Pokud byste zatoužili po mimořádném architektonickém zážitku, doporučujeme vydat se do jedné malé vesnice ve švýcarských Alpách. Nejenže tu narazíte na vyhlášené termální lázně od architektonického mistra Petera Zumthora (právě v nich se mimochodem odehrává film Mládí Paola Sorrentina), dopřát si můžete také nezapomenutelné ubytování v opodál stojícím domě, který ihned po svém dokončení v roce 2009 obletěl celý svět.

Stodolu necháme

S prodejem pozemku ve stráni osmdesátiletý sedlák dlouho otálel. Silné osobní pouto, které ho ke svažitému kusu půdy pojilo, mu nedovolovalo jej přenechat jen tak někomu. A to hlavně kvůli staré, obyčejné stodole, která na pozemku stála a v níž majitel kdysi hospodařil. Pro všechny zájemce o pozemek to byla jedna ze sice pitoreskních, ale bezcenných bud, jakými jsou posety všechny stráně kantonu Graubünden. Její demolici ale majitel nechtěl dovolit a z obchodu pokaždé vycouval. Až do chvíle, kdy se seznámil s nizozemským architektem Bjarnem Mastenbroekem, který v tradiční zemědělské stavbě viděl nepostradatelnou součást místa, a chtěl ji proto ve svém projektu zachovat.

Mastenbroek si místo ve vysoko položené alpské vesnici Vals vyhlédl se záměrem postavit tady víkendový dům pro svou rodinu. Šlo prý vlastně o splnění jeho dětského snu o domě pojatém jako doupě zavrtané hluboko do země. Když své plány ukazoval ostatním, málokdo věřil, že je dokáže dotáhnout do úspěšného konce. Jako dům z fantasy filmu působil nejen na místní starousedlíky, ale také na zástupce stavebních úřadů – možná i díky jejich skepsi nakonec architekt dostal (ke svému překvapení) stavební povolení celkem snadno a rychle, aniž musel nejprve na pozemku vztyčit dřevěný model staveb, jak bývá ve Švýcarsku běžné. V tomto případě by to totiž nebylo dost dobře možné.

Jak dům do země zasadit, jaký mu dát přesný tvar, velikost a jakou zvolil technologii výstavby, tím vším si architekt Mastenbroek dlouho lámal hlavu. Dům měl splynout s okolní krajinou tak, abyste si ho z určitých míst vůbec nevšimli. Není proto divu, že vzhledem k technické náročnosti stavby se náklady zvedly na dvouapůlnásobek původního odhadu (přesnou částku architekt neprozradil). Celou stavbu realizovali místní řemeslníci.

Světlo na konci tunelu

Nejprve muselo dojít k vykopání veliké jámy o hloubce kolem jedenácti metrů a následně vybetonování opěrných zídek – beton se stal vzhledem ke svým skvělým konstrukčním vlastnostem hlavním materiálem stavby a jako takový zůstal také prakticky na všech místech interiéru odhalen. Zabrat dalo také vyřešení vnitřních dispozic, aby dům mohl nabídnout dostatek místa a pohodlí i pro větší skupinu (snadno se v něm vyspí až deset osob v šesti ložnicích), a to především s ohledem na to, že denní světlo do interiéru přichází jen z jedné strany. Proto bylo potřeba konkávně zakřivené průčelí nechat z velké části prosklené. Zbytek plochy nechali autoři obložit lokálním kamenem, aby podpořili vztah nezvyklé stavby k místu.

Během stavby dělníci náhodou narazili na starou studnu, kterou by byla věčná škoda ignorovat, takže pramen z ní byl přiveden na venkovní terasu domu, kde jeho zurčení dokresluje idylickou alpskou atmosféru a zároveň poskytuje osvěžující pramenitou vodu. Architekti neponechali nic náhodě, otvor ve tvaru elipsy lehce natočili, aby získali ty nejlepší výhledy na vrcholky Alp na protější straně údolí. Zmiňovaná stodola nakonec posloužila trochu nečekaně jako hlavní vstup do domu – po otevření jejích dřevěných vrat totiž pokračujete úzkým dvaadvacet metrů dlouhým tunelem se světlíkem až do hlavního obývacího prostoru vily. O to silnější dojem ve vás příchod díky světlu a úchvatnému výhledu vyvolá.

Často se objevují názory, že především v přírodních lokalitách by se neměly stavět moderně vypadající stavby, ale pouze ty, které vycházejí z místních stavebních tradic. Vila Vals je důkazem toho, že to tak není – je jen pokaždé potřeba během povolovacího řízení věnovat návrhům individuální pozornost, aby se zjistilo, jestli mohou místo skutečně narušit.