Jak scenáristé berou prózu ztečí
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Mezi českými spisovateli je družina, jejíž literární snahy zřejmě málokdo bere vážně. Tedy soudě dle malého množství písemných reakcí, ať už oficiálních recenzních nebo čtenářských ohlasů, jež lze k tvorbě jejích členů na internetu i v novinách najít. Myslím původní prózy zdejších scenáristů, případně i jejich scénáře, adaptované vlastními silami do prózy. Každoročně vychází několik takových knih, až na výjimky však zůstávají přehlíženy. Při objemnosti tuzemské knižní produkce nelze mít nárok na reflexi trhu bez zbytku, přesto je nápadné, že při obvyklých stížnostech na bídu českých filmů, zaviněnou údajně mizérií jejich literárního základu, neexistuje výraznější snaha podívat se, jak tito autoři pracují, aniž se mohou vymlouvat na další profese, které při práci na filmu vyznění jejich textů proměňují a posouvají.
Možnosti na stole
Obráceně to přitom funguje. Je-li autor zaveden jako prozaik a sám adaptuje své nebo dokonce cizí texty, reflexe jeho knih se objevují pravidelně a na jeho filmovou práci se hledí smířlivě. Obvykle se konstatuje, že dramatická tvorba jim nejde tolik jako psaní knížek. Z populárních a všeobecně známých jmen se to týká třeba díla Jaroslava Rudiše nebo Michala Viewegha. Druhou možností jsou scenáristé, kteří napřed debutují jako autoři a teprve pak se čeká, co stvoří pro film. Takto předloni začal Jaroslav Žváček románem Lístek na cestu do pekla (jako scenárista nyní přispěl několika epizodám primáckých Vinařů). Patří sem také vystudovaná scenáristka Natálie Kocábová, jež začala jako básnířka, zpěvačka, pokračuje jako dramatička a prozaička. V uplynulém týdnu křtila svůj poslední román Tohle byl můj pokoj. Na její větší filmové vyjádření se zatím čeká. Velkou hvězdou tohoto proudu je ovšem Marek Šindelka. Také on začal jako básník, za debutovou sbírku Strychnin a jiné básně hned získal Cenu Jiřího Ortena. Po ní pokračoval třemi prozaickými tituly. Druhý z nich, povídková sbírka Zůstaňte s námi získala před třemi roky cenu Litera v kategorii prózy. Šindelkova nová sbírka povídek, letos na podzim vydaná Mapa Anny, se tak kritické pozornosti těší, recenze vychází jedna za druhou (a jen jen škoda, že málokterá z nich se odváží poukázat na topornost nového autorova počinu).
Třetí možností „nakládání s autory“ jsou případy, kdy scenárista adaptuje prózu některého spisovatelského kolegy. Naposled to udělal Marek Epstein s románem Barbory Nesvadbové Pohádkář. V takových případech se obyčejně hledí na srovnání obou textů, ale stejně je vyzdvihována původní próza jako odrazový můstek pro hodnocení celého díla. Když však dejme tomu Zdeněk Svěrák napíše knižní verzi Tří bratří nebo střediskové Vesničky, je ticho. Když totéž učiní klasik scenáristického žánru Vladimír Körner, obvykle je opět ticho. Ostatně Petr Jarchovský, když vydal knižní verzi filmového hitu Musíme si pomáhat, sice nezůstal přehlédnut, ale větší pozornosti se rovněž nedočkal. Jako by reflexe těchto autorů – a sice současná jejich reflexe – dokládala, že pro společnost je prioritní vizuální umění.
O změnu nastavení těchto ustálených okruhů reflexe se kdysi snažila edice Fresh nakladatelství Labyrint, která vedle sebe zařazovala díla mladých (to znamená třicetiletých) autorů, jednak známých prozaiků, jednak scenáristů, jednak dokonce překladatelů. Vyčerpala se bohužel na zejména obsahové jednotvárnosti, neboť bezmála každý text pojednával o neschopnosti generace, dorostlé po Sametové revoluci, navazovat dlouhodobé partnerské vztahy. Buď z nich utíkali vypravěči, anebo z nich byli odcházeni, každopádně tito „chcípáci“ a „vyšinutci“ utvořili podobu typického českého porevolučního hrdiny. Může být, že to je rys celoevropský a že skutečně odráží „ducha doby“, protože podobné trendy nacházíme v balkánských nebo německojazyčných písemnictvích. K jejich hlubšímu hodnocení ale schází odvaha, neboť delší soužití s takovými hrdiny je jako jejich neschopnost setrvat v partnerském svazku: několikátou knihu téhož tématu už nejde číst. To může to být jeden z důvodů přehlížení próz zdejších scenáristů, jelikož většina z nich tvoří přesně takové texty. Ať už zmíněný Epstein novelou Ohybač křížů, či Benjamin Tuček v povídkovém svazku VKV (Velmi krátké vlny), nebo Zdeněk Viktora novelou Poslední tanga v Paříži.
Viktora, doposud scenárista „nekonečných seriálů“ především na Primě, jenž nyní chystá k uvedení svůj i režijní filmový debut, „thriller-noir“ Raluca, je mimochodem příklad, jak se nakladatelský nápad může přesytit. Poslední tanga v Paříží vyprávějí o skupince českých studentů, již ve výměnném vysokoškolském programu Erasmus vycestují na půl roku na stáž do Paříže. Už to napovídá, že opět jde o střídání partnerů a partnerek, neudržitelnost a nemožnost proměnit sex v lásku atd. Původně měla vyjít právě ve zmíněné edici v Labyrintu, kam tematicky i stylově zapadá, ale nepodařilo se a vyšla v Nakladatelství Lidových novin. Ohlas měla pramalý, a tak ani nedošlo na druhý díl, který autor zamýšlel: totiž popsat osudy svých hrdinů po návratu do vlasti.
Absence kritiky
Popsaný stav vede k tomu, že zdejší kritika se zbytečně ochuzuje o možnost zahlédnout a nahlédnout, co jsou zač lidé, kteří pro ni sepisují televizní a filmové příběhy. Škoda je to dvakrát velká, jelikož v próze se dá šidit hůř než ve scénáři, ba víc se musí autor odhalovat. Vezměme si konkrétní příklady. V uplynulém půlroce vyšly dva tituly, které dělí od vzniku skoro šedesát let, přesto se pozoruhodně doplňují. Jednak je to druhá samostatná kniha zmíněné Marka Epsteina, povídková sbírka Ocucanej konec, jednak je to rovněž povídková sbírka Prostřednictvím kočky, jejímž autorem je Pavel Juráček. Epsteinova knížka vychází v nakladatelství Listen a navazuje na autorovy drobničky, jimiž přispíval do povídkových, tematicky pojatých antologií. Na nich je sympatické, že se snaží dát rovnoměrně příležitost k uvedení zavedeným i úplně neznámým autorům. Jinými slovy, v nakladatelství probíhá opravdová redakční práce se začínajícími autory; texty jsou jim redigovány a dávány k přepracování. Juráčkova kniha je první svazek zamýšlených spisů, jež chce vydávat Knihovna Václava Havla. Ta je v současnosti držitelkou Juráčkovy pozůstalosti; předal jí ji autorův syn Marek na začátku letošního roku. A musela být zřejmě uspořádána pořádně a hezky, neboť první titul vyšel už za čtvrt roku, letošního léta. Je to souhrn povídek, jež Juráček napsal do roku 1958, doplněný o otitulkované deníkové pasáže z téže doby.
Z Juráčkova deníku už roku 2003 tisícistránkový výbor, prostě nazvaný Deník 1959–1974. Byl to tehdy hit, kniha získávala cenu za cenou. Dnes je ticho: k jeho povídkám se dosud sešlo nanejvýš pět šest recenzí. Přitom je o čem psát. Ačkoli své povídky napsal do svých třiadvaceti let, jsou slohově jednoznačné a náročné. Detailní popisy střídají dialogy, kde i z jedné věty lze poznat, co je Juráčkova figura za člověka. Tematicky většinou jde o příběhy, jež se vážou k jeho věku: i tady dominuje neschopnost navázat vztah s dívkou, ale rozdíl oproti dnešnímu zvyku je v tom, že Juráček se soustředí na své postavy, nikoli na sebe. Třeba v povídce Některá chvíle na čtyřech stránkách dokáže zachytit okamžik, kdy se muž a žena přiblíží, jsou si blízko, cítí přítomnost jeden druhého, i jak jedna věta dokáže všechno zvrátit a přes další snahu už se nejde do omamné chviličky sblížení vrátit. Zbývá katastrofa a trapné loučení. Juráček tu zachycuje rozdíl mezi přirozeností okamžiku a jeho analytickým uchopením, jež ho drtí a kazí. V povídkách Gaudeamus Igitur, Karty nebo Sněženky pro Irmu zpracovává nejen tyto vztahy (jednou toužený, podruhé podvedený, potřetí odmítnutý), ale také přibližuje a vystihuje dobu, v níž se jeho příběhy odehrávají. Svět malého města, ale i Václavského náměstí, tak jak je líčí, evokují tradici a návaznost života i literatury na předešlé generace. Současně třeba v povídce Rostou nám krásní lidé už dokládá, jak se docela současně táž životní linie bortí pod náporem inteligence ovládající v padesátých letech veřejný život. Atmosféra Juráčkových povídek je blízká povídkám Zábranovým, Škvoreckého anebo Poláčkovým.
Připojené deníkové záznamy potom dokládají právě to, jak své příběhy Juráček odosobňoval, objektivizoval a jak v dobrém slova smyslu myslel na neviditelnost autora. Rozčiluje-li se několikrát, že nemůže coby redaktor maloměstských novin psát o tom, jak předseda místního JZD krade, napíše o tom povídku doplněnou o příběh pátraní po příčinách skonu stařičké chovatelky prasat, která v obci nedávno zemřela. Ironie jeho psaní je, že „v jeho centru stojí člověk“, jak požadovala socialistická doktrína. Přitom socialistické není. Epsteinovy povídky naopak dokládají rozdíl, k němuž tato doktrína došla. Název jeho souboru Ocucanej konec je i názvem jeho vstupní povídky a znamená, že ve společnosti vždy někdo je schopnější a jiný méně, ten pak po tom prvním cucá konec, jednou již použité špejle s lízátkem. Sobecký rozměr je z toho zjevný, a takové jsou i další povídky. Ta finální, nazvaná Celebtito, pojednává o scenáristovi, který je pozván na filmový festival, kde je stíhán jedním neštěstím za druhým. Trpí, cítí se ponížen a vypravěč to neustále dává najevo a směřuje k sobě. Ostatní figury má pouze na výsměch nebo ponižování, agrese je neustále přítomný prvek (třeba v povídce Za nosem chtějí mladí vandrovníci neustále bít a ponižovat svého postiženého souputníka). O ničem jiném nesvede Epstein psát a podobá se tím třeba Jaroslavu Rudišovi. Teprv postavíme-li si prozaickou tvorbu všech autorů vedle sebe, pochopíme pořádně, proč Juráčkovy filmy dodnes patří k tomu nejlepšímu z české kinematografie a proč díla dejme tomu právě Marka Epsteina končí často debaklem.