Na lesní cestě od Halštatského jezera do Bad Ischlu se před městem objeví pozoruhodné sousoší, kvůli kterému jsem slezl z kola, abych si ho dobře prohlédl. Starší pán s dlouhou holí balancuje na velkém kameni, pod nímž leží zdatný jelen, jehož má onen pán zřejmě na svědomí.

Je to samozřejmě císař František Josef se svým úlovkem, oba v nadživotní velikosti. Sochu mu u příležitosti jeho osmdesátin v roce 1910 věnovala městská rada v Ischlu, v jehož okolí se dotyčný výjev pravděpodobně mohl odehrát. Protože za císaře se všechno důsledně zapisovalo, tak se i ví, že Franz Joseph skolil za svůj dlouhý život 1436 jelenů s parohy, 1516 kusů „holé zvěře“, tedy bez parohů, 2051 kamzíků a samozřejmě další hejna a hejna jiných zvířat: obzvlášť si považoval medvěda, kterému prostřelil ze vzdálenosti osmdesáti kroků hlavu při návštěvě u cara v Rusku. Možná to působí poněkud krvelačně, ale takové byly mravy a způsoby vysoké aristokracie, to bychom se mohli zeptat třeba knížete Schwarzenberga, kdyby to šlo. Císař byl ostatně dobrý střelec, který až do konce i přes zhoršený zrak odmítal optické zaměřovače, neboť by to vůči zvěři bylo neetické. A každý rok si osobně obnovoval lovecký průkaz, neboť pořádek se vztahoval i na něj, vlastně v první řadě na něj.

Loveckých revírů, které císař využíval, bylo v Rakousku a Uhersku víc, do Čech však jezdil lovit málo, i když prvního zajíce sejmul jako čtrnáctiletý u Jihlavy. Nejvíc padlé zvěře však bude pocházet z okolí Bad Ischlu, neboť tam císař své lovecké chutě uspokojoval nejčastěji. Tam to měl nejraději, tam se cítil doma. Od roku 1849 do nešťastného roku 1914 tady trávil velkou část léta, tady se každého 18. srpna slavily jeho narozeniny, tady se v létě 1853 zamiloval do své budoucí ženy Alžběty čili Sisi, se kterou zde byl první roky šťastný, a když pak již ne, nahradila mu to paní Kateřina Schrattová, které diskrétně koupil vilu poblíž. Tady ho bylo možné vídat v kožených kalhotách, v šedé kazajce, zelených podkolenkách, v klobouku s tetřevími pírky a kančí štětkou a v pevných botách, možná podobných těm, jaké se dosud ručně šijí kousek odtud v Bad Goisern. Ale také tady, v Ischlu, což je zkomolenina keltského slova „isca“, které prý značí prudkou vodu, toho nešťastného 28. července 1914 podepsal vyhlášení války Srbsku a vydal provolání Mým národům!. Místem toho fatálního podpisu byla Císařská vila, kde se vlastně rozhodlo o osudu dvacátého století. Samozřejmě, nejdřív byl atentát v Sarajevu, ale ta katastrofa, která zničila to, čeho byl císař pevnou součástí, ba největším symbolem, se „úředně“ odklepla tady, v krásné vile, kterou dostal po svatbě od své matky, arcivévodkyně Sofie, která si kdysi oblíbila tohle malé místečko v Solné komoře, od něhož si slibovala, že jí prostřednictvím klidu a solných koupelí pomůže udržet těhotenství. Když se budoucí císař onoho 18. srpna 1830 ve Vídni narodil, říkalo se mu „princ ze soli“ a obyvatelstvo Ischlu dlouho věřilo (a možná i teď někteří věří), že Ischl se na tom úspěšně podílel. Šlo tedy o sympatie vzájemné.

Tou cestou, kterou jsem jel od Bad Goisern, jsem za chvíli dojel na nábřeží řeky Traun, která Ischlem hezky a prudce protéká. Vše bylo jako vymalované, zářivá mladě podzimní jiskřivost, okolní kopce byly smaragdově zelené a trčely divoce do prostoru, fasády domů svítivé, chodníky zametené a kavárny a cukrárny dýchaly blahobytem starosvětského typu: nebo se mi to aspoň tak jevilo. Na zeleném mostě stál vymalovaný Johánek obklopený květináči. Rakouská vyšňořenost ve vysokém stupni podání a zpracování. Dokonce bych řekl, že míra globálního turismu zde byla zředěnější a mírnější, nepotvrdila se ani invaze blízkovýchodních populací, o níž jsem slýchal a četl před lety. Takové vypucované, opravené a dreku zbavené Karlovy Vary, či spíš Teplice, kdyby se s nimi nestalo, co se s nimi stalo; a nejvíc mi Bad Ischl připomínal nyní napůl ruinózní Herkulovy lázně v nynějším Rumunsku, tehdy v císařském Banátu (psal jsem o nich v červnu), ovšem opět při radikálně jiném zacházení.

Přivázal jsem elkolo k patníku a vydal se předstírat účast na tom blahobytu. Opomněl jsem luxusní podnik Elisabeth, kde si něco dávali monarchové celého světa, nezašel jsem do dvorního cukrářství Zauner na Farní ulici, kde se od roku 1832 nepřetržitě dělají nejkrémovější nugáty a jeden cukrář, co se vyučil v Puppu v Karlsbadu, tam vynalezl místní druh čokoládou polité štóly. Nešel jsem ani k Franzi Lehárovi do vily, kterou si největší hitmaker operetní éry dal postavit na břehu řeky. Kávu jsem si skromně poručil v takovém café knihkupectví, do kterého by se blaženě naložili všichni hipsteři z Letné, já si tam nabil telefon, snědl avokádový chlebíček a předstíral hlubší zájem o design, feministickou literaturu a knihy o tání ledovců a jak tomu veganstvím zabránit. Jmenuje se to tam Kurdirektion, z čeho soudím, že tam dřív byl lázeňský úřad. Kousek dál jsou jiné vyšlechtěné budovy, třeba kolonáda s Trinkhalle, kde se, předpokládám, provozují nějaké pitné a koupelové kúry prostřednictvím slané vody, nebo co asi se v takových lázních dělá. Parky byly dobře udržované a běhaly po nich veverky. Moje inspekce v lázních nenašla žádnou závadu.

Vrátil jsem se na nábřeží a zašel do městského muzea, což člověk mého typu cítí jako povinnost. Je to svým způsobem centrální místo císařského kultu: dřív tam byl hotel Austria a v něm se konávaly společenské události, takže když byl dvůr v létě v Ischlu, chodilo se sem. A zde se právě odehrála ta scéna, která je nezbytná ve všech minulých i budoucích filmech o Sisi, i když ten nejlepší je s Romy Schneiderovou. Císařova matka Žofie pozve v létě 1853 svou sestru Ludovicu Bavorskou do Ischlu, ta přijede s dcerami Helenou (Néné) a Alžbětou (Sisi): záměr je jasný, císařovi je třiadvacet, nejvyšší čas na ženění, sestry myslí, že vhodná by měla být Helena, ale František Josef je hned okouzlen patnáctiletou sestřenicí Sisi, může na ní oči nechat, večer tančí jen s ní, ráno běží k matce a pěje ódy na „sladkou Sisi s krásnými vlasy a rty jako jahodami“ atd. Matka vidí, že s tím nelze nic dělat, Sisi se Franz také docela líbí, i když bude celý život litovat, že se vdávala tak brzy. Druhý den už sedí spolu a třetí den jim žehná v kostele místní farář. 24. srpna je oficiálně oznámeno zasnoubení „Jeho apoštolského Veličenstva, nejmilostivějšího pána a císaře Franze Josepha I. s nejjasnější princeznou Elisabeth Amalií Eugenií, vévodkyní bavorskou etc.“. Historik Otto Urban ve své skvělé biografii o Františku Josefovi (1999) píše: „Těch několik málo dnů – nebo hodin, minut, vteřin? – patřilo zcela jistě k nejpozoruhodnějším okamžikům v dlouhém životě rakouského císaře. Není snad jediný doklad pro to, že se tento střízlivý, nepatetický, zcela neromantický člověk někdy předtím a vůbec ne už potom rozhodoval v osudově závažných věcech tak bezprostředně a ‚neuváženě‘, veden racionálně stěží vysvětlitelnými pohnutkami. Zamilovanost není v prostém lidském životě – ale právě jen v něm – ničím neobvyklým. V životě císaře Františka Josefa, který vždy pečlivě skrýval jakékoli hnutí mysli a vědomě se uzavíral prostému lidskému styku, bylo toto pohnutí čímsi výjimečným.“

Před Kaiservillou jsem na to pohnutí myslel. Volba jít do války, zatáhnout do ní se vším rizikem celé národy nebyla v císařových skoro čtyřiaosmdesáti letech plodem emocionálního pohnutí, ale několik týdnů trvajícího mučivého rozhodování, do kterého sice mluvily různé hlasy a vlivy, ale tou nejsilnější pákou pro válku bylo přesvědčení, že něco se udělat musí, že je to otázka cti a dějinné nutnosti. Tak podepsal ve svém milovaném Ischlu rozsudek nad tím, co nepochybně i on, člověk bez emocí, miloval a k čemu patřil.

Mimochodem, v tom knihkupectví prodávali trička s citátem od Leonarda Cohena: Never make a decision when you need to pee. Dobrá rada.

fotoblog (jiripenas.cz)