Byl konec září na Rýchorách. Z plošiny, kde kdysi stála Maxova bouda, kterou tam na konci předminulého století přivezl továrník Max Hirsch z pražské zemské výstavy, se kraj nejvýchodnějších Krkonoš jevil jako rýha, jež zvolna směřuje do lavoru Čech. Trochu níž nalevo bylo možné si představit městečko Žacléř, odkud jsem se sem vydrápal.

Těch cest je několik, já šel po žluté kouzelným bukovým lesem, který se pak otevře do údolí, jímž Rýchory, myslím, začínají. Říkalo se tam tomu Kvinta podle Quintenthalu, po válce to dostalo úřední název Vízov. Z osady tam zůstal bývalý mlýn, který se pak předělal na zotavovnu Ozon, přičemž těžko říct, jestli jeho jméno nějak souvisí s Juráčkovým podivným postapokalyptickým filmem Konec srpna v hotelu Ozon, který je o tom, co se stane s lidmi po jaderné válce. Asi spíš ne, horských hotelů Ozon je víc, Pavel Juráček byl z Příbrami, ale možná to tady znal Havel, protože Hrádeček není daleko a s Juráčkem v šedesátých letech kamarádil, ale asi spíš opravdu ne, protože Havel si tu chalupu koupil až v roce 1967 a ten film je o rok starší. Každopádně byl konec září a všechno zářilo jasnými barvami dlouhého léta.

Rýchorami končí nebo začínají Krkonoše, podle toho, z jaké strany, a je to tam krásné a klidné a tak akorát zalidněné, tedy spíš prázdné. Kopce mají rozumné rozměry a cestu nahoru lze zvládnout i během lehké konverzace. Louky na konci léta působily šťavnatě a jako by se o ně někdo staral. Zbylá stavení po dávno odsunutém horském lidu se dostala do rukou měšťáků z nížin, kteří o ně vzorně pečují, i když je už nepotřebují. Poslední skutečný obyvatel jedné chalupy, pan Braun, umřel před pár lety, ten měl ještě kozu a sekal louku. Teď se louka seká díky evropským grantům, na což lze říci jen panbůh zaplať aspoň za to. Kdyby se to zanedbalo, vezme to za chvíli divočina, která má sice taky něco do sebe, ale s loukami je to lepší.

Když se tedy vystoupá k Rýchorské boudě, člověk není nijak ztrhaný, ale tak akorát připravený na rozhledy. Ta bouda tam pod jménem Rehorn Baude stála od roku 1926 vedle starší Maxovy chaty, která se zřítila v padesátých letech: lidé pak stejně tomu tady říkali Maxovka, ale to jsem si jen přečetl. Slovo Rýchory pocházejí od slova Rehorn, což se dá asi přeložit jako dlouhé rohy nebo hřbety či tak nějak, existuje i důmyslný český výklad, že to jsou Ryžhory, v čemž je naznačeno, že se tady rýžovalo zlato, jenže ono se spíš když tak kopalo, což je pravda, ale přestalo se s tím koncem 18. století. Do Krkonoš, a zvlášť do téhle části, se opravdu vydávali kovkopové a sběrači minerálů a drahých kamenů. Velmi romantická je celá ta historie s benátskými hledači křišťálů, po kterých tu zbyly tajemné značky a bůhví jestli s nimi nemá něco společného i Rýbrcoul, oblíbený démon těchto hor, kterého si až v 19. století humanizovali Češi na Krakonoše: to jméno prý vymyslel Václav Kliment Klicpera, protože pokusy dát mu jméno třeba Ličřepa, což by tomu Rübenzahlovi odpovídalo, se naštěstí neujaly.

Ale ten krakonošský marketing se týká spíš těch centrálních Obřích hor, Riesengebrige, tady je to takové klidné ústraní, jako by se tady všechno mírnilo a zklidňovalo, takže ani člověk přecitlivělý si tady nemusí stěžovat na buranské zásahy do velebnosti přírody. V té Rýchorské boudě, která patří od půlky sedmdesátých let KRNAPu, se dá objednat něco k snědku, což jsem udělal, vynesl si to na verandu a s pohledem do kraje snědl. Poslední hřeben krkonošský se na mapách jmenuje Žacléřský hřbet, za nímž se na jih, do Čech, táhne hluboké koryto Babského potoka, ten pak přes Prkenný Důl – Brettgrund a roztahanou obec Babí vteče před Trutnovem, přesněji u jednoho můstku v Horním Starém Městě, do Úpy, té řeky, do které šílená Viktorka hodila své robátko po splavu. Když se člověk otočí trochu víc na severovýchod, vidí podél Mravenčího vrchu, což je poslední krkonošská tisícovka (1005 metrů), do Slezska. Za vesnicí, která se do roku 1945 jmenovala Kunzendorf, teď Niedamirów, se leskne kaluž vodní nádrže Bukówka, kterou tam mají Poláci od konce osmdesátých let. Dál na východ se táhnou oblouky broumovské a pak už hory Orlické. Na druhé straně by měla být Sněžka a celý ten masiv Obřích hor, které ale vystoupí ve své mohutnosti, až když se trochu sleze stranou, ale aspoň je na co se těšit.

Na zemskou hranici je to od Maxovky necelý kilometr. Kvůli ní se tady v celém tom kouzelném kraji na konci třicátých let narychlo a s obrovským vzepětím postavily desítky bunkrů, hlavně slavných řopíků (to je od Ředitelství opevňovacích prací), kterými se měl ten tradiční průchod do země bránit. To si znovu člověk uvědomí, co to bylo za fantastické a také šílené dílo, ta betonová linie, jíž se stát snažil vzepřít svému obklíčení. Tisíce tun betonu a železa, neskutečná námaha, obrovské vypětí, miliony korun a nejspíš i opravdové odhodlání – Čechů, pro které to byla osudová věc, kterou pak osudově museli vzdát. Tady se chystali utkat s útočníkem, porvat se s ním, nic nedarovat a třeba u toho padnout. A určitě se s ním chtěli utkat, protože není možné, aby takové gigantické dílo stavěli jen tak, pro zvýšení dojmu nebo pro zpestření krajiny. Jeho monumentální rozsah si člověk uvědomí třeba právě tady, kousek od Žacléře, na Stachelbergu, kterému by se mohlo třeba říkat Bodáková hora nebo Ostnáč, kde by to mohlo mít rozměry české Masady, té horské pevnosti, kde se do poslední kapky vody bránili Židé, a pak raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby se vzdali Římanům. Češi sebevraždu nespáchali, aspoň ne tu reálnou, místo toho spořádaně odešli a zanechali za sebou věčnou otázku, jestli to tak bylo lepší, nebo horší, když si z těch připravených kanonů a kulometů ani jednou nebouchli.

Jenže Češi v těch horách vlastně doma nebyli… Tehdy je asi s větší nebo menší nedůvěrou pozorovalo obyvatelstvo těch horských obcí, ze kterých zbylo většinou do našich dob pár chalup. Co si ti lidé tehdy asi mysleli? To si taky můžeme jenom představovat, já bych řekl, že si hlavně přáli, aby je nechaly obě strany být, aby se ty jejich kopce toho neúčastnily, aby louky vojska moc nezválela a jejich chalupy nerozstřílela a krávy a kozy jim neodtáhla na guláš. Pak jedni vojáci odešli, druzí, jejich jazyka, přitáhli, chvíli možná z toho měli i radost, ale pak jim začali brát syny a potom i otce do wehrmachtu. A za pár let byl konec a Češi je hnali i z těch chalup. Ale právě tady na Rýchorách někteří mohli zůstat, ne z milosti, ale aby někdo sekal ty louky. Jako Friedrich Kneifel, poslední hospodář z Janových Bud u Velké Úpy. Ten ještě za šera posekal kus louky, aby ženské mohly sušit seno. Pak naložil na rohačky, to jsou takové saně, dvě třicetilitrové konve s mlékem a stáhl je po rosou zvlhčené trávě dolů ke Starému mlýnu na rampu u silnice. Pak se vrátil a nasnídal se. Poté vyrazil na osmihodinovou šichtu do lesa kácet ruční pilou a sekerou odvětvovat stoleté smrky. Za den připravil deset kubíků šestimetrových klád. Pak se vrátil k rampě a na zádech vynesl saně a prázdné ocelové konve. Před dojením šesti krav pomohl manželce uklidit ve chlévě a až ve večerním klidu si nabrousil na další den pilu a sekeru. Tak to dělal šest dní v týdnu rok za rokem čtyřicet let, jen v zimě si trochu odpočinul, to se ve sněhem zasypaných lesích pracovat nemohlo. Válku přežil zázrakem, u Stalingradu mu střep z kaťuše rozpáral břicho, už ležel na hromadě mrtvol. Na jaře 1945 se vrátil, z odsunu ho vyreklamovali, protože potřebovali do lesů a na tvrdou práci lidi jako on. Deset let neměl občanství, takže byl bez jakýchkoli práv. Vlastní chalupu si musel coby konfiskát znovu koupit, splatil ji za třicet let. V roce 2001 o něm Pavel Štingl natočil dokument Jakou řečí mluví Pánbůh…?. Umřel v roce 2016, to mu bylo šestadevadesát. Lidi jako on zmizeli, zůstaly ty kopce s loukami, na které se třeba ještě jednou někdo vrátí. Když ne, tak zarostou. Ale mraky nad Rýchorami potáhnou dál.

fotoblog (jiripenas.cz)