Je to zvláštní, ale pořádný most vlastně v Mostě nebyl, ani když Most ještě byl tím starým středověkým městem, v němž by to člověk očekával. To jméno ovšem není od mostu přes řeku, která tam vlastně také žádná pořádná není, neboť Bílina je takový větší potok, ale pochází prý od navršených klád a haluzí přes zátočiny močálovitého Komořanského jezera. Český Balaton, jak by se té bažinaté vodní ploše dalo říkat, zmizel – stejně jako středověké město Brüx, město půvabně položené pod kopcem Hněvín a prý podobně krásné jako třeba Český Krumlov nebo třeba Cheb, která měla to štěstí, že nestála na uhlí.

To jezero ovšem vysušili už v 19. století, takže z toho nelze vinit moderní dobu, ale Most – Brüx zbourali relativně nedávno, to už je naše dílo, i když pachatelé, kteří o tom rozhodli, už také nežijí a pamětníci starého města už pomalu také mizí. Takže i já si už pamatuju jen slavné stěhování kostela, což byla velká atrakce právě před padesáti lety: do pohybu se ten krásný kostel Nanebevzetí Panny Marie dal 19. září 1975, na místo dojel 27. října. Dvanáct tisíc tun ujelo 941 metrů po lehce zakřivené kolejnici rychlostí asi dva metry za hodinu. Zastavilo se u barokního špitálu, v tom jediném kousku zachovalého starého Mostu, kde od té doby stojí.

Když se dostanu jednou za čas do Mostu, jdu se k němu podívat, obejdu ho, dívám se na křehké pilíře a (pozdně) gotické oblouky a opravdu znovu a znovu žasnu, jak se to mohlo podařit, jak to, že se to po cestě nerozsypalo a nezhroutilo, a oceňuji, jaký to musel být výkon od těch inženýrů a techniků, kteří to vymysleli, vypočítali a celé provedli svým způsobem geniálně. Všechna čest! A zároveň si říkám, že to byla šílená zpupnost a pokrytectví – zničit celé nádherné město, odepsat ho jednou provždy s jeho ulicemi, nárožími, náměstími, plácky, kláštery a kostely, s domy cennými i obyčejnými, starými i docela novými, prostě se vším tím, co vzniká vždy velmi dlouhou dobu, má svou historii, paměť a logiku… A pak se někde rozhodne (usnesením ÚV KSČ z 2. 10. 1962 o „Politicko-organizačním zabezpečení řešení problému zrušení starého města Mostu a náhradní výstavby“), že se to všechno nenávratně zničí – a slavně zachová jeden jediný kostel. Ten se podvrtá, přimontují se k němu kolečka a s velkou pompou ho po kolejnici dostrkají na místo, kde se bude ukazovat jako kuriozita a exponát. A také jako důkaz toho, jak se vědecko-ateistický stát stará o sakrální památky, protože opravdu už nic jiného než památka, suvenýr, to není. Jedno jediné torzo ze zaniklého, zničeného, vybagrovaného města.

Tím nechci říct, že to nestálo za tu námahu a že to nebyl mistrovský kousek. Pokud vím, tak nikdy předtím ani potom se nic tak velkého na světě nepodnikalo, nikde tak obrovský „barák“ nikam nepřevezli, ani v Sovětském svazu, ani v Číně, ani v Americe, jenom v Mostě! Kvůli uhlí to přece stálo za to. Pak se ovšem nejspíš dlouho nevědělo, co dál, kostel stál hned vedle velkolomu, který se jmenoval Ležáky, už asi padesát metrů od něj se začínala obrovská temně šedivá jáma. Jezdil jsem v osmdesátých letech každý měsíc kolem něj a z vlaku to vypadalo, že je opuštěný, zapomenutý, že ho stěhovali jen proto, aby mohli udělat humbuk – nebo si vyzkoušet, jestli to zvládnou. Nakonec se ale chrám opravil. Pak se přistavila znovu i ona barokní věž, kterou původně museli rozebrat, protože by převoz nezvládla. Koncem devadesátých let se už velkolom zavíral a okolí se upravovalo, kousek dál se začalo napouštět nové jezero. Kostel se tedy znovu zaskvěl ve své kráse, je to zajisté atrakce, byť nevím, zda doceněná, ale snad ano. Chrám je to nádherný zvnějšku a ještě více uvnitř, kde se po stropu vinou žebra kleneb jako nějaká síť, která má zadržovat nebesa. Krása toho chrámu naznačuje, jaké to muselo být bohaté a sebevědomé město, které si dovolilo postavit takový luxusní svatostánek, jenž byl ve své době, tedy v 16. století, největším městským kostelem v království. Naproti přes kopec v Sasku má dvojče, kostel svaté Anny v Annabergu, psal jsem o něm přednedávnem, ten zůstal stát na místě. Oba, ten v saském Annabergu i v Mostě, jsou z větší části dílem stejného stavitelského mistra, pravděpodobně žáka „našeho“ Benedikta Rejta (Rieda), Jacoba Heilmanna, rodáka ze Schweinfurthu čili Svinibrodu. Když se v těch dvou krásných chrámech objevíte brzy po sobě, zřetelně vnímáte to dvojnictví. Zvnějšku je ale mosteckému ještě podobnější, téměř až do totožnosti, Svatý Martin v Ambergu v Horní Falci. Ten leží přece jen poněkud dál a není jasné, jaké může mít vazby na hornická města v Krušnohoří, ale ta podoba je pozoruhodná. Četl jsem, že německý původ a charakter mosteckého kostela musel být, při zdůvodňování, proč ho zachránit, prý raději kunsthistoriky utajován. Místo toho se psalo, že kostel stál na místě původně slovanské osady. Tak to soudruzi odsouhlasili.

Byl jsem tam už několikrát, ale moc rád bych šel znovu dovnitř, možná i na tu umělou věž bych vylezl, jenže byl únor a otevírá se až v dubnu. Kostel jsem tedy jen obkroužil, pak se zastavil u krásného barokního sousoší (začátek 18. století) se svatým Janem Nepomuckým, Karlem Boromejským a Alžbětou Durynskou, která nese pecny chleba pro žebráky. Přečetl jsem si, že i ono se několikrát stěhovalo, inu je to rajon stěhovavých objektů: se sochami bylo přece jen možné pohybovat snadněji. Tohle sousoší nejdřív stálo ve (starém) Mostu, ale v sedmdesátých letech, když se město bouralo, ho rozebrali a uložili v lapidáriu. Po letech ho převezli před kostel do Vtelna, to je předměstí Mostu, které uniklo zkáze, jenže tam ho ničila povětrnost a vandalové, tak je od roku 2005 tady u přestěhovaného kostela. Je to krásná práce: z pilíře, na kterém stojí Johánek, se řinou kaskády vody, tedy vody kamenné, jako by z podstavce sochy stékala nějaká poleva. Ale jsou to samozřejmě proudy vltavské, ve kterých ubohý Nepomuk našel svou mučednickou smrt, poté, co byl shozen z mostu. Čímž se opět v Mostě dostáváme k mostu…

Který tam ovšem není, nepočítáme-li za něj nadjezdy nad železničním koridorem a pak takovou bytelnou lávku přes železniční koleje a kousek dál přes Bílinu, která je spíš tou strouhou než skutečnou řekou. Po lávce jezdí tramvaje do Litvínova (a z Litvínova) a do chemičky a na mapě se dá nalézt, že se jmenuje Hřbitovní. Také se po ní dá jít pěšky, vracel jsem se po ní od kostela do nového Mostu, alternativního města, které mělo to staré nahradit a překonat. Předvést, v čem je pokrok a moderní doba neskonale lepší a člověku prospěšnější a příznivější. Protože mezi hranatými panelovými domy na širokých ulicích nebude obyvatelstvo nic svazovat a tísnit, nebude bloudit v křivých ulicích, nebude se plížit kolem shrbených domů s podivnými a nesrozumitelnými barokními sochami, a už vůbec nebude potřebovat nějaké kostely. Člověk naší doby ocení prostor, rychlost a přehlednost. Bagry a rypadla pohřbí přežilé město, inu, staré musí ustoupit novému, však to bylo město poněmčelé, takže v tomto ohledu žádná škoda a lítost. Hlavně žádný sentiment! O kousek dál vyroste město nové a v něm se budou všichni harmonicky rozvíjet, což se tedy stalo. Pamatuju si, jak jsem v těch dávných dobách občas slyšel, že v Mostě mají skoro všechno zadarmo, všechno je tam nové a rovné. A taky tam mají nejlepší kino a stadiony. Prý tam postaví autodráhu a budou se tam jezdit závody formule jedna, což mě zajisté tehdy vzrušovalo podstatně více, než že tam staví také nejmodernější divadlo v republice, které je opravdu parádní… A vůbec všechno je tam ohromně moderní, protože to je město, kde chtěl bydlet každý, vždyť každý chce žít moderně a na úrovni – a nějak tak to bude vypadat za komunismu.

Tak jsem šel tou třídou, která se pořád jmenuje Budovatelů, a cesta trochu stoupala a vedla podél monumentů té doby, betonových kvádrů a kubusů, které vypadaly jako gigantické krabice od bot, které někdo nestačil vybalit. A mezi nimi se občas vyskytla nějaké stěhovavá socha přenesená ze starého města, nějaký barokní svatý nebo morový sloup.