Hrůza oslav letošního stoletého výročí začátku první světové války je v jistotě, že v 21. století odteď každá větší událost bude mít právě „stoleté výročí“. Dál totiž pohodlí paměti nesahá, takže zůstáváme v očekávání permanentního, paradoxně právě takřka stoletého večírku, umožňujícího jen malou šanci vysmeknout se povinnému, nadosobnímu a víc než míň organizovanému dojetí. Takovou skepsi asi cítí vůl na začátku orné sezony, když ví, co všecko má před sebou. Je v tom ukryta taky ona vděčná otázka bez odpovědi: mohou za dobový vkus nároky společnosti, anebo představy jejích dramaturgů o nich? Je opravdu potřeba všechny ty kulatiny slavit a připomínat?

Tytéž otázky se vkrádají i nad seriálem Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka České století: má devět dílů, přibližuje devět zlomových okamžiků 20. století (druhá půlka z nich je zrovna premiérována). Jsou všecky rovnoměrně důležité, aby stály za svůj film? Bylo dvacáté století bohatší na zvraty než to devatenácté? Kolik vlastně si pamatujeme z něj? Stálo by také za svůj seriál? A je úspěch seriálu založen pouze dovedností jeho autorů, anebo rovněž vydechnutím společnosti, která dostala, co – byť možná podvědomě – chtěla? Anebo tyto úvahy o proměnách zdejší politiky vznikly jako urputná, i když poctivá snaha napumpovat společnost sebedůvěrou a zároveň dokumentovat tezi, že národ je národem právě až tehdy, je-li politický? Kterékoli dílo vyvolává otázky a nabízí prostor k jejich zodpovídání, je podařené, o tom patrně není sporu. Důležitější je, jak je klade.

Roční pauza, kterou si seriál dopřál po pátém díle o vykonstruovaných procesech s politickými odpůrci a nakonec s Rudolfem Slánským, bylo rozumné a zřejmě nutné rozhodnutí. Změnila se totiž nejen zobrazovaná doba – s 50. léty skončila „krvavá desetiletí“, od 60. let už státní moc postupovala důmyslněji –, ale především diváci série. Pamětníků první půlky století totiž jistě žije méně než sedmdesátníků a šedesátníků, již, v dostatečném stáří, aby si ji mohli pamatovat, zažili srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Opravdu starý je člověk totiž tehdy, když si pamatuje, že události se staly jinak, než jak je o nich referováno. Zatímco tedy v dílech o vzniku Československa či o mnichovské dohodě si autoři mohli volně vymýšlet, jelikož konfrontace s živou pamětí byla malá a jejich interpretace po mnoha jiných byla jednou v řadě, díly o sametové revoluci nebo dělení Československa jsou vystaveny nedávným vzpomínkám a představám, navíc předvedený výklad je pořádně teprv první v řadě, takže riskuje víc než díly z první republiky. Lze očekávat, že postupem doby přibudou další verze zobrazených událostí, ostatně Sedláček sám vyslovil totéž přání. Po svém „skandálu“ s flísovou bundou, v níž přebíral státní vyznamenání, byl několik dní mediálně na roztrhání a byl nucen vysvětlovat, jak toto své vystoupení myslel. Pro umělce není potupnější otázky, než když má zodpovědět, co čím myslel a sledoval. Naštěstí v půlhodinovém rozhovoru pro ČT24 došlo i na Sedláčkovy filmy a nové díly Českého století. Při otázce na ně a jejich ambice Sedláček řekl, že doufá, že u jeho a Kosatíkova zpodobnění této doby nezůstane, ba že s nimi někdo bude polemizovat.

Ironie prostředí

Totožné pro obě poloviny seriálu je zobrazení cest, které vedly k rozhodujícím okamžikům novodobých dějin (Masarykovo světové turné po státnících a diplomatech za vznik samostatného státu Čechů; Havlovo a Kohoutovo vymýšlení „petice petic“ Charty 77), anebo – méně často – důsledkům, které z nich plynou (únos představitelů Československa do Moskvy během okupační noci 21. srpna 1968 a jejich následné zadržování a nátlak na ně, aby podepsali dohodu se Sověty o souhlasu s bratrskou pomocí; ale i takový díl lze vyložit jako cestu k normalizaci). Kosatíkovu pozornost poutají rovnoměrně lidé z první linie (Beneš, Havel) i jejich pomahači. To jsou zhusta zajímavější postavy, protože na nich je dokládáno, jak se rodí dějinné nápady – ať už atentát na Heydricha, nebo kuponová privatizace, vymyšlená podle autorů Dušanem Třískou a Tomášem Ježkem u rybníčku při házení žabek. Ironie prostředí, dodávající kontrast obsahu rozhovorů, je Sedláčkovou posedlostí a jedinou metodou, jak zprostředkovat Kosatíkův scénář, který režisérovi předepisuje neustálé vážné, spíš vyhrocené rozpravy důležitých mužů (ženy, pokud se vůbec vyskytují, tvoří jen ozdobu na pozadí státníků; pohlavně bylo české 20. století nuzné).

Kdyby kontrast obrazu a slova nahradil kontrast zvuku a slova, fungovalo by České století stejně dobře jako rozhlasová hra. Na jeho vizuální podobě je nejzábavnější, že vědomě vypadá jako normalizační politické seriály, kde se také nadmíru schůzuje a řeší vážné, ideálně celospolečenské věci, ale na rozdíl od nich používá nadsázku a humor. Jeho limitem je pouze matérie, s níž musí pracovat – herci. Když například František Němec hraje pronásledovaného filozofa Jana Patočku a souhlasí stát se mluvčím Charty 77, těžko nevzpomenout třeba na jeho postavy, jež v téže době hrál: třeba předsedu zemědělského družstva v Pálavicích anebo šéfa StB v majoru Zemanovi. Který svůj výkon myslel upřímněji? (Samozřejmě mladší herci vycházejí z tohoto srovnání bez zásluh přívětivěji.)

Prostředí mají postavy polidštit a ukázat je jako obyčejné lidi s neobyčejnými starostmi. Potěcha ze seriálu pak spočívá v uspokojování zvědavosti, jak tentokrát, a přitom jinak než předešle Sedláček ilustruje nervozitu svých figur. Jednou Masaryk kleje, když vystupuje z lodičky u švýcarského jezera, jindy Havel řeší zatuchlost normalizačního režimu nahý v sauně, naposled Tomáš Ježek obhajuje povahu Václava Klause a zabíjí u toho pstruhy paličkou, chystaje je na odpolední grilovačku. A najde se ovšem prostor pro oblíbené paralely: když Gottwald se svými kumpány domlouvají detaily únorového puče, servíruje jeho manželka k potěše všech účastníků sedánku teplé libové párky. Když Václav Havel se svou skupinou hádá motivace, které k překvapení Čechů vedou Slováky řešit jako první problém po sametové revoluci otázku národního státu, servíruje prezident osobně poradcům gulášovou polévku, a přerušuje tak úvahu Petra Pitharta, jediného vrcholného představitele Čechů, který Slovákům rozumí. Divákům je tak neustále předkládána teze, že detaily rozhodují o nejpodstatnějších věcech: kdyby ve zmíněném příkladu Saša Vondra, Jiří Křižan a další tolik nespěchali se najíst a v klidu si Pitharta vyslechli, zůstal by jednotný stát zachován? V témže díle o něco později, při vyhlášení výsledků voleb v roce 1992, kdy je náhle zřejmé, že Československo nemůže přetrvat, se Havel ptá své ženy: „Co jsem udělal špatně?“ Olga odpovídá, že nic, divák na rozdíl od ní ale ví, že příliš brzy naléval. Výjimku z těchto představ tvoří jen záběry „dokumentární rekonstrukce“, všeobecně známé výjevy, které každý zná z televize nebo fotografií (letenská tribuna při sametové revoluci, stisk ruky Václava Havala s posledním komunistickým předsedou vlády Ladislavem Adamcem, jednání Václava Klause s Vladimírem Mečiarem na zahradě vily Tugendhat).

Vizionáři bez dechu

Celkově vzniká ze seriálu dojem, že kdyby kdokoli z hrdinů jednal s kterýmkoli jiným, šlechtic, demokrat či komunista, dělník nebo profesor, bylo by to stejné. (Ještě jeden příklad: když profesor Jan Patočka nadšeně přistupuje na spolupráci s chartisty a souhlasí stát se prvním mluvčím Charty, otvírá si u toho konzervu s paštikou.) Protože politika je táž. Je to řemeslo ambiciózních lidí, odsouzených přes jakékoli své klady, negativa, ideály a touhy rezignovat před paradoxy a ironií dějin. Výsledek takového pojetí dějin je ovšem smír. U Kosatíka se vyskytují de facto tři figury: vizionáři, odporující stávajícím pořádkům a deroucí se klikatě vzhůru, mocipáni, kteří jim nerozumějí a tváří v tvář ambicím svých příštích nástupců se cítí nedoceněni, podvedeni a odstrčeni, a mocipáni, kteří naopak nastalým změnám rozumějí, orientují se v nich a bez ohledu na svůj pád nečekaně svedou svým nástupcům poradit. Postavy, které procházejí více díly a jejichž politický dějinný příběh je již uzavřen (to jsou všechny s výjimkou Václava Klause), nezřídka absolvují posun z první kategorie do jedné ze dvou dalších. Například Gustáv Husák, jenž je v celém seriálu akcentován méně, než by bylo lze čekat, je v díle o roce 1968 představen jako nejschopnější a nejinteligentnější z československých politiků. Cítí svou šanci přispět ke smíru se sovětskou stranou a udělat si očko u Brežněva. O jednadvacet let později jmenuje vládu Občanského fóra a při následném přípitku radí Jánu Čarnogurskému, s jehož otcem seděl v 50. letech a pak ho sám nechal zavřít v letech sedmdesátých: „Nedělejte procesy, vyhněte se tomu. Nedělejte tutéž chybu jako my.“

Samozřejmě je těžko říct, zda tento rozhovor proběhl, nebo ne. Kosatík si jistě nastudoval úctyhodné množství materiálů, přesto podstata jeho práce – a mělo by na to být upozorňováno patřičně nahlas a často, aby nedošlo k mýlce v očekáváních – je spisovatelství. Tedy výklad pravděpodobností a hledání a domýšlení možností, nikoli rekonstrukce pravdy. Zjevné to snad je v úplném závěru seriálu, v zahradě slavné brněnské vily Tugendhat, kde sedí předsedové dvou nejsilnějších politických stran, vzešlých z voleb v roce 1992, Vladimír Mečiar a Václav Klaus, a dohadují rozdělení Československa. Patrně málokdo nezná slavné fotografie jejich setkání, na nichž je patrno, že spolu o něčem rozmlouvají. Neví se o čem, ale patrně málokdo si to nad fotografiemi nedomýšlel. Nuže Pavel Kosatík tu svou představu zapsal, připraven schytat za ni políčky. Těžko se divit autorovi, že uvažuje stejně jako jeho postavy.