Do jaké doby autor zasadí děj příběhu, je jeho výsostná volba. Kulisami pro milostný román (respektive novelu, což je případ pozdního debutu Roberta Kapala) může být pravěk, biedermeier, německý protektorát..., jakákoli epocha, již si spisovatel troufne líčit. Má to svá pravidla, jistěže. Čtenář je obvykle citlivý na anachronismy, sotva by se třeba smířil s informací, že Žižka si před bitvou na Vítkově dal k večeři brambory na loupačku.
Jen málokdy se stane, aby nějaký film vstoupil do mimofilmového kontextu tak nápadně jako Vlny, jež nyní vedou žebříček návštěvnosti kin. Není to vlastně dokonalý „režimní film“? V roli producentů figurují sponzoři prezidentské kampaně generála Pavla. Protagonisty jsou novináři, profese, jež je nyní ostřelována populisty. Film je zachycuje při tom, když sehráli historickou roli docela tak, jak to předestírají dnešní experti na strategickou komunikaci a boj proti dezinformacím: předávali veřejnosti důvěryhodné informace, a zamezili tak tomu, aby se ujala okupanty přichystaná dezinformace.
Horkou diskusi o normalizaci, na jejímž počátku byl rozhovor Týdeníku Echo s děkanem FF UK Michalem Pullmannem (v č. 29/2020), poznamenalo něco v této době zřejmě nevyhnutelného: v obou táborech se o slovo přihlásili lidé, již si nevyměňují argumenty, ale svými argumenty házejí po protistraně. Jedním z českých historiků komunismu, kteří se snaží držet odstup od obou táborů, je Jiří Suk, vědecký pracovník Ústavu soudobých dějin, autor základní studie o listopadu 1989.
Slovo normalizace se v této zemi stalo evergreenem. Když ho „normalizátoři“ v roce 1970 použili v tzv. Poučení z krizového vývoje, možná netušili, jak bude slavné a že přežije i epochu, jež byla po něm pojmenována. Normalizace měla být původně uvedením poměrů do stavu, jaký si normalizátoři představovali: vedoucí úloha KSČ, monolitní ideologie, podřízení Sovětskému svazu… Logicky by měla skončit s koncem starého režimu v roce 1989. A přitom je to slovo s druhým životem. Co chvíli slyšíme, že se normalizace vrací, že některé jednání je normalizační, že je tu znovu normalizační duch. Ale skutečně? Nepleteme dohromady dva úplně jiné světy?
