O štýrském zámku a jeho ošetřovatelích

Knížecí útočiště v Murau

O štýrském zámku a jeho ošetřovatelích
Knížecí útočiště v Murau

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

A nechcete si zajet do Murau? řekl Karel Schwarzenberg, když jsem ho začátkem října navštívil v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Samozřejmě jsem chtěl, byla to součást našeho původně společného plánu „grand tour“ po schwarzenberských državách, se kterým jsme na konci jara sotva začali. Pak bylo léto, některé věci se odložily na podzim a potom bylo čím dál zřejmější, že kníže už se chystá na jinou cestu.

Já vás tam ohlásím, nabídl. A já jsem řekl, že budu moc rád, ale ať si nedělá starosti. To je v pořádku, řekl on. Prohlídněte si to tam, myslím, že je to tam docela zajímavý. Já tam prožil pěkné roky, moje děti tam vlastně vyrostly. Dole kousek za městem je poslední zachovalá šibenice v Rakousku, my jsme tam popravovali naposledy v půlce osmnáctého století. – To jako doporučení stačilo.

Ulice městečka Murau jsou úzké a stáčejí se malebně kolem onoho návrší se zámkem. Řeka Mura je tu spíš ještě takovou divokou říčkou, přes kterou vede několik můstků a mostů. Pohledy na ně i z nich jsou pitoreskní a romantické. - Foto: Jiří Peňás

Neměl jsme moc představu, co takové ohlášení od knížete bude znamenat. A už vůbec jsem neměl žádné nároky a požadavky, jen ten útulek na tři noci jsem vděčně přijal. Měl jsem pouze nahlásit, kdy se dostavím, to bylo všechno. Což jsem tedy udělal. Ale sotva jsem vystoupil na malém nádraží z vlaku (vlaky tam mají zajímavou zkratkou StB – znamená to Štýrské dráhy, Steiermarkbahn), již se ke mně hnala neuvěřitelná dvojice: ona asi padesátnice, on třicátník, ona mateřský typ, on cosi mezi Pinocchiem a mladým tovaryšem: Claudia a Christian! Bouřlivě mě vítali, dokonce se mi snad i klaněli, načež se vrhli na můj batoh, a aniž jsem tomu mohl jakkoli zabránit, začali se přetahovat, kdo jej ponese. Chvíli jsem nevěděl, jestli si mě nespletli, ale pak jsem se podvolil. Posadili mě do vozu a stále opakovali, jaká je to čest, že mě mohou přivítat v Murau, neboť jsem přece fürstlicher Gast, knížecí host, a oni jsou tady od toho, aby mi splnili každé přání. Protože – a to opakovali s takovou vroucností, že nemohlo být pochyb, že to myslí upřímně – oni si knížete nesmírně váží, přímo ho milují a není pro ně větší štěstí než pro něj pracovat a sloužit mu. A když se zeptali na jeho zdraví a já řekl, že je to asi vážné, tak se opravdu rozplakali a já skoro taky. Ubezpečoval jsem je, že žádnou zvláštní potřebu nemám, že vlastně žádnou potřebu nemám, ale o to horlivěji mi něco nabízeli. Když jsem po snídani odcházel, stáli v předsálí nebo na chodbě a očekávali nějaké úkoly či příkazy. A k večeru, když jsem se vracel, opět byli naprosto připraveni splnit mi cokoli, byť jsem vůbec nevěděl, co by to mohlo být. Stále vyzařovali takovou radost z toho, že mi mohou nabídnout nějakou službu, že jsem si začal něco i vymýšlet, jednou mapu okolí, pak jestli by k snídani nebyly třeba noviny, takže jsem měl ráno tři rakouské či štýrské deníky, stejně jako to míval k snídani seine Durchlaucht Fürst, Jeho Jasnost kníže, jak řekli.

Byli to opravdu nesmírně milí lidé, dojemní a bezelstní, naprosto popírající představy o odtažitých Rakušanech, což tihle tedy nebyli vůbec. Až s jakousi vášnivostí mi ukazovali, jak se tam o všechno starají, jak celé dny pucují trofeje, kterými jsou obloženy zámecké chodby, kus po kusu zbavují prachu paroží, rohy a tlamy všech těch ulovených kusů, kterých je na zámku snad pět tisíc, takže jim to trvá vždy snad dva roky, a sotva dojdou ke konci, začnou znovu. Ale, říkali s nadšením, všechno se leskne, všechno je v dokonalém stavu, všechno musí být v perfektním stavu! A opravdu se mi zdálo, že na zámku je vše v perfektním stavu, že ten krásný zámek je přesně tak udržovaný a hýčkaný, jak to má na knížecím zámku vypadat. A Claudia a Christian se po celou dobu předháněli, co by mi ještě mohli ukázat, tak mě vodili kolem zámku a hledali místa, odkud si ho budu moci nejlépe vyfotit, přičemž jsme padali do hradního příkopu, kde se pásly ovce a kozy, které rovněž byly součástí té zámecké dokonalosti. Celou dobu jsem si říkal, jak jen vylíčit oddanost těch dvou knížecích služebníků, milujících svůj zámek, svého knížete, svou službu. Jak o tomhle asi napsat skeptickým a ironickým Čechům…

Ve schwarzenberské topografii zaujímá zámek v Murau postavení klidného rodinného přístavu. Nikdy jim ho nikdo nezabavil, nikdo je odtamtud nevyhnal, nikdo ho nedobýval a myslím, že snad ani nikdy podstatně nevyhořel. - Foto: Jiří Peňás

Ve schwarzenberské topografii zaujímá zámek v Murau postavení klidného rodinného přístavu. Pokud je mi známo, nikdy jim ho nikdo nezabavil, nikdo je z něj nevyhnal, nikdo ho nedobýval; myslím, že snad ani nikdy podstatně nevyhořel. Tyto okolnosti lze přičíst jisté odlehlosti místa v hlubinách Štýrska, které je tvořeno samými odlehlými místy, a pak i klidné povaze Schwarzenbergů, kteří zde splynuli s krajinou a obyvatelstvem, jež je rovněž klidné a přičinlivé, takže méně podléhá sociálním hnutím mysli. Hrad tu stál dávno před Schwarzenbergy, jeho zakladatelem byl jistý Ulrich z Liechtensteinu, současník Přemysla Otakara II., do jehož rakouského válčení se zapletl. První Schwarzenberg se tu objevil až na začátku 17. století, kdy se hrabě Jiří Ludvík (Georg Ludwig) ze Schwarzenbergu oženil s majitelkou zámku Annou Neumannovou. To byla zajímavá žena rakouské renesance, sama původu měšťanského, díky své inteligenci, podnikavosti a prý i kouzlům se stala jednou z nejbohatších žen tzv. Vnitřního Rakouska: to je ta část dolů od Vídně. Patřilo jí právě panství a zámek Murau nad městem, jež ji nyní uctívá sochou a pojmenováním hlavní ulice. Tato celkem pětkrát provdaná žena si na sklonku života, to jí bylo dvaaosmdesát, vzala o padesát let mladšího Schwarzenberga, jenž právě zahajoval slušnou vojenskou kariéru. No, můžeme si o takovém sňatku myslet své, nicméně po smrti nevěsty (1623) připadne zámek, který onen Jiří Ludvík nechal raně barokně přestavět, Schwarzenbergům, konkrétně té větvi, která se brzy usadí i v Čechách. Jiří Ludvík totiž umře roku 1646 bez dědiců, takže Murau přejde na jeho příbuzného Jana Adolfa I., což je ten Schwarzenberg, který získává v roce 1660 Třeboň a o rok později Hlubokou. Skoro po tři století je pak jádro a těžiště schwarzenberského panství v Čechách, Murau je na vedlejší koleji. Občas se tu sice panstvo objeví, ale hlavně tam jsou kanceláře úředníků rozsáhlého polesí s řadou přidružených podniků: pily, rybářství, hutě v nedalekém Turrachu. Pak přichází dvacáté století a Schwarzenbergům v Čechách jsou zasazeny těžké rány. Opakovaně jim v nich seberou, co se dá, a vyženou je ze země. Ještě že je Murau! Naleznou tu útočiště ti, kteří ho pozbydou v Čechách: nejprve rodina hlavy krumlovské primogenitury Jindřicha, ten pak, jak známo, v roce 1960 adoptuje svého synovce, mladého Karla z orlické sekundogenitury, jenž se po strýcově smrti v roce 1965 stává hlavou knížecího rodu a Murau jeho rodinným sídlem. Důležité též je, že zde tráví hodně času kníže Karel VI., otec našeho Karla, má tu svůj stůl v archivu, kde bádá a sepisuje své pozoruhodné eseje, které jsou sebrané v tisícistránkovém svazku s příhodným názvem Torzo díla (Torst, 2007). Kníže je tu také po smrti v dubnu 1986 pohřben v hrobce kapucínského kláštera.

Zámek Murau, někdy se také píše Obermurau čili Horní Murau, stojí na návrší, jež obklopuje městečko Murau, kterým protéká řeka Mur. Pramení kdesi v Alpách, jako tam všechny řeky, pak dlouho teče malebným údolím a za Štýrským Hradcem zahne do Slovinska, kde pod jménem Mura vteče do Drávy. V Murau je spíš ještě takovou divokou říčkou, přes kterou vede několik můstků a mostů. Pohledy na ně i z nich jsou pitoreskní a romantické. Ulice městečka jsou úzké a stáčejí se malebně kolem onoho návrší se zámkem. Na některých místech jsou zbytky hradeb a jakýchsi podloubí či krytých chodeb, jež vedou ke kostelu. Ten je zasvěcen svatému Matoušovi (St. Mattheus) a je gotický, s krásnými malbami ze století patnáctého. V kněžišti jsou ve výšce prvního patra takové dva balkonky, či jak to nazvat, v barvě modrobílé, tedy schwarzenberské. Lze předpokládat, že je užívalo panstvo, jež sem scházelo ze zámku. K tomu účelu z něj byla postavena krytá chodba s dřevěnými schody, jež končily právě v tom balkonu. Mezi těmi balkony je socha svatého Jana Nepomuckého, patrona rodu, tedy i Karla Johanna Nepomuka, zvěčnělého knížete, který i tady byl doma.

Na zámek ale ještě příště.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)