Epizodou o Petru Pithartovi Česká televize začala vysílat „cyklus dokumentů studentů FAMU“ Expremiéři. Dle názvu celku lze snadno odvodit, kdo je jeho hrdiny, i se dohadovat, že bez ohledu na kvalitu výsledku seriál nejspíš bude hit (tedy v míře, jakou lze předpokládat u diváckého zázemí vysílání druhého veřejnoprávního programu). Nápad promluvit si s někdejšími nejmocnějšími muži země a nechat je s odstupem času zavzpomínat na dobu jejich panování je totiž jednoduchý i přitažlivý; až je s podivem, že na něj někdo nepřišel dřív. Vždyť s érou každého vládce jsou spojeny naše životy, někdejší tužby, víry, lásky, nezdary i úspěchy. A taky tajemství: ne všechno, nač si vzpomínáme, bylo ve chvíli svého vyřčení vysvětleno a pochopeno. Svěří tedy někdejší ministerští předsedové kameře své dávné pochyby nebo triky? Přiznají nějaký omyl? Výchozí divácká pozice seriálu stěží mohla být příjemnější.

Série deseti 26minutových filmů nemá jednotná pravidla. Každý díl točil jiný autor, takže každý ke „svému premiérovi“ přistupoval jinak. Ne se všemi se podařilo točit; předem produkce ČT přiznala, že podílet se na natáčení odmítli Václav Klaus, Josef Tošovský a Petr Nečas. U posledního z jmenovaných to režisér jeho dílu Lukáš Senft chápe: „S Petrem Nečasem jsme nenatáčeli z toho důvodu, že jsme ho zachytili v době, kdy se rozjížděla kauza Nagyová, přičemž on nebyl ochotný komunikovat s médii. Rozmýšlel se, zda s námi bude točit, ale protože ona kauza se stupňovala, rozhodl se, z pro mě pochopitelných důvodů, nezúčastnit.“ Josef Tošovský krátce napsal, že zůstává věrný svým zásadám nekomunikovat s novináři. K Václavu Klausovi se „jeho“ režisérce Petře Nesvačilové nepodařilo dostat, zapíral se. „Nakonec jsem si řekla, že tuto skutečnost musím vzít do hry, abych ukázala, jak může být obtížné, aby se občan, dokumentarista, dostal k expremiérovi a exprezidentovi. A o čem to vypovídá.“ Zato dle slov Jana Látala se prý diváci mohou těšit třeba na Stanislava Grosse: „Když mě pak překvapil doznáním víry, začal jsem příběh číst jinak, klást jiné otázky. Ptát se na upřímnost, pokání a odpuštění. To, co se podařilo v závěrečné sekvenci, je pro mě jeden z nejsilnějších momentů, které jsem v dokumentaristice zažil.“

Sázka na jistotu

Ze souboru uveřejněných režisérských propagačních prohlášení je znát, jak moc autoři chtějí, aby výsledek jejich snažení byl uznán jako něco víc než studentská práce, totiž jako „dílo s přesahem“. Proto prozrazují předem věci, o nichž by každý autor, ale dokumentarista dvakrát, měl mlčet a na něž by měl divák přicházet sám. Pointou těchto projevů byly věty producentky série Kamily Zlatuškové či režiséra Pithartova dílu Jaroslava Kratochvíla, když se svěřili, že doufají, že film(y) odhalí na portrétovaných mužích něco nového. Tomu štítu novoty nerozumím. Oč cennější by přece bylo znovu projít známé informace a potvrdit anebo vyvrátit (a tak prohloubit) jejich všeobecnou znalost. Po zhlédnutých osmi dílech celku (neviděl jsem pouze poslední dva příspěvky věnované Janu Fischerovi a Petru Nečasovi) si ale lze vydechnout, že v rozporu s projevenými ambicemi a možná skutečně víc náhodou než záměrně, to těžko odhadovat, autoři dokázali právě to druhé – provětrat obnošené vesty.

Nemá smysl pouštět se do rozboru všech dílů jednotlivě, třebaže by vskutku šlo postupovat po jednotlivých scénách. Leč není na to prostor, a tak tedy letmo: autoři se sice zdánlivě pokoušejí pracovat se svými expremiérskými „charaktery“ tvořivě, jenže selhávají, protože příliš spoléhají na dosavadní mediální obraz svého svěřence. Je to znát také na partnerech, které si režiséři vybírají. Nejčastějším je novinář Petr Fischer, na dalších místech jsou Václav Bělohradský, Jiří Pehe, Petr Kamberský – záběr je celkově příliš úzký a často se opakuje. To také pomáhá zmíněnému klouzání po médiích. Režiséři ho využívají, ale nekonfrontují s ním ani svého expremiéra, ani sebe. Pithart anebo Špidla jako klidní intelektuálové jsou vystavováni pouze serióznímu dialogu, žádným taškařicím jako třeba Zeman, jehož autoři na rozhovor s ním přijdou na Pražský hrad v gumové masce prezidenta, neboť on sám ještě jako premiér tak jednou přišel na jednání vlády. Je to připomenutí a stvrzení Zemanova vtipu a přistoupení na jeho způsob komunikace. Je to prohra předem a sázka na jistotu.

Výmluvné ticho

Kupříkladu otázku, proč vstoupil do KSČ, dostane Pithart především proto, že jeho režisér si může být jist odpovědí (byť Pithart ji říkal už mockrát). Paroubek ovšem tutéž otázku raději nedostane a musí se spokojit s fotoalbem a analýzou bulvárních novinářů, jak ošklivý je člověk. Zemana se zase nikdo nezeptá třeba na to, proč lhal už při svých vystoupeních na Letenské pláni v roce 1989, zato je nucen zodpovídat otázky na opoziční smlouvu, na něž přitom odpověděl tolikrát, že i teď lze očekávat znovu tutéž odpověď. A třeba takový Topolánek je odvezen do Ostravy, protože se ví, že to je Ostravan. Jenže co dál? Když už se zdá, že se na něco zablýskne a Topolánek je nucen překračovat na místě v rozhovoru s chudinou domáhající se na něm zlepšení své sociální pozice, z rozhovoru uteče, aniž je autorkou na načatá témata dál tázán. Ti, již si museli vystačit bez svého premiéra, se nakonec dostali dál, protože skutečně museli začít tvořit. Nesvačilová ze svého portrétu o Klausovi udělala detektivku – jak trefně podotýká Milan Kňažko na zahradě brněnské vily Tugendhat, zatímco spolu s režisérkou hledají strom, pod nímž mělo být rozhodnuto o dělbě země. Viktor Portel, autor Tošovského portrétu, to vyřešil ještě líp: v odpověď na expremiérovo zamítnutí žádosti o natáčení sepsal další e-mail s žádostí o aspoň písemnou odpověď na několik otázek. A tyto otázky pak čte na pozadí promítaných kauz spojovaných s Tošovského jménem: způsob jmenování jeho následníka v čele ČNB a rozkol s Václavem Havlem, privatizace IPB a tak. Odpovědí je Portelovi vždy dlouhé výmluvné ticho.

Po projití jednotlivých portrétů zbývají součty. Jak seriál hezky ukazuje, úhrnem jsme měli od sametové revoluce pouze dva typy premiérů: nesrozumitelného intelektuála, anebo vůdce burana (k mixu došlo výjimečně; a to v případě Václava Klause, kdy zemi vedl intelektuální vůdce). Všechna premiérství však pojí prohra. Žádný z mužů neodešel ze svého postu jako vítěz: buď ho smetla jeho vlastní kauza, nebo politický souboj, vlastní ambice či nesrozumitelný projev. Také tyto neúspěchy vedly k tomu, že politický stav je vnímán jako tak odporný, že je ospravedlnitelné napadat ho, ukájet na něm svou zášť, bolest a nepodarky. Detaily jsou Expremiéři cenní jistě, v každém díle lze najít něco hodnotného. Jako celek jsou však důležití jako obraz klinče, v němž zdejší společnost svírá politiky.