Tag: fotoblog

Články k tagu

Sen podvečera kratochvilného

Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.

Nadpříroda v lužickém parku v Muskau

Netrpělivý čtenář těchto cestopisných zápisků by se zajisté už rád dověděl, jak dopadla výzkumná cesta po Horní a Dolní Lužici, které jsme zde věnovali čtyři pokračování. Teď snad už konečně dorazíme k cíli. Minule jsem skončil v autobuse, jenž mne vezl z postindustriálního města Weißwasser do lázní Muskau, jazykem zbylých Lužických Srbů Mužakowa. Činí to asi deset kilometrů a jede to tam asi půl hodiny, neboť se objíždí kdejaké stavení, z nichž některá ještě vzdorovala zateplovacímu teroru, takže se na ně dalo se zájmem pohledět, jiná už podlehla a vypadala jako univerzální krabice.

Odčinění hříchů prachatických

Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.

Kočičí hotel v Bílé Vodě

Jméno knížete Hermanna von Pückler-Muskau, o kterém tady píšu už počtvrté, se mihne v Kunderově Nesmrtelnosti, kterou jsem měl ze známých důvodů nedávno v ruce. Je to v té kapitole, v níž se medituje nad historkou z Teplic, kde se Beethoven procházel s Goethem po lázeňské aleji, když vtom potkali císařskou suitu. Goethe smekl klobouk a zdvořile pozdravil, zatímco Beethoven si vrazil svůj klobouk do čela, zamračil se a šel dál, nezpomaluje krok. Školní příklad dvou postojů k životu a světu. V mládí je vám bližší obvykle Beethoven, čím jste starší, dáváte za pravdu Goetheovi, aspoň já to tak mám.

Chytání kohouta v městečku u Chotěbuzi

Chotěbuz jsem opouštěl s pocitem, že se tam již asi jen tak nevrátím, ale nikoli proto, že by se mi to město nelíbilo. Život je krátký, zajímavých míst je nekonečně mnoho, inu, pro Cottbus jsem již své udělal. Tak jsem se ještě ráno zašel podívat na budovu městského divadla, jež je gigantické, velkolepé a pozdně císařské, ozdobené sochami panterů a leopardů a různých alegorických nestvůr, jak to měla ráda teatrální secese, které se v Německu říká Jugendstil, styl mladých. Na repertoáru mají Carmen a Tři mušketýry

Rozpuštěný zahradník v Branickém parku

Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil.

Lužická zmrzlina od extravagantního knížete

To byl velmi pozoruhodný člověk, víte, že si přivezl z Káhiry černošku a že s ní opravdu v Německu pak žil? řekl kníže Schwarzenberg, když jsem se mu svěřil, že mám v úmyslu jet se podívat na parky, které založil ten „pozoruhodný člověk“, cestovatel, zahradní architekt, spisovatel a excentrik každým coulem, kníže Hermann von Pückler-Muskau. A já to o té černošce věděl, ale zajímalo mě, co bude kníže říkat dál, ale on už pak toho moc neříkal, tak jsem řekl, že ten Pückler byl opravdu zajímavý a že je teorie, že podle něho Karl May vymyslel svého Kara ben Nemsího.

Hotel u jedné plavovlásky ve Zruči

Na schodišti hotelu Baťov, který se tak ovšem v tom roce 1965 nejmenoval, přemlouvá Vladimír Pucholt Hanu Brejchovou, aby s ním šla na pokoj, o což já jsem se snažit nemusel. Jestli ta slavná kompozice Pucholtovy hlavy zakrývající klín plavovlásky Brejchové, možná nejslavnější (a nejcudnější) akt českého filmu, se točila také tady v hotelu, nevím, spíš bych řekl, že ne, že to je z ateliéru, ale všechno, co bylo předtím, ano. Ta podařená taneční zábava, scéna se záložáky (...).

Maják střední Evropy v Panonii

Bylo jiskřivé červnové ráno, probudil jsem se v jakési selské jizbě, v penzionu ve vesnici Écs nedaleko Győru. S majitelkou, připomínající Gábi z Rodiny Smolíkových (Mézga család), jsem se večer dorozumíval pomocí překladače větami: Chceš vajíčko? – Ano, děkuji, jste velmi laskava. – Musíš odejít v 10. – Ano, samozřejmě, počítám s tím. – Vejce 3? – Dvě budou stačit, děkuji. – V 8 budeš mít. A skutečně na stole s kostkovaným ubrusem byla přesně v osm teplá míchaná vajíčka, těžko odhadnout, zda dvě, nebo tři, a bílý maďarský chleba.

Ptačí příšera nad městem Tatabánya

Maďarsko je země zaslíbená nostalgii, což má různé důvody a příčiny, historické i třeba osobní. Skvělá kniha Krzysztofa Vargy o Maďarsku Guláš z turula, kterou jsem při maďarských cestách už několikrát doporučoval, je vlastně celá o maďarské nostalgii, tedy o důvodech zvláštního smutku, melancholie, stesku. Je to samozřejmě trochu nadsázka, když Varga, napůl Polák a Maďar, píše, jak jsou všichni Maďaři smutní, jak smutně jedí a smutně pijí, jak se smutně dívají na svou minulost, jejíž odešlá sláva je příčinou toho smutku.

Hledání otce u Taty

A víte, co to znamená česky? zeptal jsem se majitelky penzionu v maďarském městě Tata a ta příjemná žena, se kterou jsem trochu konverzoval u snídaně (obligátní míchaná vajíčka s paprikou), k mému překvapení nevěděla. Tak jsem jí to řekl a dodal, že mi jméno jejich obce je proto sympatické a že jsem před pár lety byl už v městě Papa a teď jsem cítil povinnost zajet do Taty, že je to vlastně trochu takové moje hledání otce: Vatersuchung. Nevím, zda pokus o vtip pochopila, ale řekla, že je to hezké a že se diví, že jí to zatím žádný Čech neřekl, přitom sem občas nějaký přijede, hlavně v létě na kole.

Modrý přízrak v Bratislavě

Člověk si myslí, že Bratislavu docela zná, ale pak se před ním zjeví něco vlnivě namodralého, chvíli to v ostrém slunci vypadá jako cukrářská vidina nebo fantaskní maják, něco, co by očekával v Řecku nebo někde v Anatolii. Mžouravě na to hledí, pak mu konečně dojde, že to je přece ten Modrý kostolík, ta secesní brož z posledních let staré Pozsony. A že ho před nedávnem opravili, a tak se k tomu kostelu Slováci právem hlásí jako k nejvýznamnější secesní stavbě Bratislavy, která tehdy ještě byla Požoň.

Bezručova hůl v Kostelci na Hané

V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.

Vyškov viděný z nízky i z výšky

Na nádražní budově vítají návštěvníka pěkná staromódní světelná písmena VYŠKOV NA MORAVĚ. To „na Moravě“ je tam asi proto, aby se to nepletlo s nějakým jiným Vyškovem: jeden takový je, ale s dlouhým ý, takže Výškov, malá vesnička, rozkládá se u Loun, takže cestujícímu asi nehrozí záměna. Ale jistota je jistota. Ten moravský Vyškov je ve skutečnosti polohou spíše Nízkov a je sice na Moravě, ale spíš a přesněji na Hané, jež jím protéká, myslíme-li tím tu říčku, které vteče do Moravy až u Kroměříže.

Hnízdo, ze kterého vylétlo Polsko

Psal jsem tady o starožitné Poznani a starobylém Lednickém ostrově, ale nejstarším místem Polanů je samozřejmě Gniezno. Zde se v časech hluboce legendárních a pohanských vznesla bílá orlice nad své hnízdo (gniazdo) a její silueta zaplála v karmínové záři zapadajícího slunce. To učinilo silný dojem na praotce Lecha, jenž po tomhle výjevu opustil „bratry“ Rusa a Čecha a rozhodl se usadit tady, ve Hnězdně. Jsou ještě jiné verze, podle Kosmy se Lech zúčastnil spolu s Čechem také výstupu na Říp, pak chvíli uvažoval o Kouřimi a teprve potom se vydal na sever do Velkopolska, ale to na významu Hnězdna nic nemění.

Tisícileté kůly v jezeře Lednickém

Na expediční cestu ke kořenům Polska, ve které tady pokračujeme po prohlídce staré Poznaně (viz minulý díl), jsem si přibalil román Elżbiety Cherezińské Hra o kosti; česky vyšel v roce 2016, v Polsku je to kniha, která se čte asi podobně hromadně jako u nás Kateřina Tučková. V jedné kapitole téhle historicko-naučné knihy si kníže Boleslav Chrabrý povídá se svým biskupem Ungerem, jak by měl jeho stát vypadat. Učený Unger mu radí: „Bazilika v Poznani i ta, kterou stavíme v Hnězdně, jsou si podobné.

Všichni Poláci jsou z Poznaně

Po mostě Boleslava Chrabrého se přejde řeka Warta a vstoupí se na Tumský ostrov. To je nejen nejstarší část Poznaně, ale vlastně i nejstarší místo Polska, zážehový bod polského státu, asi jako u nás by mohl být snad Levý Hradec, Budeč nebo Libušín. Jenže tady bylo založeno rovnou biskupství (roku 968) a stál tu knížecí palác, prostě první sídlo oněch nezdolných a bojovných Polanů. Takže když na tomhle místě mluvil v roce 1997 papež Jan Pavel II. ke svým Polákům, přímo je oslovil: „Řekněte všem, že my všichni jsme z Poznaně, my všichni jsme odsud, kde se Polsko začalo, od Měška a Boleslava Chrabrého…“

Podle čeho se pozná Poznaň

Bylo poledne a já jsem stál v blátě před oplocenou radnicí v Poznani a čekal, až se objeví koziołki. To bláto a plot tam byly z důvodů rekonstrukce neboli remontu. Nikoli však jen tak nějaké opravy, ale opravy generální, všeobecné a celoplošné, neboť v Poznani evidentně berou věci důkladně čili z gruntu a festovně, jak se tam možná i říká. Vysvětlením může být, že Poznaň je nejvíc prušácké velké město v Polsku, což je samozřejmě velmi ožehavé takto říct, ale sami Poznaňáci to prý přiznávají, ba jsou na to i jaksi pyšní.

Výpravy Jiřího Peňáse na moravském turné. Navštíví Vyškov a svůj rodný Prostějov

Redaktor časopisu Jiří Peňás se tento týden objeví ve dvou moravských městech. Říká, že to jsou města, ke kterým má zvláštní a protichůdný vztah. Ve Vyškově vlastně doposud nikdy pořádně nebyl, takže si ho zatím nemohl vytvořit, zatímco v Prostějově se narodil a prožil rané dětství: říká, že tam jako dvouletý zažil příjezd ruských tanků v srpnu 1968. A že to je jeho první životní vzpomínka.

Přetlaková komora ve Vratislavi

Vratislav je město cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Slezské nebe, kterému se tady kdysi říkalo dolnoslezsky Schläsches Himmelreich, je místní vepřo knedlo zelo, ovšem se sušenými švestkami, meruňkami a noky v jíškové omáčce. Vedle buncláků, modré puntíkaté keramiky, která je ovšem ze Slezské Boleslavi, Bunzlau, je to možná poslední zbytek po staré německé Breslau, pyšném centru Schlesien. Samozřejmě kromě města samého.

Legenda o ohřívadle v Kostelci u Křížků

Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech.

Liberec, město jako málokteré

Počasí bylo na kraji Prahy na Černém Mostě strašné a v Liberci po hodině cesty busem ještě horší. Temnota, studený déšť, horstvo zavalené mraky, cáry špinavého sněhu, severní slota. Ale takové je to v Liberci myslím obvyklé. Jak to napsal Jan Neruda? „Nepříjemný je Liberec jak málokteré město.“ To je první věta z jeho cestopisného fejetonu z roku 1865. Nelíbilo se mu v tom německém Reichenbergu vůbec nic, a to z toho cestopisu neplyne, za jakého počasí tam byl a co tam vlastně dělal.

Ve stínu bezlisté lípy v Litni

Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých.

Poněkud teskné hučení kamen v Žacléři

Žacléř je horské město, na které musel být před takovými sto lety krásný pohled. Teď z něj zůstal skelet, přičemž některé jeho kosti dávají tušit, jak vypadalo celé neporušené tělo. Korpus obce se táhne po délce několika kilometrů od černouhelného Dolu Jan Šverma přeměněného na skanzen přes proletářsko-hornickou část, ze které zůstal opuštěný kulturák, po část historickou, která vrcholí opuštěným zámkem na kopci. Pod ním je protáhlé Rýchorské náměstí, které lze považovat za srdce města, byť po infarktu.

Linie ledovce v lázních Polanica

Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.

Obrozenecká a jiná slast ve městě Náchodě

Těsně předtím, než se dojede vlakem do Náchoda, musí se přestoupit ve stanici Starkoč, snad pro zvýšení dojmu. Já si ho chtěl ještě zesílit tím, že tam dojdu pěšky, což jsou asi čtyři kilometry, takže jsem vešel do mlhy, podešel viadukt a přes les došel do Kramolny, kde nocovali dvakrát Prušáci, když vtrhli v letech 1778 a 1866 do země. Stále v mlze jsem pak došel horní cestou k zámku, z nějž jakžtakž vylézal velký znak Piccolominiů nad bránou, ale velkou kulatou zámeckou věž, které se může rovnat jenom věž v Českém Krumlově na druhém konci země, jsem si musel spíš představovat.

Golgota čili hora Lebky u Hory Kutné

Vždy když jedu vlakem do Kutné Hory, pozoruju ty Italy, Francouze nebo Japonce, kteří si v průvodcích nebo kde přečetli, že musí do Kutné Hory, neboť je to unikátní místo, a že když mají na Prahu tři nebo čtyři dny, jeden den musí někam na otočku, takže mají na výběr buď Karlštejn, nebo Kutnou Horu. A vždycky trochu škodolibě sleduju, jak vystoupí z vlaku ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a jsou udiveni, na jakém podivném místě se to ocitli, a i když ze smartfounů už vědí, že to město, kvůli kterému sem přijeli, je ještě tři kilometry daleko, bezradně se rozhlížejí, co budou dělat a jestli takhle opravdu vypadá nádraží toho slavného města.

Skvělá samota ve slavné Hoře Kutné

Zažloutlé stěny v hospodě, která se svým jménem hlásí k Mikuláši Dačickému, jsou pomalovány výjevy ze života tohoto sympatického vraha, který jednoho veselého večera, kdy se společnost v krčmě zprvu dobře bavila, „mimo chtíč a naději“ propíchl Felixe Novohradského z Kolowrat. Šlo zpočátku o běžnou strkanici dvou renesančních kohoutů, která dopadla tragicky. Dačický pak po všech soudech i ve svých Pamětech trval na tom, že onen Felix si začal, že ho napadl, když si před ním Dačický nesundal klobouk

Ten pán, co sedával v Café Central

V Café Hawelka bylo plno, ale ne tak plno, aby se tam nenašla nějaká volná židle, což je tak myslím vždycky. Ideální naplněnost omšelé místnosti s uměleckými plakáty na stěně je jedním ze znaků tohoto ležérního klenotu Vídně. Poprvé jsem tam vlezl snad někdy v roce 1991, byl jsem hned okouzlen a zamilován a taky jsem byl rád, že za mě moje rakouská kamarádka, Trauda Z., která se naučila česky, protože Češi měli v Rakousku špatnou pověst a ona chtěla přijít na to proč, zaplatila pivo: u Hawelků není faux pas dát si lahváče, je to původně bohémské doupě a bohémové nemohou sedět jenom u kávy.