Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
V mezinárodních vztazích je občas problém, když někdo nechce pochopit, že druhá strana hraje jinou hru. V posledních letech například mnozí lidé věnovali značné úsilí tomu, aby přesvědčili veřejnost a vlády, že to, co provozuje Rusko vůči Ukrajině, dalším sousedním státům, Evropě či Spojeným státům není standardní zahraniční politika, ale spíš se blíží válce. V každém případě je namístě používat pro její dílčí aspekty termíny jako informační válka.
Něco pro studenty mediálních studií, dvě krátká cvičení na pochopení textu na základě nejnovějších amerických praktik. Příklad první. Prezident Trump na mítinku ve státě Ohio, rodišti generála Granta, nejslavnějšího vojevůdce Unie (Severu, toho protiotrokářského) za občanské války: „Byl to neuvěřitelný generál. Trochu moc pil. Víte, o kom mluvím, že jo?“ Bere to zeširoka: „Takže Robert E. Lee byl velký generál. A v Abrahamu Lincolnovi se začala rozvíjet fobie. Nemohl porazit Roberta Leeho.“ Robert Lee byl generál Konfederace (Jihu, toho otrokářského). Historici se shodují, že čistě z vojenského hlediska to byl velký vojevůdce.
Džamála Chášakdžího potkal na saúdském konzulátě v Istanbulu zřejmě brutální konec. Ale na chování blízkovýchodních autokracií je optika lidských práv krátká.
Víte, proč senátor Michálek prohrál volby? Mimo jiné proto, že některé ženy se rozhodují pouze podle vizáže. To je jeden z výroků, kterými v povolebním rozhovoru navázal na svůj předvolební tahák – to když vyzval soupeře Marka Hilšera, aby odstoupil z voleb a křeslo mu přenechal, neboť on pro něj sbíral podpisy na jeho prezidentskou kandidaturu. To se v povolebním rozhovoru snažil vysvětlit tak, že Hilšerovi vytýkal „nedostatečný přehled o tom, kteří z končících senátorů potřebovali nejvíce vyměnit“. Své výdaje na volby komentoval slovy: „Je to hrozná suma, když člověk potom vidí volební výsledek.“ Ne že by se to nedalo lidsky pochopit, ale lze si všimnout, že politici si normálně na tohle zásadně nestěžují.
Donald Trump ve volební kampani označoval obchodní dohody USA za „nejhorší dohody všech dob“ a o obchodních partnerech tvrdil, že Ameriku okrádají. Své výhrůžky splnil, uvalil cla na výrobky z různých zemí. Teď se ale může pochlubit výsledky. Byla podepsána inovovaná verze Severoamerické dohody o volném obchodu s Mexikem a Kanadou. Hodlá se teď Trump soustředit jen na Čínu?
Megapodraz? Ale, ale. Andrej Babiš je logicky naštvaný, že jeho hnutí nebude vládnout dvěma největším městům v zemi.
V minulých týdnech se hodně četl esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu, který vyšel v časopise Respekt. Tento typ článku se obvykle u nás čte jako validace – podívejte, tady říká respektovaná zahraniční autorita to, co jsme si mysleli. Článek lze ale číst i jako jiné varování – před nástrahami, jaké pro nás má svět, když se nevyvíjí podle našich představ.
V americkém slangu existuje úsloví, že něco nebo někdo „přeskočil žraloka“. Pochází od epizody jednoho televizního seriálu, jehož tvůrci nechali hrdinu přeskočit žraloka na vodních lyžích. Seriálu už nějaký čas docházel dech a toto byl podle fanoušků moment, kdy už muselo být jasné všem, že tvůrci nevědí, jak dál, a teď už to bude jen horší a fanoušci mohou seriál odepsat.
Schvalování soudce Bretta Kavanaugha (53) americkým Senátem se rýsuje jako okamžik, kdy americká demokracie začala být parodií sebe samé. Demokratický režim v USA pomalu končí a začíná něco jiného. Zdá se, že se to vymyká chápání samotných Američanů. Někteří z nich přirovnávají rozdělení společnosti, jež tato kauza nadlouho způsobí, k Dreyfusově aféře ve Francii. Jenže v té aspoň šlo o otázky nejvyššího státního zájmu, a ne o to, co dělal plukovník Dreyfus v sedmnácti letech.
Vedl výsledek k zamyšlení? Mění se něco ve švédských strukturách? Můžeme ujistit čtenáře, že ano. První vlaštovka je zde. Švédská obdoba Rady pro reklamu uvalila klatbu na sexistický mem.
Nedávno jsem byl na Twitteru označen vlivným, politicky napojeným právníkem Radkem Pokorným za dobytek, což je vhodná příležitost na to, jak se ve společnosti udržují normy.
Co to vlastně znamená, když se říká, že nějaké zemi nelze vládnout?
Když začala americká finanční krize, evropští politici zaujali postoj, že se to Evropy netýká. Je to „americký problém,“ který povede k tomu, že Spojené státy „ztratí postavení světové finanční supervelmoci“, prohlásil tehdy německý ministr financí Peer Steinbrück. Francouzský prezident Sarkozy ohlásil konec „laissez faire“ kapitalismu. Od počátku úsilí o evropskou měnovou integraci vždy šlo nejen o sjednocování Evropy, ale o dolar. O jeho dominanci, s níž udělala Evropa několik špatných zkušeností. Jak řekl v 70. letech americký ministr financí John Connally, dolar je „naše měna, ale váš problém“. Předseda Evropské komise Romano Prodi v roce 2002 vysvětloval, že „historický význam eura je v tom, že vytváří ve světě bipolární ekonomiku. Ty dva póly jsou euro a dolar“. Eurokomisařka Loyola de Palaciová téhož roku předpověděla, že „v budoucnu euro zaujme pozici jednotky směny na mezinárodních trzích. Samozřejmě nahradí dolar na trzích s ropou a na jakýchkoli trzích“.
Když britská vláda záhy po otrávení ruského přeběhlíka Sergeje Skripala a jeho dcery přišla s obviněním, že za ním stojí Rusové, nechyběly skeptické reakce. Je to srozumitelné. Tomu, jak funguje otravná látka novičok, jež měla být použita, nikdo pořádně nerozumí. A každá tajná služba či státní orgán pracující s tajnými informacemi má v tom, co může zveřejnit, dost svázané ruce – nemůže prozrazovat všechny zdroje svých informací. Všechny informace, které zveřejní, mohou být rozporovány někým, jehož informace si laik neumí ověřit a nedokáže s jistotou určit jejich věrohodnost. Cožpak nevěříte britským vládním zdrojům? lze se ptát. Jenže, nehledě na některé zmatečné výroky ministra zahraničí Johnsona, někteří lidé západním rozvědným zdrojům nevěří – nejpozději od invaze do Iráku. Tehdejší tvrzení amerických a britských tajných služeb (a služeb dalších zemí, jež se ovšem nepodílely na invazi), že Saddám měl zbraně hromadného ničení, je bude dlouho pronásledovat.
Neslyšeli jsme to už někdy? Nová populistická strana hrozí stát se výraznou silou v zemi, takže se napíše pár článků na téma, jaké by to bylo, kdyby to bylo. Populista pak nakonec získá o několik procent méně, než mu průzkumy přisuzovaly cca tři měsíce před volbami. Takže v kontextu těch několika článků z posledních měsíců je možné povolební zpravodajství psát v duchu, že nástup populismu byl zastaven a liberální síly potvrdily svou houževnatost a životaschopnost. Takto je popsána situace, kdy fakticky populista zvýšil své parlamentní zastoupení oproti minulým volbám, zatímco tradiční střed zaznamenal těžký propad. Součet hlasů dvou hlavních tradičních politických stran je nejnižší za dlouhou dobu, zejména výsledek místní sociálnědemokratické strany je nejnižší v dějinách.
Na Letní škole Občanského institutu Saša Vondra zahájil svoji přednášku momentem z nedávného uzavřeného zasedání skupinky evropských zahraničněpolitických profesionálů v Cambridge: Když předsedající nechal účastníky hlasovat, zda z dlouhodobého hlediska představoval větší mezinárodněpolitický nebo prostě historický zlom rok 1989, anebo rok 2008 (rok pádu Lehman Brothers a rusko-gruzínské války), přiklonili se téměř všichni přítomní (většina jichž byla ze západní Evropy) k pozdějšímu datu.
Mezi čtenáři Echa se jistě najdou milovníci bizarní politické komunikace. Občas z ní vyplyne i něco důležitějšího než projevy neuvěřitelné blbosti a grafika, ze které bolí oči. Hnutí ANO vybalilo billboardovou kampaň před komunálními volbami. Zřejmě jako první zaujal billboard kandidáta na primátora v Jihlavě Radka Popelky. „Jihlavu řešíme přímo a hned,“ hlásí nápis vedle fotografie dotyčného lídra a Andreje Babiše. „Radek má číslo na můj mobil,“ je rukopisným fontem pod tím, jako by to tam dopsal přímo Babiš. A ten má skutečně, kdyby to někomu nedocvaklo, u ucha telefon.
Málokdy se stane, že by jeden post na Twitteru vzbudil mezi dospělými lidmi takové pozdvižení jako tweety Donalda Trumpa. Nedávno se to povedlo Elonu Muskovi, šéfovi automobilky Tesla. V úterý 7. srpna ráno kalifornského času oznámil ve dvojici tweetů svým dvaadvaceti milionům sledovatelů: „Uvažuju o tom, že bych Teslu stáhl z veřejného obchodování za 420 $. Financování zajištěné. Akcionáři by se buď mohli nechat vykoupit za 420, anebo si akcie nechat a pokračovat v soukromé společnosti.“
Hlavním titulkem z vystoupení předsedy vlády na pravidelném výročním setkání českých velvyslanců bylo ve většině médií (byť ne v Echu) „Nechci přijmout ani jednoho migranta, je to symbol“. Jenže to je dnes, ať chceme, nebo ne, český mainstream. Svět, který si chce udělat obrázek o české politice, dá do souvislosti českou nechuť přijímat běžence s „populisty“ Babišem a Zemanem. Populisty v uvozovkách proto, že se strefili jen náhodou. Důležitější je narativ, že ve střední Evropě se dostávají k moci populisté a Česko je na mapě ve střední Evropě – víc vědět netřeba. Modelem je informování západního tisku po vypuknutí dluhové krize v roce 2009 ve stylu „Argentina na Dunaji“ – diametrálně odlišná ekonomická situace v jednotlivých zemích nebyla na překážku.
Samotná kauza Asie Argentové má hned několik vrstev nechutnosti. Dohodu mezi ní a mladým hercem Jimmym Bennettem, obsahující popis intimit, kdosi podstrčil New York Times.
Sociální sítě jsou něco víc než jen úspěšné firmy. Jsou symboly doby. Tím, že změnily náš svět, způsob, jak spolu lidé komunikují, jak prožívají své spojení se světem a lidskou blízkost. Tím, že představují svět budoucnosti, která nastala. A pak tím, jak symbolizovaly americkou převahu. Ty firmy vznikly v USA a jejich potenciální konkurence se mohla zrodit zase jen v USA. Politici v jiných zemích mohli organizovat periodické pokusy, jak za státní peníze napodobit Silicon Valley, a různými regulacemi a pokutami americkým gigantům znepříjemňovat život – ale to je tak všechno.
Jak mají národ spojovat červené trenýrky? To je dlouhá historie. Člověk k tom musí takříkajíc držet prst na tepu doby. Tj. vědět, že červené trenýrky na balkoně odkazují na to, že červené trenýrky spálil Miloš Zeman na tiskové konferenci na Hradě 14. června. A že k tomu vedl zas nějaké své řeči. A proč prezident republiky spálil zrovna červené trenýrky?
I do našich médií pronikl jeden z hojně komentovaných článků v USA posledních dnů – reportáž New York Times o smrti dvou amerických cyklistů, které na jejich cestě kolem světa v Tádžikistánu zavraždil gang radikalizovaný Islámským státem. Je to ideální projekční plátno pro naši dobu.
Slovo neoliberalismus bylo dlouhá léta hloupě používáno hloupými lidmi. Sáhl po něm ten, kdo chtěl říct, že on vůbec není jen rozladěný z toho, že mu nikdo nechce dát peníze zadarmo a chce po něm, aby dělal věci efektivně – ne, on na to má filozofii. Navíc ten pojem s sebou nese taky obvinění z renegátství – zohledňuje, že někteří z nejúspěšnějších praktiků neoliberalismu, jako třeba Tony Blair nebo Bill Clinton, byli nominálně lidé levice.
Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.
Doporučovat články z jiných médií nebývá obvyklé, ale zaslouží si to článek Ivany Svobodové, která se v Respektu pokusila o rekonstrukci neštěstí, ke kterému došlo minulý týden na koupališti ve Lhotě, kde se utopili dva vietnamští chlapci. Mluvila s relevantními pracovníky koupaliště, s policií, ale i snad s každým, kdo se k události nějak připletl a stal se pak zdrojem informací o ní. A zjistila, že všechno bylo trochu jinak, než se zdálo z prvních zpráv, byť třeba nesly hrdý podtitulek „svědectví“.
Dnes by se někdo takový, jako byl Naipaul, stát slavným nemohl. Být o dvacet let mladší, dávno by si krvežíznivý dav na sociálních sítích vymohl jeho odstranění z knihoven.
Překvapivě málo energie je věnováno konspirační teorii, že rozhodnutí Britů odejít z EU bylo rafinovaným tajným manévrem tajemné kabaly eurofanatiků v Bruselu, kteří si ve skutečnosti dlouho nepřáli nic jiného. Britští remainers dnes hledají vysvětlení „chybného“ hlasování v margináliích, jako je firma Cambridge Analytica nebo zahraniční konta sponzora kampaně Leave Arrona Bankse, a v Bruselu Guy Verhoefstadt požaduje evropskou obdobu amerického zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera, který by odhalil, kdo chce škodit Evropě. Je vedle toho tajná dohoda na vypuzení Britů o tolik šílenější myšlenka?
Velká většina britských politiků, akademiků a komentátorů předpokládala, že Británie bude v referendu hlasovat pro setrvání v Evropské unii. Dodnes se jich část upíná k iluzi, že to rozhodnutí ještě půjde vrátit, a vyčerpává v poukazování na hloupost a iracionalitu voličů. Jedním z mála akademiků, kteří dlouho varovali, že brexit je možný a že zastánci EU nechápou uvažování voličů, je politolog Matthew Goodwin z Univerzity v Kentu.
Parlament projednává nový zákon o zpracování osobních údajů, reflektující evropskou směrnici GDPR. Vyvolává i změny několika dalších zákonů, mezi nim zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Vláda toho využila k navržení rozsáhlejších změn. Největší mediální pozornost vzbudil návrh doplnit zákon o odstavec „Zákon se dále nevztahuje na poskytování informací o probíhajícím trestním řízení a osobách na něm zúčastněných, s výjimkou informací o rozhodnutích soudů ve věci samé“.
