Po neplánovaném přenocování ve Welsu jsem opět nabral směr na Linec, ale ještě než jsem tam dojel, vystoupil jsem s elkolem na stanici Leonding před Lincem a snažil se být jak jen možno nenápadným. K tomu nebylo ovšem třeba žádné námahy ani nějakého maskování, neboť si mě stejně nikdo nevšímal, a pokud ano, nevěděl jsem o tom. Samozřejmě, kdybych byl přímo otázán, co dělám v Leondingu a co mě sem, do toho zcela všedního městečka na okraji Lince, přivedlo, asi bych se poněkud vykrucoval a říkal, že vlastně nic, že je to čirá náhoda, že se tu jen tak ochomýtám, ale nikdo mi takovou otázku nepoložil a já se s odpovědí na ni nikomu nevnucoval.

Jak by to ale asi vypadalo? No, víte, mám chvíli čas, do Prahy to jede až v sedm, tak mě napadlo, že se pojedu podívat, kde jaksi, no, ano, kde chodil do školy ten váš světoznámý rakouský rodák, tedy samozřejmě ne rodák z Leondingu, pardon, on se přece narodil v Braunau, to je na Innu, my mimochodem máme v Čechách taky Braunau, ale říkáme mu Broumov, což si pletl prezident Hindenburg a myslel, že je odtamtud, tak mu říkal „böhmischen Gerfreiter“, tedy český svobodník, frajtr, ale to jen tak mezi řečí, ostatně v tom vašem, tedy rakouském Braunau jsem náhodou taky jednou byl, taky spíš shodou okolností, a jako všichni, kdo přijedou do Braunau, se jdou jakoby náhodou podívat k tomu rodnému domu, teď je tam, myslím, policejní stanice, pak jdou zas dál a dělají jakoby nic. To je asi podobné tady u vás v Leondingu, ale tady se o tom méně ví, dokonce bych řekl, že normální lidé to nevědí a ti, kteří o tom vědí, jsou trochu podezřelí, protože u těch jde o nějaký hlubší zájem a to vždy, pokud jde o tuhle osobu, něco signalizuje, často se na ně zaměří tajné služby a policie, ale to se mě netýká. Já jsem si prostě řekl, že když už jsem tady, v Horních Rakousích, v kraji jeho dětství, že bych se podíval, kde vyrůstal.

Ehm, předpokládám, že nějaké pamětihodnosti asi tady po něm mít nebudete, že: pamětní desku, pojmenovanou ulici, sošku nějakou, ne, samozřejmě, chápu, to je absurdní, to šlo po válce hned všechno pryč, ostatně on nemá jediný pomník na celém světě, to je asi jediná taková historická postava, která přitom zamávala světem, bez jediného pomníku, přitom Stalin, Lenin, Mao Ce-tung, nemluvě o Čingischánovi, Tamerlánovi a podobných zjevech, ti všichni mají aspoň u svých doma sochy, někdy obrovské. Jenže v těchto věcech není důležitý počet zabitých, zavražděných a umučených lidí, v tom by asi ani nebyl jedničkou, v tomhle se počítá, jestli vyhrál, nebo prohrál. A on prohrál dost hanebně, takže je nepředstavitelné, aby to v Německu nebo doma v Rakousku někdo zkusil jen náznakem, i když někde v nějakém velmi protiizraelském, nejspíš arabském nebo nějakém africkém státě bych se nedivil, tam určitě na něj hledí jinak.

Lidé jsou zvláštní a mají různé touhy, já třeba se jedu podívat na taková místa, a ještě se tady k tomu přiznávám. Přitom je fakt, že na tom vašem Leondingu opravdu není nic zvláštního, to je patrné na první pohled. Ano, je to asi opravdu nejtuctovější možné místo v Rakousku, to se musí uznat, možná se o tu nenápadnost i cílevědomě snažíte, že je právě schválně tak všední, aby nebudilo pozornost. Cosi jako náměstí, na něm nezajímavé krabice s obchody, jedna pizzerie, pak nějaký kebab, nějaké úřední budovy ze sedmdesátých let. Jediné, co je u vás pěkné, je žlutý farní kostel a hřbitov kolem něj, jenomže ten hřbitov je právě trochu ožehavé místo, aniž ovšem za to ten hřbitov může, k čemuž se ještě dostanu.

Nikde samozřejmě po městě nejsou žádné cedule, které by na stopy po, ehm, slavném obyvateli odkazovaly, ale není problém si to najít, všechny jeho podrobnější životopisné knihy o tom píší. V roce 1898 tady v Leondingu jeho otec Alois koupil malý domek u hřbitova, ano, právě u toho, u kterého jsem zaparkoval elkolo, zrovna se na tom hřbitově konal pohřeb, chvíli jsem ty lidi pozoroval, úplně obyčejný pohřeb s obyčejnými lidmi, u nás by to na malém městě pořád vypadalo asi hodně podobně, i funerální dechovka u toho byla, kněz vykropil rakev a spouštěl ji do země. Podobně tak se asi pohřbívali sem do této půdy jeho rodiče, kteří se sem přistěhovali koncem roku 1898 z Lambachu, to taky není daleko, hochovi bylo devět let, tedy citlivý věk, miluje matku Kláru, ale otec, tohle už je jeho třetí manželství, dvakrát byl vdovcem, je brutální typ, piják a cholerik, vysloužilý úředník se slušnou penzí, názorově takzvaný volnomyšlenkář a německý nacionál, nemá rád katolickou církev a ani moc císaře, což po něm převezme synek. Ten od otce dostává prý každý večer výprask, neboť je trucovitý, odmlouvavý a ve škole se moc dobře neučí. Někdy ho otec seřeže tak, že chlapec omdlí. Chuděra matka tím trpí a o to víc svého synka miluje a on ji. Oběma se jim uleví, když otec nečekaně zemře: 3. ledna 1903 v deset hodin dopoledne, v hostinci, kam si zašel na „plicní krvácení“, bylo mu pětašedesát, jeho synovi, který se po něm stal „hlavou rodiny“, třináct.

Ano, takže tady někde chodil do základní školy, že, čtvrtá a pátá třída, ale pamětní cedule mu tady nevisí. Pak začal chodit na reálku dolů do Lince, to měl hodinu tam, hodinu zpátky, pěšky přes kopec, snad měl kluk aspoň dobré boty, večer ho ještě seřezal otec, to poznamená psychiku. Ve škole moc úspěšný nebyl, v roce 1904 musel dokonce lineckou reálku opustit, chvíli chodil do školy ve Steyru, česky Štýru, kde bydlel v podnájmu, aby to mohla paní Klára platit, musela prodat dům v Leondingu a přestěhovala se do Lince do nájemního domu ve třetím patře na ulici na Humboltstrasse, je to nedaleko nádraží. V roce 1905 se synek vrátil zpátky k matce do Lince s nedokončenou střední školou, ale s hlavou plnou představ, že z něj bude velký umělec, malíř, možná architekt. Jemná a láskyplná matka ho v tom podporovala a utvrzovala v něm pocit, že je opravdu výjimečný. Synek tuto lásku, snad největší a nejdůležitější ve svém životě (ještě měl rád Richarda Wagnera), opětoval. O to víc by zdrcen, když matka těžce onemocněla a v prosinci 1907 zemřela. Synek o ni do poslední chvíle oddaně pečoval, což tak dojalo pana doktora Eduarda Blocha, jejího ošetřujícího lékaře, kterého pak onen chlapec nazval „ušlechtilým Židem“ a laskavě dovolil, že mohl s rodinou odcestovat do Ameriky místo toho, aby ho zabil jako většinu těch, co to štěstí neměli.

No tak dobře, občané Leondingu, ten váš výtečník tady žil všeho všudy šest let, za což to město, natož vy nijak nemůžete. Je to úplně obyčejné předměstí Lince, takový větší městys, jakých jsou stovky, v Evropě tisíce, chápu, že o žádný turismus nestojíte, já taky o tom nepíšu z propagačních důvodů, ale třeba proto, že pro Čecha je zajímavé, že dotyčný vlastně vyrůstal jen kousek od hranic. O nás, o Češích, kterých bylo v Linci v té době dost, měl nějaké představy, a asi ne moc dobré, ti tady neměli moc dobrou pověst, on nikdo nemiluje lacinou konkurenci, i když zajímavé je, že nejlepší jeho kamarád se jmenoval August Kubíček. Tedy Kubizek, po tátovi i mámě Čech, ale už poněmčený, s ním se seznámili tady v Linci a pak spolu šli do Vídně, kde se tak složitě ten hoch, tehdy už oboustranný sirotek, protloukal. Když pak přijel triumfálně 12. březnu 1938 do staré vlasti, vzal to přesně po trase svého dětství a mládí, projížděl špalíry freneticky nadšených krajanů, kteří doufali, že s ním přijíždí spasitel a zachránce, nový Mesiáš. Dojel do Lince, tam promluvil k davu, přespal, druhý den se nechal odvézt do Leondingu, kde postál v zamyšlení u hrobu svých rodičů. Hrob, hřbitov i domek, kde žili, se záhy staly poutním místem, kam směřovaly kroky soukmenovců z celé Říše. Ovšem trvalo to jen pár let. Pak se tam již chodilo jen tajně, a to lidé, o které tady nestáli. Nakonec se městská rada rozhodla, že hrob zruší. To se stalo v roce 2016. Prostě Alois a Klara tam již nejsou.

Já tam ještě chvíli stál a říkal, kde asi ten hrob mohl být, ale nějak jsem se tím hlouběji nezabýval. Pocítil jsem hlad. Naproti byl řezník, kde měli „teplý úsek“. Objednal jsem si guláš a s radostí ho pozřel. Hitler by něco takového nikdy nežral.

fotoblog (jiripenas.cz)