Jen málokterému architektovi se podařilo zrealizovat svatostánky tří hlavních monoteistických náboženství. „Abyste mohli správně navrhnout kostel nebo synagogu, musíte mít v první řadě opravdu silnou víru v architekturu,“ říká osmasedmdesátiletý architekt ze Švýcarska. Dne 25. května 1986 zavalila jednu malou alpskou vesnici na jihu Švýcarka lavina, srovnala se zemí několik domů včetně kostela ze sedmnáctého století.
Svátek to byl i pro autory tohoto místa, architekty Jiřího Kotala a Martina Hroudu. Jak totiž sami přiznávají, mít takový prostor v Praze pro ně bylo ještě před pár lety úplné sci-fi. „Mysleli jsme si, že veřejný prostor může sloužit pro skateboarding jen na Západě,“ přiznávají autoři, kteří takové areály vhodné pro skateboarding, avšak v těsném kontaktu s městem, jezdí pravidelně obdivovat do metropolí, jako je Kodaň, Paříž nebo Barcelona.
Upravit, přeměnit, doplnit. Aby vzniklo architektonicky hodnotné dílo, nemusí se hned bourat a stavět nanovo. Citlivé a nápadité propojování starého s novým je ostatně velké téma také pro české architekty a architektky a stále častěji se dostává do hledáčku porot soutěžních přehlídek. V podzimní záplavě architektonických ocenění je někdy trochu těžké se zorientovat a správně oddělit zrno od plev, skutečně významnou cenu od naleštěných PR podniků s nulovou výpovědní hodnotou.
Je to typická obytná čtvrť českého maloměsta. Při procházení ulicemi s chodníky z betonové zámkové dlažby tady narazíte na staré domy se šikmými střechami, břízolitové bytovky ze sedmdesátých let i novější solitéry z katalogu. V této nesourodé zástavbě ovšem najdeme jednu stavbu, která si zaslouží mnohem víc pozornosti než ostatní – endemita, který se při pohledu z ulice ukrývá za průsvitným pláštěm z polykarbonátu.
Na Madeiře, malém a odlehlém ostrově v Atlantském oceánu, se každodenní život lidí po stovky let přizpůsobuje drsné vulkanické krajině. Aby se tu dařilo zemědělství, museli místní posít strmé svahy pracně vybudovanými terasovitými políčky, vodu přivést pomocí spletitého systému zavlažovacích kanálů zvaných levády a dennodenně překonávat velká převýšení – na ploše o rozloze dvakrát větší než Zlín se totiž hory strmě zvedají až do téměř dvou tisíc metrů. Terénní svéráznosti se tady musí přizpůsobovat také architektura.
Podzim už tradičně patří udílení architektonických cen. Na Slovensku už dvacátým rokem. Díky tomu se tamní největší přehlídka soudobé architektury CE ZA AR (Cena za architekturu), kterou pořádá Slovenská komora architektů, plně etablovala a přitahuje celkem slušnou pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Přímý přenos galavečera s předáváním cen proto v hlavním vysílacím čase pravidelně přenáší Dvojka Slovenské televize.
Je to ten vůbec nejcennější příklad evropské moderny na celém Slovensku. Přesto ale byla tato budova evropského významu ještě před pár lety v naprosto zoufalém stavu, ze kterého ji probudil až neutuchající entuziasmus několika místních obyvatel. Pokud se jen trochu zajímáte o moderní a soudobou architekturu, nebudete cesty do Žiliny litovat. Díky meziválečnému rozmachu tu ve dvacátých a třicátých letech vyrostlo hned několik hodnotných staveb, jedna z nich ovšem zaujímá zcela výjimečné postavení.
Kodaňská restaurace Noma patří k absolutní špičce na světové gastronomické scéně. Podnik oceněný třemi michelinskými hvězdami udává trendy už od roku 2003, kdy svůj provoz otevřel v industriální budově alternativní kodaňské komuny Christiania. Úspěch restaurace stvrzuje také několikanásobný titul nejlepší restaurace světa, který uděluje britský časopis Restaurant. Před pár lety si ale majitelé proslulé restaurace řekli, že je čas na změnu.
Říká se, že po všech stránkách ideální pozemek pro stavbu rodinného domu vlastně neexistuje. Pokaždé narazíte na nějaké limity, ať už jde o specifika terénu, nebo umístění parcely. Pozemek v moravskoslezském Novém Jičíně, který si pro svůj nový domov vybral místní rodák a podnikatel Miroslav Mixa, měl takových omezení hned několik. Ovšem jeho přednosti, jako je dobrá adresa poblíž historického centra a dva velké parky na dosah ruky, představovaly kvality. A vyrostl zde jeden promyšlený rodinný dům.
Při cestě kolem by vás nejspíš nenapadlo, že se za zdmi tohoto nevýrazného domu může ukrývat – bez přehánění – poklad moderní architektury světového významu. Po vkročení do jeho interiérů se ocitnete v úplně jiném světě. Čeká tu na vás řada překvapivých momentů, originálních detailů a především neopakovatelná atmosféra rafinovaně řešeného prostoru. Vítejte v Brummelově rezidenci, nejcennější a nejzachovalejší plzeňské realizaci Adolfa Loose.
Jedna z nejvlivnějších architektonických kanceláří současnosti už přes třicet let navrhuje progresivně řešené budovy, které posouvají hranice oboru. K projektování přistupuje interdisciplinárním způsobem a s pokorou k životnímu prostředí. Důležitou složku portfolia studia Snøhetta představují různé pozoruhodné architektonické zásahy do prostředí hor, které aktuálně prezentuje pražská Galerie Jaroslava Fragnera na výstavě Arctic Nordic Alpine.
Vlastní rodinné domy architektů a architektek jsou svébytným žánrem, který zasluhuje zvláštní pozornost. Když je totiž architekt sám sobě také klientem, otvírá se mu možnost vyzkoušet cesty a řešení, které by jinde třeba ani neprošly. Jedním takovým příkladem je nově dokončený domov architektů Weinzettlových v jihočeském městečku, který vás ohromí svou bohatostí a nápaditostí řešení, přestože byste kolem něj prošli bez povšimnutí.
Před deseti lety byla na dolním Manhattanu otevřena realizace, jejíž zrod sledoval celý svět. Přes počáteční odpor přinesl návrh neznámého mladého architekta mimořádně silný výsledek s kontemplativní atmosférou, která dolehne na každého příchozího. V mnoha ohledech neměla tato soutěž obdoby. O výstavbě památníku, který by uctil všechny oběti teroristických útoků z 11. září 2001, se začalo intenzivně diskutovat krátce už brzy po těchto tragických událostech.
Zní to bizarně i docela smutně, ale je to tak. Nejmodernějším koncertním sálem pro symfonickou hudbu je v Praze Smetanova síň Obecního domu – otevřena roku 1912. Společně s druhou „nejnovější“ pražskou síní, kterou najdeme v Rudolfinu z konce 19. století, jde bezpochyby o výborné historické prostory pro koncerty symfonické hudby, netřeba ale příliš rozvádět, že dnes už z pochopitelných (technických i akustických) důvodů zaostávají. Navíc nedostačují ani z hlediska kapacity návštěvníků, ani poptávky organizátorů koncertů.
Kdysi tento malý japonský ostrov vynikal svou panenskou přírodou, velmi úrodnou půdou i prosperujícím rybolovem. To se ale během chvíle změnilo a malý kus pevniny, jehož jméno se překládá jako Plodný ostrov, se proměnil v místo odpadu. V osmdesátých letech tady totiž začala vznikat nelegální skládka, která svou velikostí a ekologickou závadností vygradovala v největší japonský skandál svého druhu od konce druhé světové války. Do náročné obnovy krajiny se zapojil taky jeden z nejuznávanějších japonských architektů – ovšem v trochu jiné pozici, než by se dalo čekat.
Ještě před pár lety vás při příjezdu do Pece pod Sněžkou vítal, nebo spíše strašil, nevzhledný vetřelec nákupního střediska Sněžka. Hulvátská stavba z konce sedmdesátých let nebrala na stavební kontext původně horské vesnice vůbec žádný ohled, ostatně jako většina normalizační stavební produkce po celé republice. Dnes už ale toto místo vypadá úplně jinak a městu s necelými osmi sty obyvateli vystavuje o poznání lepší vizitku.
Pokud se ocitnete v jisté nenápadné švýcarské vesnici v Albulských Alpách, na její návsi objevíte moderní stavbu, kterou znají architekti po celém světě. Jen marně si ale budete lámat hlavu, k čemu asi slouží a jak vlastně funguje. Proslulý švýcarský architekt totiž právě zde vytvořil projekt, kterým chtěl zhmotnit antitezi běžného domu.
Olympijské hry vyvolávají pokaždé velké očekávání taky na architektonické scéně. V tomto směru mohou být letošní hry v Tokiu pro mnohé sice zklamáním, vyhrocené okolnosti a především vyústění příprav hlavního olympijského stadionu si ale přesto zaslouží větší pozornost. Projekt spektakulárního stadionu organických tvarů přesně ve stylu nezaměnitelného rukopisu Zahy Hadid (1950–2016) se ale postupem času proměnil v jednu obří profesní blamáž,
Při první obhlídce pozemku se celý tým zhrozil. Místo, kde měla nová restaurace Noa Nova vyrůst, sice nabízelo krásné výhledy na širý oceán, bylo ale na drsném skalním ostrohu, jehož terén pokrývaly balvany ošlehané prudkým větrem a příboji. Pro pětadvacetiletého čerstvého absolventa architektury to nebyl vůbec snadný úkol a hledáním optimálního řešení strávil dlouhé měsíce.
Pokud přemýšlíte, kam během prázdnin vyrazit na rodinný výlet, máme pro vás jeden tip. Druhý největší hradní komplex vám nabídne opravdu mimořádný zážitek, jaký nikde jinde v Česku nebudete mít. Čeká tu na vás působivé spojení historické a soudobé architektury díky odvážným zásahům architektů, pro které u nás dosud nebylo pochopení.
Přesný termín dokončení byl stanoven dlouho dopředu a nikdo s ním nesměl hnout. V červenci 1983 si měl národ připomenout sto let od znovuotevření Národního divadla po jeho ničivém požáru. A vedle rozsáhlé rekonstrukce historické budovy v souvislosti s tímto jubileem se připravovala ještě jedna stavební akce – výstavba zbrusu nových budov v přímém sousedství zlaté kapličky, na místě zbouraných Kaurových domů.
Když se záhy po revoluci chopil generální rekonstrukce pražského Rudolfina Karel Prager, v mnohých hrklo, s jakým brutálním návrhem přijde tentokrát. K žádnému znehodnocení kulturní památky však nedošlo, démonizovaný architekt přistoupil k úkolu s pokorou až překvapivou. Kvůli nutnému doplnění bílých mramorových podlah dokonce zařídil znovuotevření již opuštěného lomu ve slavné italské Carraře – odkud si ho nechali přivézt také architekti Josef Schulz a Josef Zítek ke konci devatenáctého století.
„Myslíte, že to za to stojí?“ reagovala tichým hlasem pětadevadesátiletá žena na nápad britského designéra a obchodníka znovu uvést na trh její návrhy nábytku. Psal se rok 1973 a původem irská designérka a architektka Eileen Grayová (1878–1976) žila po odchodu z veřejného života dekády v ústraní a profesním zapomnění. Jak ukázal čas, za námahu to opravdu stálo.
„Jak je na tom současná česká architektura? Moje odpověď zní, že žádná neexistuje,“ otvírá svým kousavým tvrzením architekt Petr Hájek novou ročenku české architektury. Tu každý rok sestavuje jeden tuzemský praktikující (a nutno dodat respektovaný) architekt nebo architektka a pomocí třicítky vybraných realizací prezentuje to nejlepší, co naše scéna během posledních dvou let vyprodukovala – z těchto důvodů se na ni pokaždé soustřeďuje velká pozornost odborné veřejnosti.
Měl to být zbrusu nový fotbalový areál jednoho z největších favoritů letošního mistrovství Evropy. Dáno bylo jeho přesné umístění na severním okraji Bruselu i navrhované řešení elegantního bílého solitéru obtočeného červeným pruhem, který odkazoval na přezdívku belgického národního týmu Rudí ďáblové. Z velkých plánů se ale časem stala politická blamáž a celý projekt ztroskotal ještě před položením základního kamene.
V jedné pražské zahrádkářské kolonii se mezi korunami vzrostlých stromů ukrývá nenápadná poetická chatka patřící známým umělcům, kde se omšelost a obyčejnost staví hrdě na odiv. Občas se zapomíná, že na výsledné podobě každé stavby má zásadní podíl také investor, který svými rozhodnutími vymezuje hřiště, na kterém se pak architekt pohybuje – od rozpočtu přes místo až po samo zadání.
O nové koncertní síni pro Prahu se mluví už dlouho. K její výstavbě přitom mohlo dojít krátce po sametové revoluci. V roce 1990 o realizaci začal vyjednávat Václav Havel se zástupci Japonska, které mělo zájem na novou síň přispět i kvůli obdivu císařského dvora k hudbě Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Ambiciózní plán, který mohl zásadně nakopnout (nejen) českou architekturu, však nakonec bohužel z různých důvodů vyšuměl do ztracena.
Nestává se u nás často, aby rodinný dům vzbudil takovou pozornost ještě předtím, než jej oficiálně představí sami autoři a média obletí líbivé profesionální fotografie. Dům na znojemském nábřeží to dokázal a důvody jsou jasné. Byla by ale chyba soustředit se jen na exteriér.
Budova galerie zaujímá důležité postavení jak v tvorbě německého génia, tak i v kulturních dějinách Berlína. Jde totiž nejen o vůbec poslední realizaci Miese van der Rohe, dokončenou rok před jeho smrtí, ale také o jedinou jeho stavbu v rodném Německu po nucené emigraci v roce 1937. Podobně jako řada dalších významných modernistických architektů té doby totiž tehdy uprchl před nacisty do Spojených států, kde našel nový domov na následující dekády a kde si také vybudoval celosvětové renomé.
Očekávání bohatého a vlivného investora byla stejně veliká jako tvůrčí ambice jednoho z nejvýznamnějších amerických architektů dvacátého století. Už první pohled dokazuje, že nejde o obyčejný letištní terminál, ale o pravou katedrálu komerčního létání s nesmazatelnou futuristickou atmosférou.
