V pátek 24. února 2023 se Ukrajinci konečně dočkali západních tanků, z Polska dorazily první obrněnce Leopard 2. Postupně by k nim měly přibývat desítky dalších leopardů z jiných zemí NATO a také britské tanky Challenger 2. Američané přislíbili dodávku tanků Abrams, ačkoli ty zřejmě dorazí nejdřív za několik měsíců, kdežto Francouzi zvažují poslání svých obrněnců Leclerc. Arzenál ukrajinských obrněných útvarů se tudíž nesporně dramaticky promění. Co by to mohlo znamenat pro průběh konfliktu s Ruskem?

Ukrajina usiluje o získání tanků západní výroby již dlouho, avšak tyto snahy nabraly vysokou intenzitu až na podzim 2022 a kulminovaly vznikem „tankové koalice“, která začala avizovat a posléze i realizovat dodávky obrněnců pro Kyjev. Už v době přípravných kroků se ale vedly vzrušené diskuse o skutečném významu západních tanků pro rusko-ukrajinskou válku, nikoli nepodobné dřívějším debatám o raketometech HIMARS.

Dva extrémní tábory

Když se na jaře 2022 začalo mluvit o dodávkách těchto amerických raketových systémů, záhy se mezi mediálními komentátory utvořily dva extrémní tábory. Podle jednoho nemohlo mít několik raketometů zásadní význam pro průběh či výsledek války, kdežto druhý hlásal, že jde o bezmála „magickou“ zbraň, která dokáže takřka sama porazit agresora. Bylo však velice příznačné, že takové názory zněly převážně od nadšených a čerstvě poučených laiků, zatímco experti na vojenskou techniku byli poněkud střízlivější.

Obecně tvrdili, že menší počet moderních zbraňových systémů, pokud bude nasazen skutečně správným způsobem a v koordinaci s dalšími prvky, určitě nedokáže sám o sobě vyhrát válku, avšak může mít na situaci na bojišti opravdu významný dopad. Právě to se poté opravdu stalo, jelikož raketomety HIMARS podstatně přispěly k zastavení ruské letní ofenzivy na Donbase a výrazně pomohly rovněž během ukrajinského postupu u Charkova a Chersonu. Bez kvalitního výcviku, průzkumu a podpory by to však nedokázaly.

Přesně totéž platí i o západních tancích. Obě krajní a zavádějící názorové pozice mohou lehce zastávat ti, jejichž znalosti vojenské techniky se leckdy omezují na načtení několika článků ve Wikipedii, jenže celá záležitost je mnohem složitější. Kromě číselných parametrů, kterými lze oslňovat senzacechtivé publikum, totiž hraje úlohu i obrovské množství dalších faktorů, které vesměs náleží do oblasti vojenské taktiky a logistiky.

Z ryze technického hlediska se dá krátce konstatovat, že západní tanky bývají proti vozidlům ruské, respektive sovětské konstrukční školy větší a silněji pancéřované, a proto také mnohem těžší. Jestliže sovětské a ruské typy se většinou pohybují mezi 40 a 50 tunami, dnešní západní tanky přesahují 60 tun a některé se dostávají až k 70 tunám. To pramení z naprosto odlišného přístupu, který konstruktéři na obou stranách praktikovali.

Malá silueta

Sovětští inženýři totiž usilovali především o malou siluetu tanku, který tedy mohl být celkově menší. Museli tudíž pancířem chránit menší objem, což znamenalo nižší hmotnost. Nízká silueta navíc znesnadňovala spatření vozidla. Především proto byl v sovětských tancích od 60. let přítomen nabíjecí automat, jenž umožnil odstranit z osádky lidského nabíječe a zredukovat ji na tři osoby, tedy řidiče v korbě a velitele a střelce v kompaktní věži. Právě toto řešení však začalo produkovat také zásadní systémové problémy.

Nabíjecí automat spolu se zásobou munice ve věži totiž přivodil obrovskou zranitelnost těchto tanků. Po průrazu pancíře obvykle nastává sekundární exploze munice, jež samozřejmě usmrtí osádku a často také odtrhne věž. Výsledkem jsou tři mrtví vojáci a absolutně zničené vozidlo. To ovšem odpovídá sovětskému přístupu, jenž dlouhodobě hleděl na tanky jako na „spotřební materiál“ a víceméně totéž aplikoval i na muže v nich.

Západní armády se vydaly zcela odlišnou cestou, jelikož jejich nejvyšší prioritu představovala ochrana osádky. A nešlo jen o elementární hodnotu lidského života, ale i o praktické vojenské hledisko. Pokud je tank po zásahu poškozen, nikoli však zničen, dá se opravit a opět poslat do akce. Kvalitní výcvik osádky vyžaduje mnoho času a peněz, takže pokud osádka přežije zkázu vozidla, může bojovat dál a armáda neztrácí zkušenosti. Západní inženýři tedy u nových tanků kladli na první místo zvýšení šancí osádky na přežití.

Tanky zemí NATO proto většinou mívají silnější pancéřování a rozměrnou věž, v níž se munice skladuje odděleně od prostoru osádky. Riziko sekundární exploze je výrazně menší, a když už k ní přece dojde, osádka často vyvázne jen s lehkými zraněními. Západní obrněnce mohou těžit i z průmyslové vyspělosti zemí NATO a EU, které vytvořily účinnější senzory pro řízení palby, takže leopardy, challengery či abramsy mohou detekovat a zničit nepřátelské „téčko“ daleko dřív, než by nepřítel mohl zjistit a zničit je.

Jen jeden prvek mašinerie

Mohlo by se tedy zdát, že západní tanky drží v rukou všechny trumfy, ovšem právě tady končí znalosti většiny nadšených laiků z řad novinářů a politiků. Srovnávat sílu pancíře nebo dostřel kanonů může být zajímavé, jenže střety samotných tanků (asi ve stylu hry World of Tanks) se ve skutečném světě odehrávají velmi vzácně. Tanky tvoří jen jeden prvek vojenské mašinerie, prvek jistě vysoce důležitý, ale sám o sobě nepostačující.

Právě to se koneckonců projevilo i v několika velkých bitvách v rusko-ukrajinské válce, například u měst Sumy nebo Trosťanec a nedávno i u Vuhledaru. Většina tanků ukrajinské armády totiž také patří k sovětské škole a z hlediska parametrů jde o vozidla v nejlepším případě víceméně stejná jako ruské tanky, leckdy i horší. Navzdory tomu Ukrajinci ve všech těchto bitvách přesvědčivě zvítězili a způsobili Rusům těžké ztráty.

Vysvětlení evidentně přesahuje oblast technických parametrů tanků. Klíč k vítězství, který Ukrajinci ovládají, zatímco Rusové nikoli, totiž reprezentují personální, taktické a logistické faktory. Sebelepší tank toho dokáže velice málo, pokud nebude mít dobře vycvičenou osádku, pokud bude použit nevhodným způsobem a pokud nebude disponovat logistickým zajištěním. Ke štěstí Ukrajinců je nutno zdůraznit, že toho jsou si dobře vědomi také plánovači západních armád a že tomu odpovídá charakter zahraniční pomoci.

Od prvních dnů války je evidentní, že Ukrajinci výborně ovládají taktiku tzv. kombinovaných zbraní (combined arms), tedy umění správně „poskládat“ různé druhy techniky a nasazovat je tak, aby se vzájemně posilovaly a kryly. Tanky mají obrovskou ničivou sílu, avšak mohou být zranitelné protitankovými řízenými střelami. Musí je tudíž doprovázet pěchota, jež se postará o eliminaci této hrozby a také o obsazení nepřátelských pozic. Tato pěchota potřebuje kvalitní obrněná vozidla, která dokážou držet krok s tanky.

Před tanky a pěchotními vozidly musí postupovat průzkum, který zjistí případné léčky, kdežto za nimi je dělostřelectvo starající se o dálkovou palebnou přípravu a podporu. Musí se připojit protivzdušná obrana a také ženijní technika, jež si poradí s přirozenými nebo umělými překážkami na bojišti. A to vše samozřejmě potřebuje kvalitní logistické zabezpečení, protože soudobá technika spotřebuje spoustu paliva a munice.

Nepoškozená vozidla jako dar

Přesně tuto lekci vojenské vědy a umění ale většina ruských velitelů zjevně fatálně zanedbala. Jejich tanky leckdy vyrážely do boje bez průzkumu a krytí, takže je snadno zničily ukrajinské protitankové rakety. Ruské dělostřelectvo často nevědělo, kam má vůbec střílet, zatímco ruská protivzdušná obrana byla úplně jinde, než být měla, což usnadnilo útoky ukrajinských dronů. Logistika totálně selhala, takže ruští vojáci opustili nepoškozená vozidla, kterým došlo palivo, čímž je prakticky přenechávali Ukrajincům.

Ukrajinští velitelé dokázali naplno využít výcvik, kterého se jim dostalo v zemích NATO, což pak ještě průběžně doplňovala zpravodajská podpora. Ukrajinci tedy vítězili zejména díky své taktické a informační převaze, nikoli díky modernější technice. Něco podobného platí také o pokračujících úspěších systémů HIMARS, protože Ukrajinci přesně znají polohy ruských cílů a dokážou tyto náročné raketomety udržovat v provozu.

Jinými slovy, pokud by západní země věnovaly Ukrajině „jen“ několik desítek tanků, opravdu by se toho na bojišti asi moc nezměnilo. Západ však posílá i pěchotní obrněnce jako německé mardery nebo americké bradleye, dodává též dělostřelectvo, ženijní či vyprošťovací techniku, protivzdušné prostředky a další kategorie výzbroje a poskytuje i přípravu ukrajinských vojáků pro všechny moderní zbraňové systémy. Nejde jenom o muže, kteří je mají obsluhovat v boji, ale také o ty, kteří je budou udržovat a opravovat.

Z různých střípků informací o dodávkách a výcviku lze sestavit sice nekompletní, ale velmi jasné kontury celkového obrazu. Ukrajinská armáda buduje nové mechanizované brigády, které budou disponovat výhradně (nebo téměř výhradně) západní technikou. V takové brigádě bude zřejmě tankový prapor, několik praporů mechanizované pěchoty, oddíl dělostřelecké podpory a další prvky sestavené (víceméně) podle příruček NATO. Tyto brigády by měly vytvořit „hrot“ ukrajinských protiofenziv na jaře a v létě 2023.

Tanky budou pochopitelně představovat vysoce významný kamínek této „mozaiky“. Ostatně i úporná vytrvalost Kyjeva ve snaze získat západní obrněnce je nejlepší odpovědí všem, kdo po prvních debaklech ruské armády začali prohlašovat, že tanky jako takové jsou zastaralé. Ruské neúspěchy ve skutečnosti vypovídají především o neschopnosti ruských velitelů, kdežto Ukrajinci své tanky nasadili zpravidla efektivně a úspěšně.

Spojení palebné síly, pancéřové ochrany a terénní pohyblivosti, které tanky nabízejí, se nadále ukazuje jako nenahraditelné. Totéž platí i o dalších druzích techniky, které fungují v rámci taktiky „kombinovaných zbraní“. Ukrajinci jasně prokázali schopnost ji aplikovat i se staršími zbraněmi, a proto lze očekávat, že kombinace této taktiky a moderní západní výzbroje (včetně tanků) přinese ukrajinské armádě další velké úspěchy.