Pár dnů před ukončením nouzového stavu potkala premiéra Andreje Babiše nepříjemnost. Jeho kabinet se pokusil v rámci nouzového režimu protlačit parlamentem zákon, podle kterého mohou ministři přidělovat státní zakázky anonymním firmám bez jakékoli soutěže a kontroly. „Jediný cíl byl to, abychom se připravili na tu druhou vlnu, ale pokud jsou tam nějaké pochybnosti, tak je lepší to vlastně projednávat normálně a nedávat tam na to legislativní nouzi,“ snažil se vysvětlit České televizi, které se podařilo chytit ho na chodbách Strakovy akademie. I přes bílou roušku vypadal otráveně, jako kdyby si uvědomoval, že potíže s „korupčním zákonem“ devalvují všechno, co se mu podařilo během dvou měsíců, které mohl směle označit za nejúspěšnější období svého života i politické kariéry.

Nekonvenční politik Babiš nikdy nezapadal do běžného demokratického provozu. Jako mnoho jiných populistů se vymezoval proti „tradičním stranám“, pohrdal „parlamentní žvanírnou“ a s podnikatelskou romantikou devadesátých let opakoval, že bude „řídit stát jako firmu“. Po sedmi letech ve velké politice se už zdálo, že v tvrdém boji s demokratickými pravidly musí podlehnout. Jeho marketingový tým sice dokázal „šéfa“ ozdobit vavříny, které přinesla ekonomická prosperita, přesto byly Babišovy výsledky v roli ministra financí i premiéra chabé a takřka neviditelné. Mohl se chlubit, že „našel peníze“ pro nákladné sociální projekty koaličních partnerů z ČSSD, sám k tomu už dokázal přihodit jen slevy ve veřejné dopravě pro studenty a důchodce. Zároveň neproběhla opakovaně slibovaná investiční ofenziva a žádné reformy neusnadnily život podnikatelům, pokud mezi ně nepočítáme posílení byrokracie a zvýšení daní.

Lze věřit Babišovi, že chtěl Česko rozjet jako úspěšnou firmu, sám však nedokázal překonat překážky, jakými byly dlouhé lhůty při projednávání zákonů a složité skládání většiny i u toho nejjednoduššího záměru. Babiš jako premiér si cestu ještě zkomplikoval, když zvolil model menšinové vlády, který vyžaduje skládat speciální většinu ve sněmovně pro každý zákon. Neměl to lehké.

Pevnost Česko

Počátkem roku 2020 najednou stál vyčerpaný Babiš před prázdnou státní pokladnou, kterou už stagnující hospodářství nedokázalo naplnit. Dál rozhazovat nešlo a v ruce mu zůstaly jen dva pochybné projekty, posilující opět státní byrokracii proti podnikatelům, tedy třetí a čtvrtá vlna EET spolu s novým daňovým řádem, které měly začít platit do prázdnin. V této chvíli se přihlásil o slovo koronavirus a probudil opět toho starého Babiše, jak ho lidé znali z volebních kampaní 2013 a 2017. Nemusel si hrát na státníka, vlastence, ani se přetvařovat, aby předvedl soucit s těmi nejchudšími. Před národ předstoupil krizový manažer s nevyčerpatelnou zásobou energie, který si věděl rady s každou katastrofou ohlašovanou chórem státních epidemiologů a dezorientovaných novinářů.

Není pochyb, že premiér i jeho tým považovali pandemii zpočátku za příležitost pro zlepšení mediálního obrazu. „Proto znova vyzývám všechny, aby byli odpovědní, protože v tomto jsme na jedné lodi, včetně opozice a médií,“ varoval 7. března v rozhovoru pro Právo, ovšem zatím nic proti koronaviru nepodnikal. To se změnilo za tři dny, když zrušil velké kulturní akce a vyučování ve školách. K tomu už přidal pod vlivem epidemiologa Romana Prymuly větu, která se stala v dalších dnech jeho mantrou: „Chápeme, že to bude pro lidi velice nepříjemné, ale v každém případě chceme zabránit, aby se u nás stalo to co v Itálii, kde je celá země v karanténě.“

Zatím to byly jednotlivé nápady, kterých se aktivně neúčastnily vláda ani parlament, které o blížící se pandemii nejednaly. To se změnilo 12. března, když vláda na Babišovu výzvu slavnostně odhlasovala nouzový stav. V mimořádných podmínkách boje s epidemií získalo premiérovo slovo sílu zákona a celá státní správa se změnila na vykonavatele jeho přímých příkazů. Nastalo období velkolepých improvizací, které změnilo Česko na jedinou pevnost připravenou odrazit každý úder smrtící choroby. Během jediného týdne do 19. března vydala vláda při každodenních schůzích celkem 74 příkazů se silou zákona, které postupně přizpůsobily provoz v zemi podmínkám války s koronavirem. Babiš zakázal vstup cizinců do země i vycestování Čechů do ciziny, zakázal volný pohyb po Česku, vyhlásil povinnost hlásit se do karantény každému, kdo se nachladil, zavřel po školách také obchody i restaurace. Každý občan se stal vojákem na koronavirové frontě, zvláště však zdravotníci a sociální pracovníci, kterým premiér zakázal dovolenou a v některých případech dokonce zavedl pracovní povinnost. Policejní jednotky byly posíleny armádou a celní stráží.

Vedle velkých manévrů se uplatnila Babišova schopnost mikromanagementu. Život občanů určoval do nejmenších detailů, například zajistil školky pro policisty i zdravotníky, určil hodiny pro nákupy penzistů, nechal otevřít květinářství a zvláště galanterie, aby lidé měli z čeho šít roušky, nechal prodloužit pracovní povolení Ukrajincům a odložil přechod na nové frekvence televizního vysílání. Byl ve svém živlu, rozděloval věcné příkazy, snažil se zabránit panice, když osobně zkontroloval zásoby potravin ve skladech supermarketů a rozhodně vyloučil zavedení karantény v hlavním městě.

Do protikoronavirové ofenzivy dokázal premiér zapojit i těleso, které mu dosud jen komplikovalo život, tedy parlament. Sněmovna i Senát přistoupily na zrychlené schvalování zákonů, když je přesvědčil argument, že musejí pomoci všem podnikatelům, zaměstnancům i rodinám postiženým v rámci boje s pandemií výpadkem příjmů. Parlament během čtyř týdnů schválil navýšení sociální podpory, odpustky sociálního a zdravotního pojištění, záruky na půjčky, ochranu pracovních míst, nájemníků, rodičů s dětmi, spotřebitelů i těch, kdo se nečekaně dostali do dluhů. Náklady takového „svatého roku“, kdy každý dostal přinejmenším slíbeno všechno, o co si řekl, zajistilo zvýšení schodku nejdřív na 200 a potom na 300 miliard, když se cesta od vládního návrhu k prezidentskému podpisu vešla do jednoho týdne.

Babiš za to musel zaplatit pouze obětí dvou vlajkových lodí své předkoronavirové politiky. Odložil třetí a čtvrtou vlnu EET a v logice věci bylo také zrušení novely daňového řádu, která o patnáct dnů odkládala povinnost finančních úřadů vracet podnikatelům zálohy na DPH.

Sněmovna nezažila takovou legislativní smršť od svého vzniku. Za měsíc schválila třicet zákonů, přitom ve slavný den 8. dubna jich stihla odhlasovat deset. Jak velký to byl rozdíl proti předchozím letům, kdy vládě procházelo sněmovnou za celý rok okolo čtyřiceti zákonů, ze kterých většina byla bezvýznamnými novelami revidujícími tuzemské právo podle evropských směrnic. Tentokrát vládě oproti protestům Senátu neprošel jenom záměr zaměstnávat na pozici lékařů ukrajinské zdravotníky bez diplomu. Náladu mohlo ministrům spravit vyřízení dlouho diskutovaného zákona z minulého roku o tom, že školy nezavedou povinnou maturitu z matematiky.

„Ze začátku jsme udělali řadu chyb, ale to se dá pochopit. Nakonec jsme krizi zvládli excelentně,“ popsal zkušenost z prvních týdnů pandemie jeden z ředitelů velkých nemocnic a zhruba stejnými slovy hodnotí krizi ostatní protagonisté. Pro Babiše to mělo osobní rozměr, jak připomněl ve svém Rádiu Impuls: „Ten koronavir změnil náplň práce vlády a konečně jsem to řídil jako rodinnou firmu a bylo to efektivní, bylo to konkrétní. Viděli jsme ty naše rozhodnutí v praxi. Já jsem chodil do práce od rána do večera. Bylo to takové krizové řízení, ale pokračuje to dál,“ oznámil posluchačům a moderátorka to doplnila větou: „Koronavirus splnil Andreji Babišovi letitý sen. Konečně mohl stát řídit tak, jak sliboval před volbami.“ V této chvíli stačilo uvolnit zákazy a užívat si roli zachránce i osvoboditele, jak to dokázali někteří premiérovi zahraniční kolegové.

Zlozvyky starého muže

Jedenáctého května se však stalo to nejhorší, co se vůbec stát mohlo. Jednostránková novela zákona o veřejných zakázkách může zpochybnit veškeré dosavadní úsilí. Nejde v první řadě o to, že skutečně uhlazuje organizovanému zločinu cestu, jak se dostat ke státním penězům, potíž je v tom, že přestupek nejde svést na selhání ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové. Novelu hájil vicepremiér Karel Havlíček s tím, že má pomoci nejen s nákupem zdravotnického materiálu, premiér ji osobně a pro většinu zúčastněných nečekaně zařadil na program právě probíhající schůze vlády. Babišovo vymlouvání, že šlo o přípravu na druhou vlnu koronaviru, nemá pak velkou věrohodnost. Pravděpodobnější je vysvětlení, že energický manažer propadl starým zlozvykům a pokusil se rozšířit cestu, jak přesunout co nejvíc státních peněz na tajné účty oligarchů, mezi kterými patří k těm nejbohatším.

Přesto by nebyla nejhorší varianta, kdyby se jen projevila stará premiérova slabost otevírat podnikatelům přístup k veřejným zdrojům. Premiér uvěřil epidemiologům, kteří věrni své profesi uvažují o těch nejtemnějších scénářích, jak nemoc zasáhne obyvatelstvo. Proto si vzal za úkol zabránit, aby u nás koronavirus zabíjel stejně jako v Itálii, a používá k tomu všechny dostupné prostředky bez ohledu na to, co si kdo myslí, ať ho třeba obviní z korupce. Jde přece o lidské životy. Při takovém přístupu se snadno může stát, že společnosti víc uškodí, než pomůže. Ve veřejných zakázkách nakonec musel ustoupit, v případech omezování ústavních práv prověří jeho dekrety Ústavní soud. Nejvážnější otázka teď zní, jestli to krizový manažer nepřehnal s útlumem ekonomiky. Zákazy pohybu a ekonomických aktivit trvají v Česku déle než ve většině zemí na světě, strach z koronaviru a zajištěný příjem sociálními dávkami drží obyvatelstvo doma o hodně delší dobu, než je nutné. Česko patří mezi sedm evropských zemí, kde hospodářská krize udeřila nejvíc brutálně. Premiér svou horečnou aktivitou přiměl občany, aby přestali pracovat, teď se čeká na někoho, kdo je zase donutí něco dělat.