Velká většina britských politiků, akademiků a komentátorů předpokládala, že Británie bude v referendu hlasovat pro setrvání v Evropské unii. Dodnes se jich část upíná k iluzi, že to rozhodnutí ještě půjde vrátit, a vyčerpává v poukazování na hloupost a iracionalitu voličů. Jedním z mála akademiků, kteří dlouho varovali, že brexit je možný a že zastánci EU nechápou uvažování voličů, je politolog Matthew Goodwin z Univerzity v Kentu. Dnes upozorňuje na podobně podceňované trendy: krizi sociálnědemokratických stran na celém Západě a neřešené problémy EU. „Všechno to, co vedlo v Británii k volbě pro opuštění EU, je zřetelně viditelné v několika dalších členských zemích,“ varuje.

Kdyby se dnes konalo nové referendum o vystoupení z EU, dopadlo by jinak?

Lidé, kteří v referendu nevolili, se spíš kloní k názoru, že to bylo špatné rozhodnutí. Remainers a leavers (ti, kdo jsou pro setrvání, respektive pro odchod Británie z EU, pozn. red.) zpravidla své názory nezměnili. Celkově jsou čím dál tím nespokojenější s tím, jak se brexit provádí, a pesimističtější ohledně hospodářských dopadů odchodu. Ale hlasování nebylo o ekonomice. Bylo především o identitě, bezpečnosti a migraci. Takže celkově došlo v klíčových skupinách jen k zanedbatelným posunům.

Kdybyste se zeptali zastánců odchodu, zda by byli ochotni obětovat pro brexit a omezení imigrace jistou míru prosperity, kolik z nich by jednoznačně řeklo, že ano?

Většina z nich. Máme průzkumy, z nichž vyplývá, že polovině zastánců odchodu by nevadilo, kdyby příbuzný přišel kvůli brexitu o práci. Před referendem nám lidé v průzkumech říkali: Uvědomuju si, že to bude krátkodobě riskantní, ale dlouhodobě to přinese Británii víc. To byl myslím jeden z nejpodceňovanějších poznatků v průzkumech – že hodně voličů říkalo, je to riziko, může to poškodit ekonomiku, ale my to bereme dlouhodobě. Jde tu o vývoj našeho národa. Nejde jen o HDP. Kampaň Remain se příliš soustředila na suché transakční argumenty o ekonomických nákladech a výnosech. Kampaň Leave mluvila o citově mnohem víc rezonujících argumentech, jako je znovunabytí kontroly, omezení migrace, hájení či znovunabytí britské suverenity. Můžeme se přít o to, jak platné a legitimní tyto argumenty byly, ale jako kampaň to bylo potentnější a víc to rezonovalo s tím, co si lidé mysleli.

Zdá se, že zastáncům setrvání v Unii to ještě nedošlo, že ještě neobjevili účinnější komunikační strategii?

Referendum mělo vybudit zajímavou debatu o britské společnosti, o nerovnosti nejen ekonomické, ale i regionální. Proč je v Londýně soustředěno tolik bohatství? Proč investujeme tolik do dopravy na jihovýchodě země a tak málo na severu? Proč se voliči z dělnických vrstev cítí tak odcizeni od politického establishmentu? Proč máme ve vládě tak málo politiků z dělnické třídy? Proč politická třída neumožňuje voličům mluvit do významných otázek, jako je migrace a hospodářské přerozdělování? Místo toho máme opakování kampaně z referenda. Strana Remain naprosto postrádá  představivost. Tony Blair řekl, že druhé referendum by bylo možné prosazovat, jedině kdyby lidé začali měnit názor. Lidé ho nezměnili, ale přesto požadavky na druhé referendum zaznívají. Od velké recese téměř nerostly platy. A za tu recesi mohli částečně, podle některých názorů převážně, neefektivní, zkorumpované finanční instituce v Londýně. A když  měli voliči šanci dát najevo svou frustraci z politického a ekonomického systému, který pro ně nefunguje, řekl jim Londýn, že hlasovali špatně. Tam vidím velké pokrytectví.

Ve své nedávné studii Příčiny a důsledky hlasování o odchodu píšete o odcizení celé vrstvy voličů od politiky. „Od počátku nového tisíciletí začalo mnoho voličů z dělnických vrstev ztrácet víru v politiku a upadali do apatie. Byl to kanárek v dole brexitu. Na některých místech severní Anglie, v Midlands, Yorkshiru a v okolí Londýna se vlna deziluze nejdřív odrážela v izolovaných ostrůvcích podpory pro extrémně pravicovou Britskou národní stranu. Bílí muži středních let, kteří volili BNP, se vyznačovali silným znepokojením z imigrace, nedůvěrou v politiku, četli bulvární noviny, bydleli v bělošských oblastech nacházejících se v blízkosti muslimských komunit a často v bezpečných labouristických volebních okrscích, kde neexistovala žádná možnost politické volby.“ Jak k tomu došlo a proč si toho nikdo nevšiml?

Jedním z důvodů bylo to, že se změnila Labouristická strana. Byla založena jako strana reprezentující dělnickou třídu, ale hlavně za Tonyho Blaira se stala stranou profesionálů ze středních vrstev. Pro některé skupiny udělal hodně dobrého. Ale přestali mluvit o třídách, o pracujících, mluvili o rodinách a obyčejných lidech, takže třídní prvek britské politiky byl postupně  rozředěn. A hodně dělnických voličů je taky tradičně společensky konzervativních. V první dekádě jedenadvacátého století docházelo ke konvergenci mezi hlavními dvěma politickými stranami ohledně členství v EU a migrace. Obě říkaly to samé, a tak tihle lidé přestali chodit k volbám. K referendu v roce 2016 přišlo asi dva a půl milionu lidí, které průzkumníci veřejného mínění  nečekali, a byli hlavně z dělnické třídy. Jakmile dostali možnost volit jinak než ve většinovém systému, využili ji. A volili hlavně pro Leave. Nebezpečné teď je, že v posledních parlamentních volbách v roce 2017 se rozdíl ve volební účasti mezi středními vrstvami a dělnickými vrstvami zase vrátil. Pokud se nebudeme zabývat jejich problémy, vzdají politiku. 

Se spoluautory jste napsal dvě knihy o UKIP, kde jste nepracovali jen s průzkumy, ale šli jste mezi aktivisty strany. Jací jsou?

Svého času jsem se hodně zabýval radikální stranou BNP. Ta byla extrémnější než UKIP. Měli opravdu tvrdé postoje k imigraci a islámu, existoval tam antisemitismus. UKIP sice získal některé jejich voliče, ale jeho aktivisté byli úplně jiní lidé. Vycházeli z dlouhodobé tradice britského euroskepticismu, z jeho konzervativní větve. Většina z nich jsou instinktivní konzervativci, mají rádi Margaret Thatcherovou a Konzervativní stranu, jen mají pocit, že je ve věci Evropy zradila. Takový byl Nigel Farage. Lidé kolem něho k němu vzhlíželi a byli k němu velmi loajální. Nebyla to profesionální politická strana, byla chaotická, amatérská. Neměla moc peněz. Ale dosáhla víc než kterákoli nově založená britská politická strana od vzniku Labouristické strany počátkem 20. století. Strana, jejíž jádro netvořilo víc jak dvacet aktivistů, vyhrála evropské volby v roce 2014, vynutila si konání referenda a pak vedla vítěznou kampaň za vystoupení z EU. Kritik by mohl říct, že toho dosáhli za cenu xenofobie a polarizující taktiky. Nicméně je to v evropském měřítku nejúspěšnější radikální strana. Svobodní v Rakousku, italská Liga, Marine Le Penová – ti byli úspěšní, ale nezměnili zásadně kurz své země. UKIP může říct, že ano. Nejsou antidemokraté. Znám skutečné fašisty, mluvil jsem s nimi. Lidé z UKIP nechtěli zrušit demokracii, jen měli pocit, že ve své současné podobě  přestala naslouchat obyčejným lidem.

Je podle vás možné, že kdyby David Cameron dosáhl lepšího výsledku při vyjednávání nového vztahu s EU, dopadlo by referendum jinak?

Pravděpodobně ano, i když jsem nepotkal v EU moc lidí, kteří by si to připouštěli. Ale kdyby ta jednání vedli líp a přistoupili by na nějaké ústupky, je docela dobře možné, že bychom hlasovali pro setrvání v EU. To, co Cameron přivezl, působilo chabě technicky, zabývalo se to okrajovými problémy. Nebyla to skutečná reforma, a voliči to prohlédli. Víme, že leavers byli motivováni dvěma věcmi. Jedna byla znovuzískání suverenity, druhá byla kontrola nad migrací a možnost omezit imigraci. Co v těchto oblastech Cameron dosáhl? Nic moc. EU by se teď mohla rozpomenout na vyjednávání s Cameronem a na to, kam tlačení Británie do kouta vedlo. Protože reformy chtěla nejen Británie, řada zemí chce víc flexibility v těchto záležitostech. Theresa Mayová se drží ze dne na den a z hodiny na hodinu. Žádná strategie neexistuje, tato vláda může padnout, zatímco tu spolu sedíme – tak je křehká. Já kdybych byl v Barnierově týmu, tak bych uznal, že situace je na hraně, a uvažoval bych, s čím můžeme přijít, co by se mohlo stát stavebním kamenem něčeho nového.

Otázka je, jestli někteří lidé v Bruselu nejsou spokojení, že je Británie pryč.

No jistě. De Gaulle se musí smát v hrobě. Ten říkal, že Britové nikdy neměli být přijati za členy. Vždy byli oddáni Evropě jen napůl, nikdy nebyli opravdoví věřící. Moje reakce by byla: když jsme vstoupili, stali jsme se členy společného trhu. EU se vyvinula v něco jiného, a o tom jsme referendum nikdy neměli.

Další články víry, jako ideál stále těsnější Unie, ve všech evropských zemích taky nemají bezvýhradnou podporu.

Většina Evropanů včetně těch, kteří v průzkumech říkají, že EU je celkem vzato dobrá věc, je znepokojena různými krizemi, které se na EU valí. Jak řešit uprchlickou krizi, terorismus, ekonomickou nerovnost mezi severem a jihem, jak smířit rozdílné kulturní tradice na východě a na západě, co s nedostatkem demokracie v evropských institucích? Pro voliče je to důležité a chtějí seriózní odpovědi. Všechno to, co vedlo v Británii k volbě pro opuštění EU, je zřetelně viditelné v několika dalších členských zemích. Takže bych dopad brexitu nepodceňoval tak jako někteří lidí z unijních kruhů, se kterými hovořím. 

Mluví se o kolapsu stran levého středu v Evropě. Je to opravdu kolaps levého středu spíš než kolaps zavedených stran vůbec? Ve Francii se zhroutila i tradiční pravice.

Nelze říci, že by rakouští sociální demokraté v posledních volbách zkolabovali…

… ale získali nejmenší počet křesel za celé poválečné období. 

Jistěže je celý mainstream pod tlakem. Ale se sociální demokracií se děje něco jedinečného. Podle mě je to tím, že sociální demokracii táhnout dvě síly protilehlými směry. V některých zemích ty strany ztratily hodně tradičních dělnických voličů na úkor pravicově populistických stran nebo pravého středu a v jiných zemích je strany nové levice nebo populistická hnutí připravily o voliče ze středních vrstev. Hrozí je to roztrhnout vedví. V éře, kdy nabývá na důležitosti identita a imigrace, sociální demokracie nemá mnoho co říct. Dokáže jen tvrdit, že ve skutečnosti jde o ekonomiku a přerozdělování. Máme data za třicet let, která nám říkají, že starost lidí o otázky identity nezávisí na jejich bezprostřední ekonomické situaci. Proto si myslím, že z úpadku levice těžili středopravicoví vůdci jako Sebastian Kurz a populistické strany.

Lze úspěch Sebastiana Kurze replikovat v jiných zemích?

Rakousko prodělalo externí šok v podobě uprchlické krize. Kurz jasně rozeznal, že v Evropě se objevuje nová hodnotová dělicí čára, a je ochoten mluvit velice hlasitě k jedné straně té dělicí čáry, spolu se Salvinim, Orbánem nebo Seehoferem. Byl ochoten to rychle a hlasitě politizovat a spolupracovat i s populisty. A byl za to politicky odměněn. Ale středopravé strany nyní musejí řešit strategické dilema: jak daleko se musí posunout ve věcech migrace a kulturních otázek a jakou cenu si ta strategie vyžádá. Britští konzervativci se posunuli ostře doprava a vedli si velmi dobře i mezi voliči z dělnické třídy a lidmi bez vysokoškolského vzdělání. Ale přišli o mnoho hlasů mezi středními vrstvami, vysokoškolsky vzdělanými profesionály. V Londýně a v univerzitních městech byli zdecimováni. Takže je tu vždy trade-off. Sociální demokraté musí řešit, jak si udržet dělníky a střední vrstvy vyznávající hodnoty nové levice.  A pravý střed musí vyřešit, jak získat větší podporu mezi dělníky a sociálními konzervativci, a neztratit středostavovské profesionály.

Dá se říct, že my, země, které vstoupily do EU v roce 2004, můžeme za brexit? Británie byla spolu s Irskem a Švédskem jediná země, která nám hned po vstupu otevřela pracovní trh.

Není pochyb o tom, že euroskepticismus byl silný už před rokem 2004. Ale byl to okrajový proud zabývající se zejména ústavními aspekty. Zkušenost s volným pohybem ho polila benzinem. Do Británie přišlo hledat práci desetkrát víc lidí, než vláda odhadovala. To je silný a viditelný šok pro každou zemi, nejen pro malý ostrov. Od roku 2007 je v průzkumech imigrace trvale nejdůležitějším problémem. Zpřístupnilo to euroskeptické argumenty širokým vrstvám. Protože teď najednou vidíte, že EU je důvod, proč se země zásadně mění. Neřekl bych, že za to Středoevropané mohou. Řekl bych, že částečným architektem brexitu byl vlastně Tony Blair. Neumožnil o tom lidem rozhodnout. Nebylo o tom referendum, nevedla se o tom diskuse. „Rozhodl jsem to, bude to dobré pro Británii“ – a to bylo všechno.