Vyhlídka, že se zruší nouzový stav, způsobuje zdejším politikům větší bolení hlavy než cokoli jiného. „Až to skončí, tak by si každý mohl dělat, co chce,“ postěžoval si premiér Andrej Babiš, že možná už od 18. května nebude možné občanům nařídit, jak se mají chovat. Jako kdyby citoval italského filozofa Giorgia Agambena (78), který se do debaty o omezení svobody v časech koronaviru zapojil nečekaně nahlas. „Nevidíte snad, jak proti všem slibům mohou zůstat všechna omezení? A že to může být v podobě trvalého výjimečného stavu?“ zeptal se Agamben v jednom ze svých posledních esejů. Upozornil tím, že hlavní dějství koronavirového dramatu má Evropa ještě před sebou.

Rodák z Říma Giorgio Agamben bývá označován za pokračovatele Michela Foucaulta, Carla Schmitta a Hannah Arendtové, patří do nejvyšší filozofické ligy; o povrchní politické události by se vlastně zajímat neměl. Ovšem hned svým prvním článkem o koronaviru v časopise Quodlibet z 26. února vzbudil poprask. Nešlo o nic velkého, jenom se pozastavil nad tím, že Itálie zavedla přísná bezpečnostní opatření, i když podle Národní rady pro výzkum „infekce má v 80–90 procentech mírné nebo střední příznaky, v 10–15 procentech se může rozvinout pneumonie a jen čtyři procenta pacientů vyžadují intenzivní terapii“. Pokud se dá vládní radě věřit, že se nemoc COVID-19 příliš neliší od běžné chřipky, pak je nepochopitelné, „proč výjimečný stav zastavil každodenní život v celých regionech“. V časech, kdy se vyčerpal terorismus, posloužila epidemie jako ideální záminka k posílení kontroly nad obyvatelstvem. Agambena zvláště znepokojil začarovaný kruh, do kterého se společnost dostala. Vláda nejdřív pomohla vyvolat kolektivní paniku a veřejnost si pak od ní ve jménu bezpečnosti sama vyžádala omezení svobody.

V zásadě obyčejný publicistický článek vzbudil řadu reakcí, byť prvoplánových. Kolegové z filozofické branže Agambenovi vyčítali nedostatek morálky, bezcitnost a také nevědomost o tom, že COVID-19 je přece víc než obyčejná chřipka. „Patří k mým oblíbeným filozofům, ale...,“ začínal jeden z odstavců polemického článku Sergia Benvenuta. Agamben reagoval v polovině března opět v Qudlibetu „Vysvětlením“, rozhodně se však neomluvil. Upozornil, že svým předchozím článkem nechtěl dávat rady zdravotníkům, ale že se ptal „na etické a politické důsledky epidemie“. Protože odpověď nedostal, tak ve třech odstavcích nabídl vlastní. „Italové jsou ochotni obětovat prakticky všechno – normální životní podmínky, sociální vztahy, práci, dokonce i přátelství, náklonnosti a náboženské a politické přesvědčení, jen aby se vyhnuli nebezpečí, že onemocní,“ shrnul měsíční zkušenost. Co se může stát s takovou společností? Velmi pravděpodobně bude ve společenském experimentu pokračovat i poté, co epidemie zmizí. Například na univerzitách se bude vyučovat pouze on-line a lidé se už budou bavit jen digitálně.

V časech nového barbarství

Při pohledu zvenku těžko pochopit, proč se starý filozof pustil s takovou energií do polemiky v novinách. Důvod však existuje. Mimořádná opatření během koronavirové krize se dotkla tématu, které tvoří samotný základ jeho celoživotního díla. Italský myslitel ve svých knihách často využívá termínu „homo sacer“. Ten označoval v římském právu člověka, který porušil přísahu, tím ho právo přestalo chránit a mohl být kdykoli beztrestně zabit. Do obdobně nejisté role se v minulém století dostávali lidé v těch zemích, kdy byl hlavním principem vlády „výjimečný stav“.

Agamben se opíral o klíčovou úvahu německého filozofa Carla Schmitta o suverenitě. Vládce je podle Schmitta suverénní, pokud může v časech, kdy země čelí existenční hrozbě, pozastavit právní systém. Každé jeho nařízení pak má váhu zákona, zároveň nemusí respektovat ústavní svobody občanů. Schmitt připouští, že jde o výjimečný stav, ovšem tato výjimka se stává v daném státě základem právního řádu a platné zákony se jí musejí přizpůsobit. Záleží přitom jen na vládě, kdy označí situaci za nebezpečnou pro stát. Příkladem může být Hitlerův režim, který řídil Německo podle pravidel výjimečného stavu dvanáct let a Schmitt ho v prvních letech za takový postup chválil.

Agamben polemicky hodnotil případy výjimečného stavu v tomto století, zvláště ve Spojených státech a ve Francii během tzv. války s terorem. Popsal i nešťastnou roli občanů, pro které pozice „homo sacer“ znamená, že se musejí vzdát všech politických, rodinných, morálních a kulturních hodnot a můžou jen spoléhat, že stát v mimořádném stavu zavede nutná opatření, aby ochránil jejich biologický, tedy „holý“ život. Naopak pro politiky se stává opakovaná krize základním prostředkem k vládnutí. Nemusí vždy chránit lidské životy, mimořádná opatření se mohou zdůvodnit i tím, že je třeba zabránit pádu do dluhové pasti, zastavit proud uprchlíků nebo klimatickou změnu.

Výjimečný stav vyhlášený s nevídanou přísností po příchodu nemoci COVID-19 musel italský filozof nutně pochopit jako naplnění neblahého proroctví o konci svobody, které vyslovil už před desítkami let a které průběžně opakoval. V komentářích se proto nedržel zpátky ani v nejmenším, jak dokazují jeho dubnové eseje z deníku Neue Zürcher Zeitung. „Jak se mohlo stát, že se celá země tváří v tvář nemoci eticky a politicky zhroutila, aniž si toho někdo všiml?“ ptal se v jednom z nich a začal vypočítávat konkrétní příklady, kdy společnost překročila práh dělící lidskost od barbarství. „Jak jsme mohli připustit jménem rizika, které jsme nedokázali přesně popsat, že lidé nejen museli umírat sami, ale že jejich těla byla jen spálena bez pohřbu?“ Není pochyb, že přinejmenším od dob antické tragédie o Antigoně něco takového k evropské kultuře nepatří. Blíže neurčené riziko se rovněž stalo jediným důvodem k tak přísnému zákazu vycházení, jaký Evropané nezažili ani v žádné z obou světových válek. Selhala katolická církev, jejíž nejvyšší představitel nese jméno sv. Františka, o kterém je známo, že nedodržoval odstup od nakažených, a dokonce objímal malomocné. Úplně všechny hranice však byly překročeny, když vláda lehkomyslným vyhlašováním nových a nových krizových opatření úplně ignorovala demokratické rozdělení moci. „Člověk má dojem, že slova premiéra nebo šéfa civilní obrany mají bezprostřední moc zákona, stejně jako kdysi slova führera,“ rozzlobil se slavný filozof, který také připomněl, že se vládci nebudou chtít své nečekané moci vzdát. „Žijeme ve společnosti, která z tzv. bezpečnostních důvodů obětovala svou svobodu“, uvedl v rozhovoru pro deník Le Monde.

Nouzový stav změnil za několik týdnů nebo měsíců společnost a nejde prý vyloučit, že natrvalo. Agamben připomíná, že něco podobného zažila Evropa ve třicátých letech minulého století, a odvolává se přitom na dílo vídeňského spisovatele Eliase Canettiho. Ten popsal, jak se před stoletím rozšířil v důsledku války i španělské chřipky strach, že se člověka vůbec někdo dotkne. Ten strach šel překonat jenom tím, že se obrátil do úplného protikladu. Pokud se člověk stal součástí davu, tak se najednou cítil jako uprostřed společného těla a blízkosti druhých se už nemusel bát. Také dnes se lidé bojí dotyku a východiskem může být, že se stanou součástí jakéhosi obráceného davu, ve kterém je hlavním pravidlem izolace a vzájemný odstup včetně nošení roušek. Bohužel už Canetti popsal dav jako pasivní stádo, které neumožňuje svobodně se rozhodnout. „Dav čeká. Čeká, až se objeví hlava, která ukáže cestu,“ cituje italský filozof svého předchůdce.

Také pozdější polemiky Giorgia Agambena si říkaly o odpověď, přesto se i tentokrát dočkal nejvýš výtek, že přehání. Neúnavný slovinský filozof Slavoj Žižek se například domnívá, že svoboda může být nakonec posílena. „Hrozba infekce ohromně podpořila nové formy místní i globální solidarity,“ napsal Žižek rovněž v Neue Zürcher Zeitung. Tyto nezávislé iniciativy přitom budou požadovat účinnější kontrolu nad státní mocí, protože během epidemie v mnoha případech prokazatelně selhala, domnívá se Žižek, ideolog okupačních protestů z počátku století. Podle Daniela Bognera, profesora morální teologie z univerzity ve švýcarském Fribourgu, se etické hodnoty opravdu ignorují nevídaným způsobem. Na druhé straně „zůstáváme věrni biblické tradici, pokud považujeme život za něco posvátného, co je třeba chránit všemi silami“, ať už prostředky moderní medicíny, nebo sociálním odstupem. Ani podle Bognera není předem možné říci, do jako míry se podaří či nepodaří zpátky dobýt pozastavenou svobodu, v této chvíli však s ohledem na ohrožené spoluobčany nemůžeme jednat jinak.

Iluze, že se vrátíme zpátky

Tuzemská politika se změnila na štábní cvičení s jediným účelem: udržet pro vládu mimořádné pravomoci. Po vyhlášení nouzového stavu 12. března byla svoboda omezena krizovým zákonem. O deset dnů později většinu zákazů nově formulovaly vyhlášky ministra zdravotnictví podle zákona o ochraně zdraví. To se však muselo koncem dubna změnit, kdy se vláda po soudním verdiktu opět vrátila ke krizovému zákonu. Ten ovšem předpokládá, že platí nouzový stav, a vláda proto ve sněmovně opakovaně žádala jeho prodloužení. S pomocí komunistů se to už dvakrát podařilo a třetí pokus je na dohled. Zároveň bylo třeba prosadit zbrusu nový zmocňovací zákon, který by umožnil omezit svobodu, až nouzový stav přece jen skončí. Nejdříve přišel ministr zdravotnictví Adam Vojtěch s novelou zákona o ochraně zdraví, pak se přihlásil jeho kolega z vnitra Jan Hamáček s doporučením změnit zákon o bezpečnosti státu. Třetí verzí je speciální norma umožňující vládě zkrátit občanské svobody aspoň do konce roku při nově vymyšleném „stavu pandemie“.

Agamben se v jednom ze svých esejů neudržel a podivil se, že naivní občany dosud neopustila „iluze, že se vrátíme zpátky“, do politických poměrů před epidemií. Možná tím jenom prokázal, proč je v příručkách řazen mezi filozofy pesimismu.