Víte, proč senátor Michálek prohrál volby? Mimo jiné proto, že některé ženy se rozhodují pouze podle vizáže. To je jeden z výroků, kterými v povolebním rozhovoru navázal na svůj předvolební tahák – to když vyzval soupeře Marka Hilšera, aby odstoupil z voleb a křeslo mu přenechal, neboť on pro něj sbíral podpisy na jeho prezidentskou kandidaturu. To se v povolebním rozhovoru snažil vysvětlit tak, že Hilšerovi vytýkal „nedostatečný přehled o tom, kteří z končících senátorů potřebovali nejvíce vyměnit“. Své výdaje na volby komentoval slovy: „Je to hrozná suma, když člověk potom vidí volební výsledek.“ Ne že by se to nedalo lidsky pochopit, ale lze si všimnout, že politici si normálně na tohle zásadně nestěžují.

Takto tedy skončila politická kariéra senátora, který byl vítán jako hrdina protikorupční vlny. Formálně za Piráty, ale v praxi by se spíš mělo říkat senátor za Rekonstrukci státu. Byl pionýrem ve více ohledech. Do politiky vstoupil tak, že si pořizoval tajné nahrávky, čímž předznamenal éru nekončících odposlechů jako základního hybatele politiky. Vystoupil s jedním obviněním z manipulace na Fondu životního prostředí, jež soud nepotvrdil. Ale ještě větší dojem vyvolalo jeho obvinění, že se na Fondu chystala machinace, z níž měla mít ODS prospěch půl miliardy korun. Neměl pro to žádný důkaz, byla to konspirační teorie, řečeno dnešním jazykem fake news.

Začátek jeho politické kariéry, když porazil ve druhém kole zkušeného matadora tradiční politické strany Stanislava Křečka, byl velkolepý. Konec je trapný. Ale hlavně ani nestojí za pozornost. Od pana Michálka dnes nikdo nic nečeká. Ani od protikorupční hysterie. Svůj plod už vydala, jmenuje se ANO a vládne nám.

A přitom představuje určitý politický typ. Začalo to Václavem Fischerem v roce 1999. Vzpomínáte, jak byl jako první nezávislý senátor zvolen hned v prvním kole? Nadšení vyprchalo ještě dlouho předtím, než se začalo ukazovat, že úspěšný podnikatel bude zřejmě hochštapler. Kterážto pověst se pak potvrzovala při krachu další cestovní kanceláře s ním spojené. Ale bylo to krásné, když na křídlech kritiky Václava Klause přistál v Senátu, že? Jakpak by na to dnes asi vzpomínali jeho nadšení voliči z roku 1999?

Tenhle typ v senátních volbách zas a znovu přitahuje. Trapný konec Michálkova senátorování je toho koneckonců příkladem. Jeho Nemesis se stal jeden z neúspěšných nezávislých prezidentských kandidátů. Hned tři z nich se rozhodli navázat na porážku kandidaturou do Senátu. A všichni tři v Praze, baště antizemanovství, kde měli zvolení zaručené. Z hlediska budoucí politické kariéry jde o velmi neobdivuhodný krok. Mohli své známosti využít k tomu, že by vyrazili něco riskovat někde jinde v republice, a rozšířili tak v Senátu řady liberálních, protizemanovských senátorů. Ale oni dali přednost jistotě Prahy – kde by ovšem v jejich obvodech byl tak jako tak zvolen jiný liberální, protizemanovský senátor.

Hlavně se ovšem rozhodli zůstat populárními nezávislými solitéry. Budovat něco trvalého, riskovat a nehrát jen na sebe je obtížné. Být populárním coby osobnost je lákavé.

Je trochu nešťastné, že na podporu toho, že Senát má být plný nezávislých osobností, bývá citován Václav Havel. Byla to jeho libůstka, ale zároveň měl velký smysl pro instituce. Péče, již od počátku věnoval takovým „povrchnostem“ jako státní symboly, uniformy Hradní stráže, úpravy Pražského hradu, pečlivý výběr laureátů státních vyznamenání a podobně, to bylo to, co mohl dělat pro podporu institucí ze své funkce. A koneckonců i on po prvotních pokusech vládnout jen silou svého charismatu dospěl k poznání, že by měl založit politickou stranu (což ovšem nikdy neuskutečnil). A pokud se pustil do vytipovávání těch osobností, které by chtěl v politice vidět, moc prozíravý nebyl (Petra Buzková, Jakub Patočka).

Problém je myslím obsažen ve sloganu, s nímž uspěl v souboji o Senát Lukáš Wagenknecht – „Budu hlídat politiky“. To je hezké, že je bude hlídat. Ale kdo tam půjde dělat ty politiky? Hlídat je Wagenknecht mohl svou dosavadní publicistickou činností či poradcováním pro Piráty. A to je ještě ta sympatičtější podoba nezávislého solitéra. Marek Hilšer v den druhého kola prezidentských voleb napsal na Twitteru: „Změňme naši budoucnost. Otevřeme cestu nám – novým a nadějným politikům!“

Právě že takhle otevřeli cestu jen sami sobě. Volí si takovou, aby těmi novými a nadějnými politiky zůstali co nejdéle, a nikým jiným se nestali.