Tag: film

Články k tagu

Ovidiovská dvojice Milota a Chramostová

Zemřel Stanislav Milota a člověk myslí na Vlastu Chramostovou. Ti dva připomínali Filémóna a Baukis, tu penzijní dvojici mytologického rázu, kterou navštíví olympští bohové, když na zemi hledají šťastné lidi. „My jsme byli tak chudí, že jsme doma neměli ani co číst,“ říkal on. „Jo, takže sis musel hrát s krysama,“ dodala Vlasta. Měli bezvadný humor, založený na stálé polemice, kterou si vyznávali lásku. Stále byli ve sporu, který je udržoval v zamilovanosti.

Krvavé umění

Umění jako síla v něčem až nadlidská a třeba také dost temná, v mnohém protikladná tomu, co se za tvorbu dnes vydává.Takové je téma (nebo jedno z témat) dvou nových filmů – hororové komedie Sametová cirkulárka (Velvet Buzzsaw) scenáristy a režiséra Dana Gilroye a nové verze klasického hororu Suspiria v režii italské hvězdy Lucy Guadagnina. Oba ty snímky jsou – každý po svém – výmluvným příkladem toho, proč soudobé filmové umění té v dobrém či zlém magické síly dosahuje jenom málokdy.

Na mně to leží jako stín

Miroslav Bambušek je úkaz, který sleduji už patnáct let. Je to divadelní režisér a vizionář, motor rozsáhlých projektů, člověk přesvědčený, že umění má zneklidňovat, vyrušovat a rozhodně nemá být pohodlné. Nic nemá jít po srsti a nic se nemá podávat naservírované. Vystudoval filozofii a klasickou filologii, a když zrovna nerežíruje, buší kladivem ve skutečné kovárně.

Velká debata o smíchu

Chtěl(a) jsem vyvolat debatu. To je velmi oblíbená floskule používaná v situaci, kdy někdo vytvoří cosi veledůležitě se tvářícího a obsahově naprosto prázdného. K čemu taková díla většinou vůbec neinspirují, je právě debata. O čem ji taky vést? Autoři televizního seriálu Most!, scenárista Petr Kolečko a režisér Jan Prušinovský, velké ambice „vyvolávat debatu“ před uvedením svého díla neohlašovali, debatu ale vyvolali, až jeden místy zírá. V době, v níž jako kdyby každý měl všechno personalizované – konzumoval jen vlastní zprávy, byl konfrontovaný jen s blízkými názory, to může působit jako retro, závan časů, kdy všichni v televizi sledovali totéž a pak se o tom bavili. A nedosti na tom, předmětem těch debat často není ani tolik kdo, co a s kým, ale jaksi společenská dimenze toho seriálu. Jeho poselství, dalo by se říct. Vskutku nezvyklý úkaz.

V metropoli na Sprévě začal festival Berlinale. O Zlatého medvěda žádný český film nebojuje

V německé metropoli odstartoval 69. ročník mezinárodního filmového festivalu Berlinale. Do 17. února, kdy se jeho brány uzavřou, nabídne divákům na 400 různých filmů. O hlavní cenu - Zlatého medvěda - se jich utká 17. Žádný český mezi nimi není. Divácky nejnavštěvovanější filmová přehlídka na světě se tradičně nese v politickém duchu, což na její úvod v krátkém projevu podtrhl i berlínský primátor Michael Müller, když varoval před omezováním svobody slova, stavěním zdí nebo antisemitismem.

Mstitelovo doznání

Poté, co prezident Trump ukončil svůj projev o stavu Unie, shrnuli jej moderátoři CNN, jejíž přenos bylo možné sledovat i na české kabelové televizi, takto: Byla v něm vstřícná, pozitivní témata (a vyjmenovali několik postojů amerických demokratů) i některá témata kontroverzní – a vyjmenovali několik postojů typických pro republikány. Mezi nimi i téma umělého přerušení těhotenství. Trump jmenovitě kritizoval nedávnou potratovou legislativu ve státě New York a návrh ve Virginii.

Kdo měl být prezidentem? Pan režisér Kvapil

Před pár dny uběhl rok od druhého kola prezidentských voleb, což vedle jiných bolestných vzpomínek připomněla též pražská premiéra filmu režiséra Robina Kvapila Máme na víc. Sleduje v něm rok kampaně Michala Horáčka, do níž se sám režisér aktivně zapojil, přičemž se u toho též natáčel. Pohledem do zamyšlené tváře režiséra, který právě hledí do monitoru, film začíná i končí. V jeho výrazu jako by člověk četl: Co se to stalo? Jak se to mohlo stát? Co to zase ti lidé provedli? Jak nám to mohli udělat? Vždyť jsem se tak snažil. Kdo vlastně? Horáček, nebo Kvapil?

Luděk Munzar, herec, který si rozuměl s auty i básníkem

Zemřel Luděk Munzar, herec, který si nemusel lepit knírek, neboť ten jeho mu dokonale seděl. Byl to vzácný, asi obecně mizející druh herce mužného typu, silný ve výrazu a jemný v jeho provedení, přirozený, ale přitom naprosto netuctový, obdařený chlapskou přitažlivostí, stejně jako přirozeným a rozvíjeným intelektem. Adekvátním blížencem v globálním rozměru mu byl Paul Newman, kterého Munzar daboval, měl s ním podobné záliby v automobilových závodech a létání (v tom byl Munzar myslím ještě dál) i v tom, že nepovažoval herectví za jedinou věc, které se musí ve svém životě věnovat.

Cuarónův intimní epos

Film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma má ve světě skutečně mimořádný ohlas, nejenom proto, že vyhrál festival v Benátkách. V nadšených recenzích a reakcích filmových publicistů zaznívá, že ten film svým významem přesahuje měřítko ročních bilancí, zaslouží si být zmiňován v kontextu toho nejlepšího, co vůbec kdy ve filmu vzniklo. Nejeden s historií filmového umění obeznámený kritik označil Cuarónův snímek za vůbec nejlepší, jaký v životě viděl.

Woody Allen o Michaelu Žantovském: A pak jsme si nandali rukavice a rozbili si nosy

Nestává se často, aby se v zaoceánských médiích referovalo o životních jubileích příslušníků zdejší smetánky. Výjimku představovaly pouze bouřlivě slavené narozeniny Emy Destinnové, Harryho Jelínka a strýce Jaromíra Jágra, zvaného kladenský Dží Dží, proslulého vyhazovače jater z Harlemu. O to větším překvapením může být text ve včerejším čísle anglické mutace původně v jidiš vycházejícího deníku Brooklyn Nachrichten. K sedmdesátým narozeninám Michaela Žantovského tam nenapsal článek nikdo menší než Woody Allen, který po obviněních v nechutné kampani MeeToo může publikovat jen v regionálních médiích etnických menšin, a to pouze ve společenské rubrice Bar micva. Text přinášíme ve zkrácené podobě.

V režii strany a armády

Kina v Číně lákají narůstající počet diváků a Hollywood často čelí obviněním, že při natáčení svých „trháků“ stále víc zohledňuje spíš čínský než americký trh. „Říše středu“ ale zdaleka nespoléhá pouze na zahraniční produkci, protože kasovní rekordy tam lámou domácí snímky, které nezřídka nesou silné propagandistické poselství čínské armády. Vydává se Čína stejnou cestou jako kdysi sovětská válečná kinematografie?

Život je krásný. A dá se to dokázat

Tohle je článek, který má vyjít na Silvestra, ale bude to o vánočním filmu, který autor viděl před pár dny poprvé – a od té doby má chuť ho doporučit ostatním. Kdyby onen autor byl Američan, měl by toho filmu asi plné zuby, protože ho v Americe každý rok vysílají snad všechny televizní stanice na Štědrý den, jako u nás Tři oříšky pro Popelku, a ty se přece jen také trochu omrzí. Jenže je Čech, tak ho viděl až nyní v archivním kinu Ponrepo, kde se na konci ozývalo v publiku takové to vzlykání, a když pak lidé (bylo to i dost mladých lidí) odcházeli, dávali si navzájem přednost, pomáhali si do kabátů, tvářili se zasněně a je docela možné, že ještě večer poslali něco na charitu nebo aspoň dali stranou chleba, že ho dají srnkám. Takovou moc má ten film.

Vůči klišé se vymezuju blbnutím

I když si jej mnozí spojují především s „pokleslou“ televizní zábavou, duší je to pořád tak trochu punker, a to nejen co se hudebního vkusu týče. Rád hraje nejen na plátně nebo v televizi, ale i v soukromí. Když cítí, že situace kolem něho hrozí přílišným patosem, neváhá ji shodit absurdním vtipem proneseným s kamennou tváří.

Kmenta prodal Hollywoodu námět na film

Kniha Jaroslava Kmenty Český špion Erwin van Haarlem se stala námětem pro hollywoodský film. Autorovi a investigativnímu novináři nabídl spolupráci producent a scenárista David Klawans. Producenta úspěšného thrilleru Argo s Benem Affleckem v hlavní roli zaujal příběh podplukovníka Václava Jelínka. Toho vyslala bývalá československá rozvědka v 70. letech na Západ pod identitou nizozemského chlapce Erwina van Haarlema, jehož matka po druhé světové válce odložila do kojeneckého ústavu.

Jeden ze symbolů německých Vánoc. Němci vydali poštovní známky s ‚českou‘ Popelkou

Filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku je pro mnoho Němců jedním ze symbolů Vánoc. O těch letošních bude ještě viditelnější než normálně. Film samozřejmě ve sváteční dny nabídne několik německých televizí, s jeho hlavní postavou se ale lidé mohou setkat i na nově vydaných známkách, řadě suvenýrů nebo na výstavě na východoněmeckém zámku Moritzburg, kde se natáčel.

Nicolas Roeg: mistr dezorientace

Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.

Woodymu Alenovi k jeho Mee Too

Když na člověka přijde fejeton (nedá se všemu říkat komentář) na 1. prosince, může psát o ledovce, o Vánocích za dveřmi, o blížící se třetí světové válce nebo o Woody Allenovi. Ten má vždy 1. prosince narozeniny, letos třiaosmdesáté.

Zemřel Bernardo Bertolucci. Oslnil Posledním císařem i Posledním tangem v Paříži

Ve věku 77 let zemřel v Římě po dlouhé nemoci italský režisér a scenárista Bernardo Bertolucci. Informují o tom italská média. Režisér filmů Poslední tango v Paříži, Konformista, Poslední císař, Svůdná krása, Dvacáté století, Malý Buddha či Snílci podle italských médií zemřel na rakovinu. Posledních více než deset let strávil na kolečkovém křesle.

Filmový Sergej Dovlatov: frajer ztracený v sovětském Rusku

Krátkodobé vzrušení v českém veřejném prostoru vyvolala cesta Jaromíra Nohavici do Moskvy. Písničkář tam v Kremlu převzal Puškinovu medaili od Vladimira Putina, dojatě přitom pohovořil o svém vztahu k ruským básníkům a jejich poezii. Taky jsem si to video pustil. Přivedlo mě k myšlenkám na různé ruské umělce, které drtila ruská moc, v jejíž přízni se zdejší hvězda tak potěšeně vyhřívala.

Fotbalistova dcera v Berdychově gangu

Člověk by musel být slepý nebo hodně nevšímavý, aby nepostřehl existenci Petry Nesvačilové. Ať už jako dokumentaristky, před kterou si vylévali srdce polepšení zločinci z Berdychova gangu (Zákona Helena), nebo jako svérázné herečky, díky jejímž rolím zásadně stoupá hormonální přitažlivost filmů, ve kterých se objeví: naposledy to platí pro film Bena Tučka Mars. Zajímavé na ní ještě je, že navštěvuje koncerty folklorní hudby a sama ji dobře zpívá.

Zachránce filmu? Zabiják kin?

Streamovací společnosti, které uživatelům umožňují dívat se přes internet na filmy a seriály, svět kinematografie rychle dost možná nenávratně mění – nejenom jeho zákulisí, ale i produkty, obsah. Nejvýraznějším tahounem téhle revoluce je firma Netflix, která se velice rychle stala dominantní silou audiovize – od jednoduchých záznamů vystoupení stand up komiků po velkofilmy za stamiliony dolarů. Jako všechny jiné revoluce bude mít i tahle svoje oběti: kina a vůbec film v tradičním slova smyslu, možná se k těm „padlým“ nakonec zařadí i Netflix samotný. Obchodní a distribuční model, s nímž ta firma přišla, ale pravděpodobně přežije. V tom ohledu budou dalekosáhlé výsledky „revoluce“ trvalé.

Spider-Man, Thor, Iron Man či Hulk. Zemřel otec soudobé komiksové tvorby Stan Lee

V Los Angeles ve věku 95 let zemřel spolutvůrce legendárních amerických komiksových hrdinů Stan Lee, z jehož dílny vzešly postavy jako Spider-Man, Iron Man či Hulk. Oznámil to server TMZ. Editor, spisovatel, vydavatel a filmový producent byl šéfem společnosti Marvel Comics a úzce spolupracoval s další legendou oboru Stevem Ditkem, který zemřel ve věku 90 let letos v červenci. Svou společnost, kterou založil počátkem 60. let minulého století, změnil Lee ze skromného podniku na největší komiksové vydavatelství na světě.

Paměti bílého nosorožce

V matné vzpomínce vykuleného mladého redaktora, tedy mé, je jeden zvláštní večer roku 1993 na Barrandovských terasách. Vítalo se tam vydání pamětí Václava M. Havla Mé vzpomínky, které tehdy vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Byl jsem na Barrandově poprvé a naposled, kdysi slavný komplex existoval ještě ve stavu jaksi provozuschopném. Zbývalo z něj už tehdy jen torzo, i bar Trilobit byl od roku 1986 zavřený, ale zbytkový provoz bylo možné využít k oslavě.