Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Většina ohlasů jakékoli románové tvorby se nedokáže vyvarovat uvažování o příběhu jako základním předpokladu existence celého žánru. U zjevně nedějových románů bývá tento rys textu podtrhován mírným šokem, jak je při tloušťce románu vlastně možné něco statického napsat a následně učíst.
Souboru Geisslers Hofcomoedianten se daří budit dojem, že oprašuje „slávu barokní Čechie“, pozapomenutou ve staletích plných stížností na baroko jako dobu „temna“. Živé divadlo završuje snahu o nápravu pošramocené pověsti celé éry, o niž usilují akademici i umělci de facto od sametové revoluce. „Geissleři“ inscenují tehdejší nejen divadelní texty, ale i témata, která v baroku přišla na svět a přežila dodnes.
Umělecké ztvárnění autismu nebo jiných výrazných poruch bývají divácky či čtenářsky vděčná, neboť jde o nahlížení do vzdálených niterných světů, spojovaných s nejedním předsudkem a ohmatávaných bázlivě. Umění, byť sebepovedenější, se v těchto případech stává rovněž osvětovou službou. Proto i nepovedená ztvárnění jsou úspěšná.
Po loňském udělení dvou cen Magnesia Litera za fascikl Průvodce protektorátní Prahou se Jiří Padevět stal jedním z autorů, již mají pro zdejší publikum patent na dějiny a smějí s nimi nakládat volně podle svého gusta. Neboť právě jejich jméno je zárukou, že další jejich práce bude kvalitní a smysluplná, byť by byla nesrozumitelná.
S divadlem zkraje ledna to každoročně není žádná sláva, premiéry jsou v těchto týdnech zřídkavé, neboť scény tiší nervy po předvánočním shonu. A tak je prostor vrátit se k jeho úspěchům: v půli prosince byla uvedena inscenace Mlčky křičet dva roky starého souboru Studio hrdinů (sídlí ve Veletržním paláci pražské Národní galerie). Je to životopisné drama, inspirované osobností francouzské filozofky a anarchistky Simone Weilové.
Ještě jednou se vracíme k loňské nadílce ambiciózních romských pořadů, jež se objevily v obou našich veřejnoprávních médiích. Účast v Salonu Echa přijali novinářka a romistka Saša Uhlová, vychovatelka výchovného ústavu na pražském Klíčově a rovněž romistka Marie Bromová, novinář České televize Patrik Banga a režisér a ředitel divadelního spolku ARA ART David Tišer. Uvádění jmen „cigán“ a „cikán“ respektuje jejich užití mluvčími i vyjádření rozdílné míry exprese.
Obě zdejší veřejnoprávní média letos uvedla šňůru pořadů, v nichž v hlavních úlohách vystupují Romové nebo Češi, kteří s Romy pracují či se s nimi snaží sblížit. Ať už jsou to reality show dokumentárních ambicí Paterčata a Třída 8.A, anebo díl už opravdu dokumentárního seriálu Český žurnál, nazvaný Gadžo, v němž se bílý režisér na půl roku přestěhuje do ústeckých Předlic a s Romy zde žije.
O zpěvačce lze číst, že je pokračovatelkou Hany Hegerové i „královnou středoevropského šansonu“. První není pravda už proto, že Hegerová nikdy tak nechraptěla, druhé proto, že Tobias zpívá sice zrovna tak dobře slovensky, maďarsky i česky, ale jiné řeči na repertoáru nemá.
Od začátku prosince běží desátý ročník asijských filmů, lze ještě stihnout jeho víkendové dny. Letošek znovu reflektuje vývoj kinematografií, jimž se věnovaly uplynulé přehlídky, a tak stojí na národních dnech: korejském, tchajwanském, čínském, japonském nebo hongkongském.
Mezi českými spisovateli je družina, jejíž literární snahy zřejmě málokdo bere vážně. Tedy soudě dle malého množství písemných reakcí, ať už oficiálních recenzních nebo čtenářských ohlasů, jež lze k tvorbě jejích členů na internetu i v novinách najít.
Seriál České televize České století je hit. Diváci se o něm dohadují, rozebírají příčiny historických událostí a představují si, co všecko by mohlo být jinak, kdyby.
Česko je festivalová velmoc; svou přehlídku tu má kdeco, takže novinky překvapují. Mile teď první ročník festivalu australského filmu, neboť mimo Down Under Berlin podobný ve střední Evropě není. Navíc tento pražský navazuje na projekce českého a slovenského filmu, jejichž druhá várka proběhla v září v Melbourne a Sydney.
Hrůza oslav letošního stoletého výročí začátku první světové války je v jistotě, že v 21. století odteď každá větší událost bude mít právě „stoleté výročí“. Dál totiž pohodlí paměti nesahá, takže zůstáváme v očekávání permanentního, paradoxně právě takřka stoletého večírku, umožňujícího jen malou šanci vysmeknout se povinnému, nadosobnímu a víc než míň organizovanému dojetí.
O oblíbených příbězích kterékoli generace rozhodují samozřejmě nálady trhu, zásoby rodinných knihoven, politika a jistě náhoda. Já měl štěstí, že ve věku lačném dobrodružných vzorů jsem některé knihy už číst nemusel a jiné mohl, protože se znovu začaly vydávat a překládat. A tak jsem se dojímal Vinnetouovou smrtí, smál Boříkovým nápadům, vztekal nad nedorozuměním Červenáčka se zbytkem party a hlavně propadal kličkám fantastických ság.
Divadelní biografie vynálezců už není jen Cimrman nebo Zelenkův Teremin, aktuálně se k nim přiřazuje dokument o Nikolu Teslovi. Kombinuje postupy obou zmíněných kolegů: je to scénické čtení i přehlídka géniových úspěchů, doplněná odbornou přednáškou.
Vzhledem k datu asi nepůjde o překvapení, ale spojnicí kulturních tipů tohoto čísla je historie 20. století: na divadle roky 1989 a 2013 a 2014, v televizi rok 1968, na výstavě roky 1945–1951.
Nepřehlédnutelná mediální aktivita obou českých prezidentů, předešlého i současného, těsně před pětadvacátým výročím sametové revoluce našla v společnosti velký ohlas a patrně málokdo se k ní nevyjádřil. Vzhledem k sebestřednosti obou mužů ji lze vnímat také jako snahu zviditelnit se těsně před tím, než novinový prostor naplní komentáře jiných jmen a vzpomínky na pozapomenuté figury spojené právě s děním v závěru roku 1989.
Tentokrát mix premiér: debutových muzikantů na pražském koncertu, filmových okének na putovním festivalu, druhé nebo první pražské divadelní inscenace, vystavených obrázků v Plzni a básní amerického poety a šprýmaře.
Anglický spisovatel nizozemského původu Michel Faber je autor, jehož tvorbu si soudný čtenář musí zamilovat. Je plná propracovaných příběhů i postav, a přitom bezohledná k očekáváním trhu, který od tvůrců často žádá opakování jejich úspěšných modelů. Raději vždy vypadá jinak.
Nemá cenu s hodnocením otálet: překlad románu Pavla Vilikovského Příběh opravdického člověka je jednou z důležitých knih, jež tu v poslední době vyšly. Je to smyšlený nepravidelný deník, který si po tři čtvrtě roku od ledna do září někdy zkraje 70. let píše bezejmenný kontrolor v jakémsi univerzálním slovenském národním podniku. Jeho zápisky začínají jako odhodlaný pokus o vlastní portrét, kterým by jednou rád podaroval syna oplátkou za to, že od něj obdržel nesrozumitelný dar – poznámkový blok.
Dnešní tipy jsou pestré a rozlítané: za výstavou do Ostravy, za divadlem do Brna a Prahy, za filmem k televizi, na koncert zase do Prahy a kdekoli přitom s knížkou v ruce.
Čínský spisovatel Jen Lien-Kche v Praze převzal Cenu Franze Kafky. Tři hodiny před ceremoniálem v Praze zalité hustým deštěm ještě seděl na obědě a vychutnával si gulášovou polévku. Jídlo má opravdu rád a nestydí se za to.
Epizodou o Petru Pithartovi Česká televize začala vysílat „cyklus dokumentů studentů FAMU“ Expremiéři. Dle názvu celku lze snadno odvodit, kdo je jeho hrdiny, i se dohadovat, že bez ohledu na kvalitu výsledku seriál nejspíš bude hit (tedy v míře, jakou lze předpokládat u diváckého zázemí vysílání druhého veřejnoprávního programu).
Uplynulý týden přinesl úmrtí známých či důležitých lidí. Zemřel autor Maxipsa Fíka spisovatel Rudolf Čechura, překladatel Jiří Reynek (pouhé tři týdny po svém o rok starším bratrovi Danielovi; a tak slavná Reynkovic usedlost v Petrkově přestala existovat ve své živé podmanivosti) a herec Jan Schánilec, jehož si leckdo pamatuje jako dabéra Buda Spencera.
Jednou se to nejspíš stát muselo, ač zvyk z toho dělat nebudeme: dnešní kulturní tipy pojí Praha, zůstaneme v ní. Literární čtení opomíjeného klasika, divadelní premiéra, filmový festival. I když ten se ve své druhé půli přesouvá do Brna, tak aspoň jeden výlet je zajištěn. K němu na cestu knihu anebo k poslechu soundtrack.
Kniha Evy Zábranové Flashky, v autorčiných padesáti letech její debut, je v několikerém významu toho slova zjevení. Jednak její uvedení pravděpodobně málokdo čekal, jednak je to kniha vyzývavá, protože nepohodlná.
V uplynulém týdnu se toho stalo v literatuře nebo kolem literatury dost podstatného, aby to vydalo na tři drobné komentáře. Nuže, tady jsou.
Tento týden je to prosté, vemlouvavým pojítkem a vodítkem po kulturních tipech je fauna: automobilová výstava v Praze, divadlo v Liberci, festival spisovatelů, oceňované evropské filmy a finská národní literatura. Všechno to pojí zvířátka.
Režisér a scenárista Benjamin Tuček právě premiéroval svůj nový dokumentární film Plán. Ten pojednává, jak napovídá jeho název, o územním plánu hlavního města.
Tento týden tvrdě prozaicky i něžně poeticky: festival alternativní kultury, výstava největšího z básníků, divadelní premiéra podle kdysi slavné knihy, akční film i zásadní báseň modernistické poezie. Až na jeden tip spojuje ostatní účast výjimečných mužů.
