Na cestu do Toulouse jsem se připravoval četbou odborné literatury. Tak jsem se dočetl, že „město Toulouse je veskrze prolhané a záludné, od prvopočátku svého založení, jak se tvrdí, bylo zřídka, či snad nikdy nebylo, prosto morové rány kacířství a prokleté nákazy, této kacířské zkaženosti, která přechází z otce na syna a rozlévá jed pověr a zkaženosti“. To znělo jako dobré doporučení, potíž byla snad jen v tom, že pocházelo ze začátku 13. století.
Za jasného počasí je prý vidět z hradeb Carcassonne zároveň Pyreneje a v dálce i hladinu Středozemního moře. Potvrdit mohu jen zasněžené Pyreneje, neboť moře se ztrácelo v oparu okcitánské krajiny, jež se v raně jarním vydání chvěla různými odstíny zelené a béžové přecházející do růžové až cihlově načervenalé. Domy jsou prosté a drží elegantní šeď, která v souladu s keramickou rzí střech vytváří jemnou hojivou emulzi pro unavené oči Středoevropana.
Jak mi bylo řečeno, minerální voda je v Teplicích radioaktivní, takže se nepije, nýbrž se v ní jen koupe. Nebo namáčí a převaluje. Tryská z Pravřídla, v kterém si kdysi, podle Václava Hájka to bylo v roce 762, spařilo kopýtko prasátko, což vedlo k objevu lázní. Pasáčci přišli na to, že i pro ně je příjemné se v teplé vodě ráchat a že jim to dělá dobře na klouby.
Na svahu petřínského kopce, po pravé straně ulice Holečkovy, té, kudy nejspíš táhli do strahovských lomů zřízenci na popravu Josefa K., aby ho pak „zařízli jako psa“, tedy po pravé straně ulice, která se předtím, než ji pojmenovali po spisovateli s asi nejdelšími vousy v české literatuře (Josef Holeček bydlel v domku č. 105/6), jmenovala Košířská, neboť vede ze Smíchova do Košíř, tak tedy tam se rozkládá stavba jako z anglického hororu. Klášter svatého Gabriela.
Také Janu Nerudovi se v Novém Městě nad Metují dost líbilo. Ve fejetonu Pozdrav z Rezku, jenž vyšel v Národních listech roku 1877, ho popsal jako „malebné, zcela zvláštní hnízdečko, jež se vypíná na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí. Profiluje se co nejrozmanitěji svými různými výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami“. Klasik se tady, tedy v blízkých lázničkách Rezek, léčil „klimaticko-hydropaticky“, což znamená, že hodně pobíhal po lesích, hodně jedl a také, jak píše, mnoho pobil škvorů, kteří mu lezli do mládeneckého lože.
Do Nowé Rudy jsem přijel na dvě hodiny a zůstal tam do druhého dne. Původně jsem chtěl jen krátce strčit nos do města, do kterého jezdí na úřad nebo možná do banky, prostě když potřebuje něco zařídit, spisovatelka Olga Tokarczuková, která tam sice ještě nemá ulici, ale poté, co v roce 2018 dostala Nobelovu cenu, lze předpokládat, že jednou mít bude. Jenže já ji vlastně moc načtenou nemám, její imaginativně-halucinační styl mi blízký není, ale spíš je pravda, že jsem na její knihy neměl trpělivost
Co je tady u vás, prosím, nejzajímavější, najbardziej ciekawe, zeptal jsem se v infocentru na Rynku ve Valbřichu. A slečna mi řekla, že samozřejmě hlavně zámek Książ čili Kněz. To jsem kývl, že samozřejmě, Fürstenstein, ten je nejen zajímavý, ale bardzo piekny, ale myslel jsem tutaj, přímo ve městě… Tak slečna řekla, že zajímavá je radnice a kostel a pak muzeum porcelánu a Stara Kopalnia čili šachta, ze které je taky muzeum, ale ta je taky kousek za městem. A já to všechno už znal.
Ščauno ščauno ščauno ščauno zdrúj ščauno zdrúj… Šišlal jsem si, když jsem vcházel do lázeňského městečka nesoucí jméno, které napsané vypadalo jako spřežková past: Szczawno-Zdrój. Což se vyslovuje ščaunozdrúj. Zdrój jsou lázně a szcaw je šťovík, ale když jsem se tam ptal, jestli má kyselá bylina něco společného s těmi lázněmi, tak paní v cukrárně, pokrčila rameny a řekla, že nie wie, to tylko imię, prostě jméno. Do roku 1945 se ty lázně jmenovaly poněkud banálně, ale srozumitelně Bad Salzbrunn, slaná kašna či slaná studna.
Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.
Tři měsíce po smrti Karla Schwarzenberga žijí na Dřevíči dva koníci. Stará se o ně paní Naďa, která se podobně jako o ně starala o knížete. To znamená laskavě, vlídně a pozorně. Říkala mi, že jsou to její oblíbenci, jen je na nich vidět, že jsou od podzimu jacísi smutní. Když jsem tam byl na jaře, procházeli se po louce a dotvářeli bukolický charakter celkového dojmu. Nejdřív předstírali úplný nezájem o nějakého návštěvníka, ze kterého toho moc nekouká, ale když viděli, že se před návštěvou objevila bábovka s kávou, začali se pomalým krokem přibližovat.
Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.
Lednový vítr se proháněl po vymrzlé pláni. V šedi toho dne bylo něco velmi dávného až prastarého. Cesta vedla po návrší, ze kterého byl výhled na mírnou pahorkatinu, jež pokrývá většinu vnitřních Čech. Čechy jsou vlastně zemí zmuchlanin, hrbolatin, oblin a krabatin. V zimě, když je zem holá a zbavená barev, vystupuje tato její danost silněji a působivěji, takže se víc propojuje s minulostí a ději, jež ta nerovná půda plodila. Mocně si to člověk uvědomuje v okolí Tábora. To je opravdu kraj, který nasákl dějinami a jejich křečemi a záchvaty, z nichž někdy naskakuje husí kůže.
Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou.
Světla bylo dva dny před koncem roku jen na několik hodin a na Vídeň padal už ve čtyři soumrak, takže Schwarzenberský palác byl neviditelnější ještě víc než obvykle. Vlastně je to už léta nejschovanější velký palác ve Vídni, aspoň mně se tak jeví: jako něco, k čemu není moc možné se přiblížit, ale ani ho pořádně vidět, ani pak do něj vniknout. To poslední by možná šlo nějak zařídit, ale tak daleko mé úmysly při krátké cestě do Vídně nešly. Chtěl jsem provést individuální rituální procházku Vídní.
Při cestovních hovorech s Karlem Schwarzenbergem jsem se snažil vyhýbat tématu smrti, protože bylo zřejmé, že se blíží. Nemyslím, že by to kníže neunesl, to vůbec ne, ale právě proto, že jí rozuměl jako katolík a jako člen rodu, kde smrt představuje vždy nějaký historický milník, o ní nemluvil naplano. Když se v říjnu jeho stav zhoršil, řekl mi v nemocnici, že ví, že se přiblížil ke konci, ale hned začal mluvit o něčem jiném. Jednou jsem ho ale pobavil, když jsem mu vyprávěl o svém otčímovi Janovi, jenž je v pětadevadesáti letech stále čilý a plný různých zájmů: třeba sepisuje spisek o mariáši.
Dvanáctý den po smrti císaře Karla IV. začaly čtyřdenní pohřební obřady. Průvod vyšel z královského paláce, zamířil do Svatého Víta a pak, po obřadech, sestupoval pomalu dolů do Prahy. V průvodu mělo být podle kronik sedm tisíc lidí, heroldi s prapory, jezdci na koních, rytíři ve zbroji, preláti a hodnostáři, celá zemská šlechta, která se na ty dny sjela do Prahy. Vše ve smutečních rouchách, a přesto barevné, jak to gotika milovala. Máry s mrtvým v prostorné otevřené rakvi neslo osm nosičů a dalších osm drželo nad ní látková nebesa.
Na rakouský hrad Hardegg je zvlášť impozantní pohled z české, tedy moravské strany hranice. Vyjeví se, když vyjdete od vsi jménem Čížov a asi po třech kilometrech lesní cestou dojdete k místu, kde stojí na skalním útesu vyhlídkový altán, jejž tam po roce 1990 postavil Rakouský turistický svaz, což mu bylo z naší strany dovoleno. Byl tam už před válkou, ale v roce 1951 padla tahle část moravského Podyjí do přísně hlídané pohraniční zóny, takže se na hrad mohli dívat leda tak psovodi se samopaly. Nyní tam vede „stezka železné opony“
Minule jsem psal, že zakladatelem hradu, nikoli tedy ještě zámku, Murau byl ve 13. století rytíř Ulrich von Liechtenstein, což ovšem nebyl jen tak nějaký feudál, ale pod počeštěným jménem Oldřich z Liechtensteinu jej najdeme i v českých přehledech středověké kultury, kapitola minnesängerská poezie. Byl to tedy básník, minnesänger čili pěvec lásky, ale také, dnes by se řeklo, performer. Tak se třeba převlékal za krále Artuše a spolu se svými družiníky předváděl obléhání Vídeňského Nového Města, přičemž početnému davu zájemců předváděl vybrané scény ze života rytířů kulatého stolu.
A nechcete si zajet do Murau? řekl Karel Schwarzenberg, když jsem ho začátkem října navštívil v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Samozřejmě jsem chtěl, byla to součást našeho původně společného plánu „grand tour“ po schwarzenberských državách, se kterým jsme na konci jara sotva začali. Pak bylo léto, některé věci se odložily na podzim a potom bylo čím dál zřejmější, že kníže už se chystá na jinou cestu. Já vás tam ohlásím, nabídl. A já jsem řekl, že budu moc rád, ale ať si nedělá starosti. To je v pořádku, řekl on.
A v tom Hradci si ještě nenechte ujít zámek Eggenberg, to je vskutku velkolepá stavba, to se Eggenbergové opravdu vytáhli. Pravil Karel Schwarzenberg, když jsem s ním v říjnu konzultoval svou cestu do Štýrského Hradce, jak jsem se o tom zmínil před čtrnácti dny. Graz on osobně dobře znal, jednak to není daleko od rodinného zámku v Murau, jednak tam nějakou dobu studoval, byť se jinak o svých studiích vyjadřoval spíš lakonicky, neboť důležitější pro něj byly univerzity života.
Pětkrát denně odjíždí z Prahy přímý vlak do Štýrského Hradce, první ráno ve tři čtvrtě na pět, poslední půl hodiny před půlnocí. Trvá to sice skoro sedm hodin a člověk si musí docela připlatit, ale zvlášť poslední dvě hodiny z Vídně do Grazu stojí za to. Rakouská Jižní dráha (Südbahn) tam za pověstným Semmeringem vystoupá do výšky skoro tisíc metrů a ve velkolepých obloucích přejede mezi skalami hranice mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, čímž se už před sto osmdesáti lety stala první horskou železnicí na světě.
Víte, že tady se za první republiky konaly slavnostní vojenské přehlídky? Masaryk tady jezdil na koni, ne na Václavském náměstí nebo na Letné, ale tady na něm jezdil! Tady, kousek od Bílé hory, to bylo velmi symbolické. Všechno je to tady vlastně symbolické, řekl Petr Pithart, když jsme v autě míjeli pláň podél obory u letohrádku Hvězda. Ani jeden z nás neřídil, vezl nás přítel Daniel a zorganizoval to Jan Vít, který navrhoval, že by tam tedy mohla být jeho jezdecká socha, Masarykova, nikoli Pithartova, i když i to by přicházelo do úvahy. Cílem naší podzimní výpravy byla Bílá hora. Velmi symbolické místo.
Byl konec září na Rýchorách. Z plošiny, kde kdysi stála Maxova bouda, kterou tam na konci předminulého století přivezl továrník Max Hirsch z pražské zemské výstavy, se kraj nejvýchodnějších Krkonoš jevil jako rýha, jež zvolna směřuje do lavoru Čech. Trochu níž nalevo bylo možné si představit městečko Žacléř, odkud jsem se sem vydrápal.
Na vojenské katedře Univerzity Karlovy vynikal v lampasáckém sboru jistý plukovník Kočíř, který si rád hrál na intelektuála. Měl nás na tzv. politickou přípravu, což byla obzvláštní příšernost, ale aspoň to byla zábava. A tento zelený vzdělanec měl parádní číslo s Loreley… Začalo to tím, že pravil vemlouvavým hlasem: „Soudruzi studenti, jsou mezi vámi germanisté? Pak jistě znáte báseň Heinricha Hajného Loreley…“ A spustil, afektovaně, jako by byl třeba herec Přeučil: „Ich weiß nicht, / was soll es bedeuten, / Daß ich so traurig bin...
Kdysi, je i není to dávno, bylo to slovo mnohem víc v oběhu než dnes: znělo bon(n). Jednak to byla poukázka do Tuzexu, což byl, jak víme, takový obchod s nedostupným zbožím, ve kterém se platilo těmi bony. A pak to bylo hlavní město nedostupného státu – odkud často to nedostupné zboží pocházelo.
Brno má letní bazén s určitě nejhezčím výhledem ve střední Evropě, koupaliště na Kraví hoře. Město se před ním vystavuje v celé své pozoruhodnosti, hledíte přímo na Špilberk s tím dodatečně dostavěným pseudohradem, pod ním vylézají věže brněnských kostelů, na které odsud mířili kanony Švédi, když z Kuhbergu čili hantecem Monte Bú obléhali štetl, jenž se slavně nedal. Po pravé straně je Žlutý kopec neboli Sandberg a stráně pisárecké s vilovou Masarykovou čtvrtí.
Nádražní hala v Kolíně nad Rýnem byla nacpaná lidmi, kteří čekali, až se přežene večerní bouřka a liják. Stál jsem tam u skleněných dveří a skrz provazy deště hleděl směrem ke katedrále, která tam trčí jako nějaké černé ježaté horstvo. Raději jsem trochu dával bacha, mobil jsem tiskl v kapse, foťak jsem si sundal a dal do batohu a ten jsem držel v náručí, protože přece jenom… Před patnácti lety, když jsem tady byl naposledy, by mě to asi ještě nenapadlo. Mám to v tom velkém Kolíně rád.
Nad západní Evropou, která začíná za Rýnem, se převalovala okluzní fronta, jíž jsem chtěl uniknout. Z deštivých Cách jsem se proto pohnul o pár kilometrů na jihovýchod do městečka se sympatickým jménem Kornelimünster, tedy Klášter svatého Kornelia. Jede se tam městským autobusem, ve kterém se mnou sedělo několik tureckých matek s kočárky a potomstvem. Tam, kde jsem vystoupil já, však bylo ještě staré Německo, blahobytné bílé domy obklopené zelení, říčka s gotickým mostem, malé náměstí s domem, kde se prý na chvíli zastavil Napoleon, když tuhle nejzápadnější část říše rušil a parceloval mezi své příbuzné.
Lidé z Cách čili asi Cášané mají tu zvláštnost, že se mohou jednoduchým gestem poznat po celém světě. Udělá se to jednoduše tím, že se nenápadně ukáže či vystrčí malíček, Cášané mu říkají Klenkes, od kleiner Finger. Pochází to snad z konce 19. století, kdy Cáchy byly proslulé tím, že se tam vyráběly jehly, proto ten malíček. Takže třeba Ludwig Mies van der Rohe, ten slavný architekt brněnské vily Tugendhat, mohl třeba kdekoli na světě během svého kosmopolitního života nenápadně ukázat malíček a už k němu běžel rodák. Nebo spíš to bylo naopak,
Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.
