Jak mají národ spojovat červené trenýrky? To je dlouhá historie. Člověk k tom musí takříkajíc držet prst na tepu doby. Tj. vědět, že červené trenýrky na balkoně odkazují na to, že červené trenýrky spálil Miloš Zeman na tiskové konferenci na Hradě 14. června. A že k tomu vedl zas nějaké své řeči. A proč prezident republiky spálil zrovna červené trenýrky? K tomu je zase potřeba mít v živé paměti, že v září 2015 členové umělecké skupiny Ztohoven pronikli na Pražský hrad a místo prezidentské standarty vytáhli na stožár gigantické červené trenýrky. Za to je řešily úřady a trenýrky se ocitly v držení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Od toho je získal zdarma prezident. Nikoli za korunu, jak lživě při táboráku uvedl. Zdarma.

Ale toto všechno vědět a prožívat znamená vést s prominutím neuvěřitelně blbý život.

Skupina Ztohoven je typickým projevem nesmírně iritující podoby moderního společensky angažovaného umění – jeho otravnost nespočívá v tom kterém prezentovaném postoji, ale v přesvědčení, že když se něco prohlásí za umění, tak to má být vyňato z běžných pravidel života ve veřejném prostoru. Že názory některých lidí má být možné ostatním vrazit před obličej, protože jsou to názory umělců.

Celé je to nedospělost povýšená na umění, nafoukaně si nárokující přednost ve frontě na naši pozornost. Chtěl bych vidět příklad nějaké podobné umělecké intervence ve světě, která by vedla k obecné změně vědomí, a ne k utvrzení přesvědčení, že soudobé umění je odcizené a společensky irelevantní.

Je tu opravdu silné podezření, že v jádru jde o jakousi kompenzační klukovinu. Když páni ze Ztohoven propašovali do televizního vysílání simulovaný jaderný výbuch, bylo to vtipné a musela být legrace to dělat. Normální kluci by toho nechali, nesnažili by se opakovat jednou úspěšný vtip. Umělci podlehnou pocitu vlastní důležitosti. O Miloši Zemanovi je zase známo, že si ve svém osamělém dětství, poznamenaném osamělými procházkami na hřbitov, zřejmě moc klukovin neužil. A Jiří Ovčáček možná po mladistvých začátcích v komunistických Haló novinách potřebuje taky cosi dohánět. Navíc každý starý praktik ví, jak se taková akce skvěle hodí k odpoutání pozornosti. Konkrétně třeba k tomu, aby moc lidí nenapadlo se ptát, o čem se prezident bavil s generálním ředitelem ČEZ, s nímž se týž den setkal.

A nadto žijeme v éře trollování, disciplíně, v níž se Jiří Ovčáček po různých kariérních peripetiích konečně našel. On a Zeman vědí, jak pálení trenýrek vytočí novináře a občanskou společnost. A jak rozjaří jejich příznivce, že pravdoláskaři jsou zase vytočení. Musejí si mnout ruce, že to celé dospělo k vyvěšování trenýrek jednadvacátého srpna. Kdo je tu pobuřující? Zeman, který k výročí okupace nic neřekne? Anebo trenýrkáři, kteří chtějí, aby to vypadalo v celé zemi jako v Chanově?

Naše občanská společnost se začíná podobat americké protitrumpovské #Resistance. Hnutí, které se performativním způsobem snaží demonstrovat svou opozici vůči prezidentovi. Jedním z prvních počinů bylo shromáždění žen, které měly na hlavě růžové pletené čepičky symbolizující to, co Miloš Zeman vyslovuje „pasy“. Skupiny angažovaných žen nyní zas průběžně demonstrují v komických pseudohistorických kostýmech z televizního seriálu Handmaid’s Tale, aby daly najevo svůj protest proti tomu, že se Trumpova vláda snaží ujařmit celý jejich gender. Televizní reportéři vykřikují na prezidenta různé rádobyprovokativní otázky a pak dělají zpravodajství o tom, jak vykřikli na prezidenta otázku, a jejich kolegové je označují za hrdiny. Filmová celebrita vyhlásí, že doba je tak zlá, že odteď už bude veřejně říkat „Fuck Trump“.

Zakusí velký prožitek sebedramatizace, ale je na ně smutný pohled – protože si myslí, že něco vykonali, ale ve skutečnosti nezískají na svou stranu ani člověka navíc. Nikdo dosud váhající nechce být s takovými lidmi proti ničemu.

Chcete něco dělat pro politickou kulturu? Vytvářejte svými reakcemi takové prostředí, aby pro kvalitní lidi stálo za to vstupovat do politiky. A kdo nemá rád Zemana, nemusel by zrovna na 21. srpna klesat na jeho úroveň.