Francouzi jdou k prezidentským volbám, které jsou zlomové. Přinejmenším ze tří pohledů.

Zaprvé je zlomová doba. Země se už patnáct let od přijetí společné evropské měny potácí v hospodářské stagnaci. V poslední době se navíc kvůli nezvládnuté migraci a integraci přistěhovalců z muslimského světa dostala do vážného společenského napětí. Šéf jedné z francouzských tajných služeb, Patrick Calvar, už den před islamistickým masakrem v Nice loni v červenci před poslanci Národního shromáždění nebývale otevřeně varoval. „Extremismus všude ve společnosti sílí. Jsme na hraně občanské války.“ Nebyl to jeho první veřejný apel. Už předtím poskytl velmi otevřený rozhovor deníku Le Figaro. „Situace je opravdu na hraně nože. Ještě jeden dva teroristické útoky, a budeme tady mít ultrapravicovou revoltu.“ Konfrontace je podle něj pro zemi ještě větším nebezpečím než terorismus. „Evropa je v obrovském ohrožení. Míříme ke střetu mezi krajní pravicí a muslimským světem.“ S podobně ostrými otevřenými varováními přišel už před ním šéf britské tajné služby MI6 Richard Dearlove. Při běžné každodennosti už se na to zapomíná, ale Francouzi jdou poprvé v historii páté republiky volit při výjimečném stavu.

Všichni proti establishmentu

Zadruhé jsou zlomoví prezidentští adepti, kteří mají největší šanci na postup do druhého kola, jež se odehraje 7. května. Oba reprezentují strany, které ještě nikdy neměly prezidenta. Jak Emmanuel Macron z vlastního narychlo založeného hnutí En Marché! (Vpřed!), tak Marine Le Penová z Národní fronty se stylizují do role těch, kdo jdou podobně jako v Americe Donald Trump proti establishmentu. Oba mají podle posledních průzkumů podporu kolem 23 procent. Kandidát pravicových Republikánů Francoise Fillon je třetí s podporou kolem 18 procent a na čtvrté místo se po druhé velké televizní debatě vyhoupl její vítěz v očích diváků, reprezentant krajní trockistické levice Jean-Luc Mélenchon.

Za třetí je zlomové to, jak moc jsou si Francouzi před soubojem o Elysejský palác svou volbou nejistí a těkají. Podle průzkumu deníku Le Monde na nebývale velkém vzorku společnosti ještě 43 procent lidí není rozhodnuto, koho půjdou volit. Od tom, jak je podpora většiny kandidátů mělká a loajalita slabá, nejlépe vypovídá příběh republikána Francoise Fillona. Ten se nejprve, hned po stranických primárkách, stal lídrem průzkumů, které předtím víc než rok nepřetržitě a s velkým náskokem vedla Marine Le Penová.

Fillonova kombinace tvrdého bezpečnostního jestřába, ekonomického volnotržního thatcheriána a společenského konzervativce na Francouze fungovala. Vypadalo to, že je to přesně ten správný mix pro společenskou a ekonomickou krizi, již země prožívá. Z průzkumů vycházel jako jasný vítěz druhého kola nad Marine Le Penovou. Pak ale přes respektovaný satirický týdeník Le Canard Enchainé vyplavaly zprávy, jak Fillon platil ze státních peněz svou britskou manželku Penelope, aniž by za ty peníze odváděla adekvátní práci. Těkaví Francouzi ve Fillona okamžitě ztratili důvěru a na druhé místo za Marine Le Penovou v průzkumech poskočil Emmanuel Macron. Za pár týdnů přišel Le Canard s dalším diskreditujícím příběhem o tom, jak sponzoři koupili Fillonovi dva obleky, každý v přepočtu za dvě stě tisíc korun. Prokuratura začala Fillona kvůli financování jeho rodiny z veřejných peněz vyšetřovat a vyhlídky na Elysejský palác se definitivně rozpadaly. Skoro 77 procent Francouzů v průzkumech tvrdilo, že ve Fillona ztratili důvěru. Jen o něco méně jich bylo přesvědčeno, že by měl odstoupit z kampaně a Republikáni by měli využít zbývající čas a postavit místo něho jiného kandidáta. Chvíli zvažovali, jestli by přece jen nestálo za to nasadit dvojku z primárek, bývalého ministra životního prostředí a starostu Bordeaux Alaina Juppého. I on měl mít podle průzkumů šanci Le Penovou ve druhém kolem porazit, přestože je to výrazně menší bezpečnostní a migrační jestřáb než Fillon. Nakonec se k tomu Republikáni neodhodlali a oslabený Fillon dotahuje kampaň do konce. Zatím to vypadá, že prohraného. Ale při takové těkavosti a s tolika nerozhodnutými voliči se ještě během těch pár dní mezi uzávěrkou tohoto čísla Týdeníku Echo a volební nedělí 23. dubna může stát cokoliv. Rozdíl pěti procent, který Fillona podle posledních průzkumů dělil od Le Penové a Macrona, nevypadá v současné konstelaci jako nepřekonatelný.

Cena za těkavost

Fillon, razantně žádající omezení migrace a mnohem silnější tlak na integraci přistěhovalců, ale zároveň slibující razantní uvolnění zkostnatělé francouzské ekonomiky včetně propuštění půl milionu úředníků a výrazného snížení daní, vypadal jako dobrý lídr pro zvládnutí francouzské krize. Zároveň byl kvalitní hrází proti populismu. V tom připomínal Marka Rutteho, jenž dokázal v březnu vyhrát nizozemské volby. Jediné, co Rutteho a Fillona dělilo, byla míra realismu při pohledu na budoucnost Evropské unie. Rutte už několik let téměř nejhlasitěji z celé Unie volá po zásadní reformě a návratu některých pravomocí zpátky členským státům. Také Fillon býval donedávna velmi skeptický k prohlubování evropské integrace. V roce 2005 vyzýval před referendem Francouze k odmítnutí evropské ústavní smlouvy, což také udělali. Svůj někdejší odpor k euru a evropské integraci opustil kvůli přesvědčení, že euro by mělo jako světová rezervní měna konkurovat dolaru.

Frenetický europeismus

Francouzi vůbec nemají jednoduchou volbu. Do druhého kola totiž nejspíš postoupí dva kandidáti, kteří recept na cestu z dvojí francouzské krize nenabízejí. Každý z jiných důvodů.

Emmanuel Macron především není pro většinu Francouzů zárukou omezení a reformy migrace a většího tlaku na integraci přistěhovalců. Podle průzkumů je přitom 72 procent Francouzů proti přijímání dalších přistěhovalců. Září 2015, kdy německá kancléřka Angela Merkelová otevřela hranice migrantům, vyvolalo ve většině Francouzů tvrdý odpor. Poté přišly listopadové útoky na klub Bataclan a restaurace v Paříži, při nichž zemřelo 130 lidí, přičemž se ukázalo, že přinejmenším čtyři z pařížských masových vrahů včetně mozku akce volně pochodovali mezi migranty po balkánské cestě. Emmanuel Macron je jediným významným francouzským politikem, který nahlas přivítal rozhodnutí Angely Merklové otevřít hranice migrantům. „Příchod uprchlíků je obrovská ekonomická příležitost,“ prohlásil Macron tři dny po rozhodnutí Mekrelové v září 2015 v rozhovoru pro Le Figaro. Později začal svůj názor lehce obrušovat a vyzývat k silnější ochraně vnější evropské hranice.

Přestože Macron seděl jako ministr pro ekonomiku v socialistické vládě, prosazuje reformu zkostnatělé a byrokratické francouzské ekonomiky a nebojí se jít kvůli tomu do střetu. Ještě jako ministr se v televizní debatě utkal s mužem, který Macronovi, zakládajícímu si na perfektně padnoucích oblecích, vmetl do tváře, že ne každý má na to, aby chodil v obleku. Ten mu dost asertivně a s nadhledem opáčil, že oblek si budou také moci dovolit, když začnou pracovat. V řezání do francouzské zkostnatělosti nejde tak daleko jako Fillon, ale míří podobným směrem. Chce skoncovat se socialistickou mantrou pracovního týdne v délce 35 hodin. Prosazuje propuštění 120 tisíc přebytečných státních zaměstnanců. Pro srovnání: Fillon se chtěl rozloučit s půl milionem z nich. Macron chce také snížit veřejné výdaje z 55 na 52 procent HDP. Pro představu: v českých podmínkách by to znamenalo omezit výdaje o 129 miliard korun. Macron slibuje také vyšší tlak na přijímání práce.

Kromě tvrdé byrokracie ale Francii zjevně nesvědčí ani pobyt v eurozóně. A to si euro kdysi vymyslela jako provaz na svázání německé dominance. Stal se pravý opak. Francie ekonomicky upadla, Německo velmi posílilo. Paříž i Berlín přijímaly euro jako podobně bohatí. Dnes jsou Němci o 18 procent bohatší než Francouzi. Ti zchudli i v porovnání s ostatními zeměmi Unie. Francie vstupovala do eura jako silný exportér a vyhledávaný cíl zahraničních investic s přebytkem v obchodu. Od té doby je ale skoro nepřetržitě v deficitu, aktuálně 1,4 procenta HDP. Německý přebytek se naopak za tu dobu zvýšil téměř pětinásobně, na současných 8,8 procenta HDP.

Macronovou odpovědí na to je ještě více evropské integrace. Žádá společné ministerstvo financí pro země eurozóny a sdílení dluhů. To je dluhová a rozpočtová unie, která jde tak daleko, že by žádala změnu německé ústavy. Čím by to pomohlo francouzské ekonomice, není zřejmé. Obrovskou Macronovou slabinou také bude, že za sebou nebude mít většinu své strany v parlamentu. Francouzský prezident sice může vládnout, podobně jako ten americký, přes prezidentské dekrety, se zásadními změnami zákonů ale do parlamentu musí.

Past „inteligentního“ protekcionismu

Marine Le Penová naopak na negativní dopady eura na Francii hlasitě upozorňuje. Prosazuje okamžitý odchod Francie z eurozóny bez referenda. Má už plán na dočasné fungování s dvojí měnou. O setrvání v Evropské unii by vypsala referendum po vzoru Britů. Často se nálepkuje jako zástupkyně krajní pravice, její recepty na hospodářský úpadek jsou ale krajně levicové. Ona sama tomu říká „inteligentní protekcionismus“. Prakticky to znamená omezení volného obchodu i uvnitř Evropské unie, tedy destrukci jednotného trhu. Le Penová je také tvrdá etatistka a odmítá jakékoliv řezy rozrostlé byrokracie a propouštění státních zaměstnanců. Stejně tak považuje za nedotknutelný pětatřicetihodinový týden. Macron ji v poslední debatě obvinil, že by v Evropě rozpoutala „ekonomickou válku“. Obavy ze skutečně tvrdého protekcionismu jsou tady mnohem víc aktuální než v Americe nebo ve Velké Británii. Francouzi k ochranářství na rozdíl od Anglosasů vždycky instinktivně tíhli.

Macron ani Le Penová nenabízí cestu z dvojí krize Francie. Oba ji můžou dokonce prohloubit. Penová svým protekcionismem a Macron frenetickou touhou po hlubší ekonomické integraci eurozóny.