korupci, která svazovala prakticky každého Afghánce. Akt v Kandaháru představoval symbolický mezník na vzestupné dráze Tálibánu. Odtud začal vítězný pochod na Kábul, který padl o pár měsíců později.

Umar byl samotářský a vnějšímu světu uzavřený i v době, kdy Tálibán ovládal značnou část země. Za „politického poustevníka“ ho trefně označuje Wright v The Looming Tower. Mulla se odmítl setkávat s nemuslimy, několik zahraničních návštěv se tak muselo spokojit s nižšími tálibánskými šaržemi. Na rozdíl od vůdce al-Kajdy Usámy bin Ládina, který ještě před 11. zářím čas od času rád přivítal na utajeném místě televizní štáby, a rozdával rozhovory dokonce i americkým CNN a ABC, vůdce Tálibánu svou tvář důsledně skrýval. Se světem se byl ochoten podělit maximálně o svůj hlas – jako třeba ve výjimečném interview pro vysílání BBC v paštštině v listopadu 2001.

Vládce může být jen jeden

Dokud se Tálibán omezoval na zavádění svých vizí v Afghánistánu, Západ se sice hrozil, ale příliš nevzrušoval. Zlom přišel, když se do země uklidil Usáma bin Ládin a začal světu vyjevovat a realizovat své plány. Tálibán doufal, že bin Ládinovo osobní bohatství pomůže i zdevastovanému Afghánistánu a koneckonců i osobnímu prospěchu pohlavárů. Zároveň ale nevěděl, co od něj může očekávat, byl až příliš autonomní. V roce 1997 Umar dokonce poslal pro bin Ládina helikoptéru do vzdáleného Džalalabádu, kde pobýval, a nechal ho přivézt do Kandaháru. Pod záminkou údajného spiknutí proti vůdci al-Kajdy mu Umar při setkání na letišti de facto nařídil, že musí přesídlit právě sem, a to i se svou suitou. Že ho tady bude mít Tálibán pod větší kontrolou, už nedodal. Nahlas však řekl, že musí skončit jeho mediální výstupy. Bin Ládin neustal. Po vyhlášení džihádu vůči Americe a jedné další tiskové konferenci v táboře al-Kajdy i Umar pochopil, že mu Saúd přerůstá přes hlavu. Když se jeden pákistánský novinář vrátil z „tiskovky“ domů, zavolal mu rozzuřený Umar osobně: „Bin Ládin pořádá tiskovou konferenci ohlašující džihád, a ani mi o tom neřekne? V Aghánistánu může být jen jeden vládce. Buď já, nebo bin Ládin.“

Američané žádali bin Ládinovo vydání a tlačili na Saúdskou Arábii. Ta nechtěla riskovat konflikt s Washingtonem, šéf tajné služby, princ Turki, se vydal osobně za Umarem v červnu 1998 a žádal ho o vydání bin Ládina. Mulla to částečně připustil. Bin Ládin mu dělal starosti, ale byl přesvědčený, že pokud ho vydá, bude se to považovat za ústupek Američanům a Tálibán se rozštěpí. Opět si bin Ládina předvolal a ten mu slíbil věrnost a ujistil jej, že i on ho považuje za vůdce všech muslimů.

Pak přišel útok al-Kajdy na americké ambasády v Africe a USA v odvetě podnikly raketový útok na výcvikové tábory v Afghánistánu. Turki opět přiletěl za Umarem. Ten začal na prince křičet a Saúdskou Arábii nazval „okupovanou zemí“. „Tohle už nebudu dál poslouchat,“ sebral se Turki a odjel. Princ zuřil, Umarovo jednání chápal jako osobní urážku a porušení slibu. Nad Tálibánem se začala stahovat mračna. V roce 1999 Rada bezpečnosti OSN nařídila vydat bin Ládina a uzavřít výcvikové tábory al-Kajdy. Tálibán to samozřejmě ignoroval a byl víc a víc izolovaný. Pak přišlo 11. září 2001.

Pod ochranou tajné služby

Intenzivní tajná diplomatická jednání s Tálibánem nevedla nikam. Umar i po útoku na Ameriku odmítal bin Ládina vydat. Byla to osudová chyba, kterou mu později vyčítali i někteří vlastní lidé. Už 7. října USA a Velká Británie na Afghánistán udeřily, moc Tálibánu se začala rychle hroutit. Umar odjel z Kandaháru v noci, na motorce a s hrstkou osobních strážců. Masivní bombardování ho nutilo být neustále v pohybu, každou noc spal jinde. „V zimě 2002 přijel mulla Umar z Afghánistánu do Kvéty (v Pákistánu). ISI ho okamžitě ubytovala, pobýval v bezpečném domě,“ píše Ahmed Rashid v knize Descent into Chaos.

Jenže už brzy začala válka v Iráku a Američané vrhli všechny síly a kapacity tam, čtyři roky tak mohl Umar a jeho lidé nerušeně operovat v Balúčistánu a jižním Afghánistánu, aniž by je zpravodajské služby USA monitorovaly. I když Tálibán začal opět stupňovat své aktivity, jednoho z nejhledanějších mužů světa ve skutečnosti nikdo nehledal. Ještě v roce 2009 žil podle Rashida s nejvyšším velením Tálibánu v Balúčistánu. Je prakticky nemožné, aby o tom Pákistánci nevěděli.

V lednu 2007 zatčený mluvčí Tálibánu Muhammad Hanif řekl při výslechu afghánským agentům, že mulla Umar žije pod ochranou pákistánské tajné služby v Kvétě. Islamabád tvrzení smetl ze stolu. New York Times přinesly v listopadu 2009 exkluzivní informaci s odvoláním na několik zdrojů ze zpravodajských služeb USA, podle nichž se mulla přemístil z Kvéty na pomezí s Afghánistánem do přístavu Karáčí, aby se ukryl před nálety amerických dronů. Opět se tak mělo dít za pomoci pákistánských agentů. Leden 2011 a další zpráva: mulla prý utrpěl infarkt, ISI ho měla dopravit do nemocnice, kde prodělal operaci, a za několik dní byl v pořádku propuštěn. Pákistán to opět odmítl jako nesmysl.

Jak už to u hledaných mužů na útěku bývá (stačí si vzpomenout na Karadžiče či Mladiče), během let se rojí množství zaručeně věrohodných a navzájem si odporujících zpráv. V květnu téhož roku tak třeba měli mullu pákistánští agenti zabít. Jen o dva měsíce později přišla další zpráva o jeho smrti. Dokonale zmatený musel být Bílý dům, když někdy v onom roce našel v poště dopis od mully Umara naznačující zájem o mírová jednání. Nakonec si Američané nebyli jisti, jestli odesilatel je skutečně onen muž, po němž v tu chvíli už deset let pátrali.

Prostá mluva, upřímnost

Jak záhadný byl mullův život, zůstane patrně záhadná i jeho smrt. Neočekávaná věc se přihodila letos v dubnu. Tálibán poprvé zveřejnil životopis svého vůdce. Prý žije a hnutí stále vede. Experti usoudili, že možná hnutí reaguje na problémy, které má s odlivem příznivců k Islámskému státu, a chce rozptýlit neutuchající spekulace o smrti mully, kterážto by dezintegraci Tálibánu rozhodně nahrála.

Ve výčtu mullových ctností v životopise nechybí zmínka, že nikdy nevlastnil žádný dům. Jako by hnutí vyvracelo třeba informaci z roku 1999, kdy „bomba v autě explodovala před Umarovým domem v centru Kandaháru, zabila a zranila některé jeho příbuzné. Následně bin Ládin použil své bohatství, aby pro vůdce Tálibánu vybudoval nový areál. Umarovi postavil extravagantní, nepřístupný, zdmi obehnaný palác na okraji Kandaháru.“ (Ghost Wars, Steve Coll). „Osvojil si prostý a jednoduchý styl ve všech aspektech svého života. Prosté oblečení, prosté jídlo, prostá mluva, upřímnost a neformálnost jsou jeho přirozenými zvyky,“ pokračuje tálibánský životopis ve výčtu ctností.

Úsudek expertů se potvrdil. Životopis nevyšel náhodou. 29. července afghánská vláda oznámila, že Umar zemřel v dubnu 2013 v Karáčí a byl „pohřben někde poblíž hranice na afghánské straně“. Spekuluje se, že byl zavražděn v rámci vnitrostranického boje. Tálibán smrt vůdce doznal, ale legenda musí žít dál. A tak rozhodně odmítl, že by mulla zemřel v Pákistánu, protože on „nebyl v Pákistánu ani jeden jediný den“. A zemřel prostě na následky svého zhoršeného zdraví. Muž, jehož hnutí má s Tálibánem tolik společného, se o Umarovi vyjádřil jako o „bláznivém a nevzdělaném válečníkovi“. Tato slova měl pronést chalífa Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí. Vůdce všech muslimů přece může být jen jeden.