Otevřeli jsme hranice, oznámil minulý čtvrtek ministr zdravotnictví Adam Vojtěch a vzbudil vlnu nefalšovaného nadšení v té části populace, která se už koronaviru nebojí. Nadšení pak uvadalo a v sobotu mohla nejsledovanější televize Nova hlásit, že „otevřené hranice jsou Čechům téměř na nic“. Rozčarování ještě podtrhly protesty v Těšíně, kde se občanům nelíbilo, že ani za nových podmínek se přes hranice nedostane nikdo z polské ani české strany. Takřka jako by se opakovalo „otevření hranic“ těsně po Velikonocích. Do ciziny se i nadále může jenom prstem po mapě.

Otevřené hranice dnes znamenají, že pohyb na nich blokují policie, armáda a celníci. Češi je smějí po splnění přísných podmínek překročit jen na několika přechodech do každé sousední země. Vládní rozhodnutí z minulého čtvrtka přineslo jedinou změnu, že při přechodu do ciziny nesmí Čecha český policista ani voják zastavit. K tomu byla vláda donucena mimo jiné varováním senátorů z hnutí STAN, že podají ústavní stížnost, která měla velkou šanci na úspěch. Zákaz vycestování roku 2020 se ničím nelišil od zákazu opuštění republiky praktikovaného za minulého režimu v letech 1948–1989. „Museli jsme teoreticky rozvolnit cesty do zahraničí, prakticky se ale lidé nedostanou nikam,“ zní striktní výklad Andreje Babiše v Radiožurnálu, kterým premiér přesně vystihl situaci. Ústavní soud by zákaz vycestování stejně zrušil a hranice lze zabednit také jiným způsobem.

Babiš i jiní ministři vysvětlují, že Čechy po překročení hranice z české strany stejně zastaví po pár metrech rakouská, německá nebo polská hlídka, protože ani naši sousedé si cizince do země nepustí. To není celá pravda. Konkrétně k Čechům jsou cizí pohraničníci vstřícní. Na některých přechodech se vůbec nekontroluje, jinde musí člověk vysvětlit, co tam jde dělat, někdy si ovšem policisté vyžádají negativní test na COVID-19. Obyvatele příhraničí nebo životní partnery svých občanů však pouštějí bez testů i dalších podmínek. Horší je to při návratu. Každý Čech, který se vrací do Česka, musí předložit negativní test. Ten však není v Rakousku ani Německu snadné sehnat. Veřejné instituce na požádání netestují a soukromé laboratoře nabízejí testy za 100–200 eur jen ve městech velikosti Vídně nebo Norimberka. Bez testu musí občan nastoupit do čtrnáctidenní karantény, která ovšem není čtrnáctidenní. Patnáctý den se musí navrátilec otestovat, počkat na výsledky a teprve potom smí požádat praktického lékaře, ať domácí vězení ukončí.

Vyhlídka na nákladné byrokratické kolečko od cesty do ciziny spolehlivě odradí. Výhodu si ve své nekonečné válce tentokrát vybojovali pendleři. Stačí, že se otestují jednou za dva týdny na české straně.

Rychlá kapitulace Senátu

Vládní ústupek z minulého čtvrtka je důležitý, protože odstranil z předpisů bolševické výstřelky a kontroly na hranici formálně přizpůsobil praxi ostatních evropských zemí. Právě tento fakt ocenili senátoři připravující ústavní žalobu. Jejich mluvčí David Smoljak už oznámil, že stížnost ani podávat nebudou, pouze jeho kolegové z pohraničí s tím ještě počátkem týdne nebyli srozuměni. Ústavní práva na volný pohyb, užívání soukromého majetku nebo na ochranu rodinného života už nejsou zrušena explicitně, a i když je postižení nemohou užívat stejně jako předtím, zákonodárci z horní komory jsou spokojeni.

Po sedmi týdnech od zavření hranic a měsíc poté, co epidemie začala viditelně ustupovat, nemusí být člověk paranoik, aby ho napadlo, že se hranice neotevřou už nikdy. K tomu stačí zkušenost, že druhá vládní ruka vždycky bere, co první dává. Na jedné straně ministři oznámí, že se hranice otevírají, navrhnou výjimky, nebo zákazy přímo zruší. Zároveň však vyroste nový byrokratický val, přes který se k hranicím ani nelze dostat. „Pro turisty jsme chtěli například od července otevřít Slovensko nebo Rakousko,“ slibuje v rozhovoru pro iDNES ministr zahraničí Tomáš Petříček. Ve skutečnosti veřejnost očekává odpověď na otázku, kdy od hranic zmizí policie a armáda.