Dva roky po vydání kritického životopisu Milana Kundery vydal jeho autor, česko-americký spisovatel Jan Novák, knihu, která by, aniž je to zajisté tak myšleno, mohla být chápána jako manifest antikunderismu, bezděčný protiklad románů Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí, vlastně i Žertu, Novákův Kontrakundera.
Babišova ranní cesta do Paříže vzbudila mimořádný ohlas. Každý si našel své důvody k ocenění, nás nejvíc zaujalo, že přivezl Kunderovým sušenky. Jak známo, sotva byl v Praze prohlášen za nevinného, odletěl Babiš druhý den ještě za tmy soukromým tryskáčem do toho velkého města, které ještě ani nestačilo procitnout. A on již kráčel po Champs-Élysées, aby navštívil své chérs amis. Měl to domluvené u nejbohatšího muže světa, u nejkrásnějšího prezidenta světa a pak ještě musí zazvonit u jedněch manželů, o kterých mu kdysi poradci řekli, že bydlí v Paříži, jsou prý docela slavní a mají rádi sušenky.
Na italském knižním trhu se objevila kniha Fellini a Kundera / Umění nepotkat se. Autorem je Stefano Godano, manžel vnučky Federica Felliniho, muž, jenž se zná osobně s Milanem a Věrou Kunderovými. Ve své práci se snaží dokázat, že Fellini a Kundera mají bezpočet podobností, společných lásek a nelásek. Tak třeba ani jeden neměl rád magnáta a politika Berlusconiho. Godano to má od Kundery z první ruky. Kundera se ho jednou zeptal, jak je možné, že Itálie akceptovala Berlusconiho (v roce 2001) a proč se nevzbouřil kulturní svět.
Na začátku Kunderova románu Nevědění je otázka Francouzky Sylvie, kterou položí své přítelkyni, české emigrantce Ireně. Zní: „Co tady ještě děláš?“ Irena odpoví otázkou: „A kde bych měla být?“ a Sylvie: „Doma!“ Irena: „Chceš říct, že tady už nejsem doma?“ Žije přece už dlouho ve Francii, stejně jako autor tohoto dialogu. Co po ní ta Sylvie chce? Má se vrátit tam, kde se mezitím toho tolik změnilo?
