Jen málokdy se stane, aby nějaký film vstoupil do mimofilmového kontextu tak nápadně jako Vlny, jež nyní vedou žebříček návštěvnosti kin. Není to vlastně dokonalý „režimní film“?

V roli producentů figurují sponzoři prezidentské kampaně generála Pavla. Protagonisty jsou novináři, profese, jež je nyní ostřelována populisty. Film je zachycuje při tom, když sehráli historickou roli docela tak, jak to předestírají dnešní experti na strategickou komunikaci a boj proti dezinformacím: předávali veřejnosti důvěryhodné informace, a zamezili tak tomu, aby se ujala okupanty přichystaná dezinformace. Neříkají to tak experti – že máme vyhledávat důvěryhodné informační zdroje a důvěřovat informacím státních orgánů a jejich představitelů? V tomto historickém případě ti novináři mlčící či absentující představitele dokonce zastoupili. „Jsme s vámi, buďte s námi“, jeden z „memů“ pražského jara, původně apel na státní a stranické činitele, v tomto filmu funguje mírně posunut – jako vyjádření jednoty novinářů a národa.

A filmu se dostalo i projekce ve Strakově akademii, takže měl prezident Pavel příležitost konečně zaujmout správný postoj k okupaci, již, jak známo, jako školák pod vlivem otce komunisty obhajoval.

Berte to jako vtip. To, jak moc film vyhovuje nějaké agendě, ještě neříká, jestli je dobrý, nebo špatný. A to, jak dobrý to je film jakožto film, zde nechceme hodnotit.

Ale pokud by to opravdu měl být jakýsi režimní film, pak je paradoxní, že se zaměřil na okamžik, kdy se vlastně režim zhroutil a nebyl. Soudruzi stačili ještě vydat příkaz, ať se nikdo nebrání, a pak čekali na ÚV, až je Sověti zatknou. Ale ani kolaborantská „dělnicko-rolnická vláda“ se nedokázala ustavit. Lidé se organizovali sami, dokázali improvizovat, důvěřovat si navzájem a okupantům čelit pasivní rezistencí. A novinářům, o kterých je film, i dalším patří zásluha za to, že nebylo možné prezentovat před světem fikci, že Češi vítají bratrskou pomoc. Projevili při tom odvahu a inteligenci.

Jen je bohužel škoda, že mimo rámec filmu zůstává jeden klíčový fakt – že ten týden pamětihodné rezistence, kdy v sobě lidé našli to nejlepší, se dostavil až ve chvíli, kdy bylo všechno ztraceno.

Je to jen postesknutí. Je notorická hloupost vytýkat tvůrcům, že natočili film o tom, o čem chtěli oni, a ne o tom, o čem byste chtěli vy. Nicméně už i zobrazení toho výseku, který si tvůrci zvolili, vedlo Petra Pitharta na webu Hlídací pes k výtce, že autoři jako úlitbu dramatičnosti nechali Čechy drhnout protisovětské nápisy ze zdí s hlavněmi samopalů za zády. Ve skutečnosti je drhli na výzvu našich vlastních orgánů, „mužů ledna“. Těch, kteří se ve Vlnách objevují na plakátech.

Právě Pithart ve své knize Osmašedesátý už v roce 1978 popsal, jak reformisté fatálně nedokázali buďto jednat zdrženlivěji, aby Moskvu nevydráždili, anebo naopak postupovat rázněji včetně toho, že by dali najevo, že počítají s konfliktem, a snažili se nějak svůj experiment zabezpečit, třeba zahraničněpoliticky. Místo toho se jen utápěli v rezolucích, deklaracích a sebekritikách a užívali si jim dosud neznámou popularitu. Že měli starost o to, „jak se bude dařit socialismu v Československu, nikoli jak se bude dařit Čechům a Slovákům v socialismu“. Takže se jim v něm nakonec dařilo hůř než Maďarům a Polákům. Ti socialismus sice nezreformovali, ale nebyly tam v té době takové čistky, mohli číst zajímavější knížky, snadněji cestovat a udržovat vztah s emigrací či drobně podnikat.

Možná jednou přijde čas na film o těchto reformátorských antihrdinech, černě groteskní a rozhodně ne státotvorný, třeba na způsob filmu Armanda Ianucciho Ztratili jsme Stalina. Některé scény by se ani nemusely moc přikrášlovat. Jen si představte Alexandra Dubčeka, jak v noci invaze na zasedání předsednictva kvílí: „Jak je to možné… Já, který jsem celý život zasvětil spolupráci se Sovětským svazem – toto udělali mně, to je pro mne životní tragédie.“ Podle vzpomínek Vasila Biľaka si měl tuším při tom roztrhnout košili na prsou. Na promítání ve Strakovce by se to ovšem nehodilo.