Petr Holub (*1958) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stáž v Sociologickém ústavu Akademie věd. Jako novinář pracuje od roku 1992, naposledy v denících Aktuálně.cz a MF Dnes, a úzce spolupracuje s Českým rozhlasem. Zaměřuje se na ekonomický rozměr politiky a na změny ve společnosti, které nastaly po pádu komunistického režimu. Žije v Praze a Českých Budějovicích.
Brány k zahraniční dovolené se otevírají, dokořán však otevřeny ještě nejsou. Chorvatsko, Řecko, Rakousko, a dokonce Itálie už zvou cizince, aby zachránili skomírající turistický průmysl. Také česká vláda slibuje, že cesty za hranice všedních dnů povolí. K tomu, abychom mohli letos na prázdniny do vzdálenějších destinací, však musí Babišův kabinet splnit jednu nezbytnou podmínku.
Přešlapování vlády nad tématem, kdy ukončit útlum společnosti a ekonomiky, se stává už nesnesitelným. Také se vládní aktivity shrnují pod slovo „rozvolňování“, což podobně jako kdysi obrat „demokratizace“ umožňuje o těchto aktivitách prázdně mluvit donekonečna. O to víc potěší, že ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO) učinil krok správným směrem.
Pár dnů před ukončením nouzového stavu potkala premiéra Andreje Babiše nepříjemnost. Jeho kabinet se pokusil v rámci nouzového režimu protlačit parlamentem zákon, podle kterého mohou ministři přidělovat státní zakázky anonymním firmám bez jakékoli soutěže a kontroly. „Jediný cíl byl to, abychom se připravili na tu druhou vlnu, ale pokud jsou tam nějaké pochybnosti, tak je lepší to vlastně projednávat normálně a nedávat tam na to legislativní nouzi,“ snažil se vysvětlit České televizi, které se podařilo chytit ho na chodbách Strakovy akademie.
Na ekonomiku přišlo něco jako osudová rána, proti níž se není možné bránit. Ať chceme, nebo nechceme, prožíváme volný pád – a může za to jedině koronavirus. Rozhodně není viníkem vláda, která ekonomiku vypnula, protože jenom chtěla chránit naše životy. Takovou úvahu šíří fatalisté nejen v Česku, ovšem první přesnější data o ekonomických dopadech koronaviru ukazují něco jiného. Záleží na tom, jak se vláda dané země k nákaze postaví.
Tuzemští zdravotníci zvládli koronavirovou krizi s přehledem, zdejší pacienti našli vždy účinnou pomoc zvláště v těch nejlépe vybavených a největších nemocnicích. Ke třem klíčovým ústavům v zemi patří vedle bohunické nemocnice v Brně a pražského Motola také Všeobecná fakultní nemocnice (VFN) v Praze na Karlově náměstí. Dnes ví snad každý, že právě v tomto špitále poprvé zkusili lék remdesivir. Onkolog David Feltl nastoupil na místo ředitele Všeobecné fakultní nemocnice přesně rok před příchodem pandemie.
Říká se jim koronakritici, případně koronaidioti. Odsunout je na okraj se však přinejmenším v Německu nedaří. Minulou sobotu demonstrovali v desítkách měst, v Berlíně, Mnichově, Frankfurtu, Kolíně a Stuttgartu se jich sešly tisíce, v menších sídlech jako Cáchy nebo Mannheim stovky. Videa z demonstrací ukazují na transparentech slogany jako „Probuďte se“, „Konec paniky“, „Chceme zpátky svůj život“, „Zastavte zdravotnické fašisty“, demonstranti prý vyzývali kolemjdoucí heslem „Strhněte roušky“.
Případ novely o veřejných zakázkách je zřejmě dosud nejvážnějším případem zneužití nouzového stavu.
Vyhlídka, že se zruší nouzový stav, způsobuje zdejším politikům větší bolení hlavy než cokoli jiného. „Až to skončí, tak by si každý mohl dělat, co chce,“ postěžoval si premiér Andrej Babiš, že možná už od 18. května nebude možné občanům nařídit, jak se mají chovat. Jako kdyby citoval italského filozofa Giorgia Agambena (78), který se do debaty o omezení svobody v časech koronaviru zapojil nečekaně nahlas. „Nevidíte snad, jak proti všem slibům mohou zůstat všechna omezení? A že to může být v podobě trvalého výjimečného stavu?“ zeptal se Agamben v jednom ze svých posledních esejů. Upozornil tím, že hlavní dějství koronavirového dramatu má Evropa ještě před sebou.
V uplynulém týdnu evidovaly tuzemské laboratoře v průměru padesát nových případů koronaviru denně. Nouzový stav vyhlášený na obranu před infekcí se přesto bude prodlužovat, případně se nahradí tzv. stavem pandemie. Málokterý údaj postihuje lépe absurdní poměry, které panují v Česku.
Už se stává nudným vypočítávat všechny důvody k panice, které se dnes nabízejí. Objevil se však zbrusu nový podnět, kterým je stav státního rozpočtu. Na rozdíl od těch ostatních strašáků má tu nevýhodu, že se už začal uskutečňovat.
Invaze koronaviru pro nás byla největší zkouškou od světové války, následovat bude nejhlubší ekonomický propad od velké deprese. To není všechno. „Česko zažívá největší období sucha za posledních 500 let, tvrdí vědci,“ ohlašují titulky na internetu a stejnými slovy varoval veřejnost ministr životního prostředí Richard Brabec. Představy o spálené zemi a hrozícím hladomoru vyděsily Čechy ještě víc než SARS-CoV-2. Podle průzkumu Českého rozhlasu se druhé vlny koronaviru „rozhodně obává“ jen třetina Čechů, ovšem plných 54 procent se rozhodně bojí sucha. Nutno dodat, že stejně jako v případě temných vizí s koronavirem stojí poprask s nedostatkem vody na odhadech a neověřených informacích.
Částečný zákaz vycházení a kontaktů zajistí, že koronavirus SARS-CoV-2 po svém krátkém, ale intenzivním výskytu zmizí stejně jako jeho blízký příbuzný SARS CoV-1, který způsobil známou „epidemii SARS“ v roce 2003. Tomu ovšem většina zdravotnických úřadů nevěří, proto je třeba vzít vážně také druhou možnost. Koronavirus SARS-CoV-2 se po první pandemické vlně bude vracet stejně jako chřipka. V takovém případě mimo jiné platí, že delší trvání zákazů zvyšuje zdravotní rizika. Těmito slovy shrnul současný stav znalostí o novém koronaviru jeden z největších světových expertů Mark Lipsitch s týmem Harvardovy univerzity.
Manipulovat s celým národem pomocí strachu by demokratičtí politici jistě neměli, pro mnohé se však taková manipulace stala v časech koronaviru běžným nástrojem. Počátkem týdne se do podezření z takového přestupku dostal rakouský kancléř Sebastian Kurz. Dosud platil za jednoho z nejúspěšnějších šéfů evropských vlád při řešení koronavirové krize, jako první uvolňuje zákazy spojené s epidemií, a dokonce už navrhuje program na obnovu ekonomiky včetně rozsáhlé daňové reformy.
Otevřeli jsme hranice, oznámil minulý čtvrtek ministr zdravotnictví Adam Vojtěch a vzbudil vlnu nefalšovaného nadšení v té části populace, která se už koronaviru nebojí. Nadšení pak uvadalo a v sobotu mohla nejsledovanější televize Nova hlásit, že „otevřené hranice jsou Čechům téměř na nic“. Rozčarování ještě podtrhly protesty v Těšíně, kde se občanům nelíbilo, že ani za nových podmínek se přes hranice nedostane nikdo z polské ani české strany. Takřka jako by se opakovalo „otevření hranic“ těsně po Velikonocích. Do ciziny se i nadále může jenom prstem po mapě.
Byl koronavirus horší než chřipka? První data o úmrtnosti v Evropě ukazují, že skutečně byl. Ovšem rozdíl zřejmě nebude tak velký, aby zdůvodnil drastické kroky, které poslaly ekonomiku na dva měsíce k ledu.
Koronaviru jsme se slavně zbavili, postupně se otevírají hranice i společenský a hospodářský život. Máme to za sebou, může si říci ten, kdo poslouchal optimistická prohlášení ministrů během pátku. Bylo by to však předčasné, uvědomí si záhy při pohledu na ekonomickou krajinu. Nelze utéci před zjištěním, že současný stav i důvěra v budoucnost jsou nejen v Česku mimořádně špatné, dokonce horší než na dně krize roku 2009. Další zkouška po koronaviru SARS-CoV-2 se jmenuje recese.
Všichni s napětím čekali, jak dopadne konzultace Angely Merkelové s premiéry spolkových zemí, která proběhla 15. dubna. Počet nakažených koronavirem už druhý týden klesá, zruší kancléřka konečně zákaz vycházení a vrátí Německo k normálu? Po čtyřech hodinách videokonference předstoupila kancléřka před novináře. Oznámila, že se situace zlepšuje, přesto upozornila: „Dosáhli jsme dílčího a křehkého úspěchu.“
Uvolníme tolik peněz, kolik bude třeba na překonání krize. S obdivuhodnou lehkostí ohlašuje ministryně financí Alena Schillerová (ANO), že zvýší plánovaný schodek rozpočtu. Nejdřív ze čtyřiceti na dvě stě, potom na tři sta miliard korun. Velikost částky je rekordní, překračuje pět procent hrubého domácího produktu a mimo jiné znamená, že stát pokryje skoro pětinu svých letošních výdajů půjčkami. Pro obvyklou rodinu by to znamenalo vyhlídku na exekuci. Přesto aktuální otázka zní: Jakou částku řekne ministryně příště?
Tak dlouho se chodilo kolem horké kaše, až to někdo říct musel. Byli to senátoři z klubu STAN, které reprezentuje David Smoljak, a tím silným slovem byl příslib, že co nevidět podají ústavní žalobu proti vládnímu zákazu „vycestovat z území České republiky“. Opravdu se už mlčet nedalo. K tomu je možné poznamenat, že na vládu se žene pohroma, se kterou do jisté míry musela počítat.
Vláda dosud trvá na boji s koronavirem jako na své hlavní prioritě. Přitom přehlíží, že se postupně hroutí základy tuzemského hospodářství a spolu s ním rozpočty jednotlivých rodin. Směr své politiky musí změnit dříve, než bude pozdě.
O boji s epidemií nesmějí rozhodovat matematici, varoval bývalý ministr zdravotnictví Izraele Gabriel Barbaš.
Čtyři policisté na přechodu z Českých Velenic do Gmündu nemají mnoho práce. Jen pár lidí za hodinu překračuje o Velkém pátku dopoledne hranici, která po třiceti letech opět rozděluje dvojměstí na řece Lužnici. Zkontrolují potřebné dokumenty, přátelsky poradí, jaké formality je třeba vyřídit při návratu. „Dnes jsou tady i Rakušané,“ upozorňují na policejní auto zaparkované o pár metrů dále. „Pokud budou problémy, tak se můžete vrátit,“ uklidňují předem. Dva rakouští policisté jsou ale stejně vstřícní. Nechají si vysvětlit důvod návštěvy, něco zkontrolují v počítači, popřejí krásné Velikonoce a cesta do ciziny je otevřena.
Koronavirem se nesmí nakazit ani 400 Čechů denně, jinak zůstanou i nadále zavřeni v karanténě s omezenou možností vycházet. Tak zní výhrůžka hlavního vládního experta Romana Prymuly. Občanům v nouzovém stavu nezbývá než mlčky sklopit zrak a čekat, co přijde. Ovšem i samotné čekání na zmírnění celostátní karantény přináší každým dnem novou zkušenost. Třeba už jenom zkušenost, jak vláda vybavená neomezenou pravomocí postupně zpřísňuje podmínky pro to, aby nás ze stájí konečně pustila do širšího výběhu.
U konce je dlouhé čekání na odpověď, jak může koronavirus uškodit celé populaci, i když je to odpověď zatím předběžná. Dala by se shrnout slovy: Je to lepší, než jsme se báli a než se obecně říká.
Sněmovna odhlasovala v úterý velkou většinou, že se prodlouží nouzový stav, který měl skončit 11. dubna. Tím připustila, že až do 30. dubna budou platit všechny zákazy včetně zavření Čechů v České republice, povinnost nosit roušky a neotevírat obchody kromě těch, kterým vláda poskytne milost. Všichni z toho neměli úplně dobrý pocit. Poslanci TOP 09, STAN i Václav Klaus jr. hlasovali proti a šéf ODS Petr Fiala se nechal slyšet: „Prodloužení nouzového stavu bez vysvětlení a objasnění, k čemu ho vláda potřebuje, je mimořádně problematické. Pokud nepřijde s plánem do budoucna, nouzový stav podpoříme naposledy,“ postěžoval si na to, že ministři neřekli ani slovo o tom, jestli některý z drakonických zákazů v perspektivě několika týdnů uvolní, případně jestli nějaké naopak nebudou přidávat. Kabinet Andreje Babiše může i nadále vládnout bez kontroly.
Koronavirus je pod kontrolou, víc lidí se uzdravuje, než nově nakazí. Bilance kancléře Sebastiana Kurze vzbuzuje obdiv celého Rakouska. Země, jejíž lyžařská střediska byla označena za jeden z hlavních zdrojů nákazy, jako první v Evropě ohlásila, že zruší zákaz vycházení a nechá otevřít obchody. Kurzově Lidové straně (ÖVP) rostou preference a kancléř by mohl užívat úspěchu. To by však nesměly přijít Velikonoce.
Zatěžkávací zkoušku prožívá s českou medicínou jeden z klíčových hráčů na zdravotnickém poli. Nejde ani tolik o to, že byl ministrem zdravotnictví v Sobotkově vládě a že do vlády Jiřího Rusnoka vyslal jednoho ze svých náměstků. „Celá zdravotnická obec dlouhá léta čeká, že něco takového přijde,“ glosuje dramatickou situaci s koronavirem Miloslav Ludvík (56), který už dvacátý rok řídí největší českou nemocnici v Praze-Motole. Kromě každodenní operativní práce ve špitále se přirozeně podílí na strategii, kterou v boji s nákazou zvolila Česká republika.
Šéf vlády se z obrazovky tvářil vážněji než obvykle a hlas mu zadrhával. „Brutální krize, krize, krize právě začíná,“ řekl divákům a vyhlásil opatření. Zákaz vycházení a povinné nošení roušek, k tomu uzavření hranic budou platit od úterý 17. března, pěti hodin ráno. „Není jiná možnost,“ vysvětlil. „Buď půjdeme do karantény, nebo pandemie krutě a tragicky rozvrátí naší zemi.“ V pozici vládního šéfa si lze představit Andreje Babiše, který vyhlásil stejná opatření, šlo ovšem o venezuelského diktátora Nicolase Madura. Zdejší premiér nepředváděl antickou tragédii jako Maduro, ale na tiskovce vlády 18. března všechno oznámil jakoby mimochodem. „Situace je sice vážná, je skutečně potřeba to brát velice vážně, ale my si myslíme, jsem o tom přesvědčen, že to zvládneme,“ naladil diváky optimisticky, aby hned upozornil: „A já bych začal s tím asi nejdůležitějším, to, že naše vláda nařídila povinnost nosit jakoukoli ochranu úst a nosu na veřejnosti a platí to od dnešní půlnoci.“ Pak následoval jako obvykle sáhodlouhý proslov o všem možném.
Ministr zdravotnictví si pochvaluje, že stále víc testujeme, přesto počet nových případů koronaviru neroste. Premiér doporučuje rušit karanténu. „Když to půjde, tak postupně se můžeme pomalu vracet k normálu i před Velikonocemi,“ řekl Právu. To může těžko znamenat něco jiného než potěšitelnou skutečnost, že epidemie COVID-19 odchází, aniž přímo napáchala zásadní škody.
