Ruské vyhrožování Ukrajině je neblahé bohužel o to víc, že přichází v době, kdy je Evropa zvlášť neschopná mu čelit.

Můžeme si opakovat, že je neoprávněné, ať už ho Putin zdůvodňuje jakkoli. Někdy mu jde o Ukrajinu samotnou, jak o tom svědčí jeho loňský esej O historické jednotě Rusů a Ukrajinců (řada českých politiků byla v roce 1992 ochotna psát eseje o historické jednotě Čechů a Slováků).

Jindy mu nejde o Ukrajinu, ale o NATO a USA v Evropě. To by asi šlo každému ruskému vládci, ale nám sloužilo NATO docela dobře. Jak přesně NATO Rusko ohrožuje? Je to porušení slibu? Zaprvé – podle většiny historických dokladů Rusům nikdo takový slib nedal, zadruhé – údajným slibem se začali ohánět mnohem později, když bylo rozšíření v plném proudu, a zatřetí – Rusy ve skutečnosti dohody a sliby nezajímají.

Dnes lze dokonce slyšet, že NATO už zachází „až do ruského masa“. To je tedy velmi zvláštní pohled. Baltské země skutečně jsou součást ruského, byť ne rusky mluvícího masa. Ale ty se staly členy v roce 2004, což už je dost dávno. Jak by se jim dnes bez členství v NATO vedlo? To je kontrafaktuální historie, kterou není jak experimentálně ověřit, ale asi by bylo lépe to neriskovat. Pak se v roce 2009 staly členy Chorvatsko a Albánie, v roce 2017 Černá Hora a v roce 2020 Severní Makedonie. Lze diskutovat o moudrosti přijetí některých z těchto zemí – ale proto, že by zasahovaly do ruského masa? Jak? Snad že Rusové mají v Černé Hoře hodně vil?

Představit si to lze, pokud jste si osvojili hodně expanzivní představu ruské sféry vlivu. Vadí to Srbsku, a Srbsko má k Rusku blízko. Ale musíme tudíž respektovat i kolem Srbska ruskou sféru vlivu?

Je taky fikcí, že NATO je militaristická organizace harašící zbraněmi, bez níž by v Evropě vládla selanka. Podívejme se na Finsko – proslaveně neutrální země, tradiční hostitel rusko-amerických summitů. Ale víte, kolik má Finsko stíhaček? 55. Amerických. A nahrazuje je 64 novými stíhačkami za 11 miliard dolarů. Americkými. Ani – anebo právě – vzorově klidný vztah s Ruskem není zdarma.

Ale jde o Ukrajinu a o USA a tady nakonec někdo bude muset ustoupit. Protože Amerika z Evropy odchází.

Tím tradičním zdůvodněním její přítomnosti v Evropě vždy bylo, že si nemůže dovolit, aby celé Evropě dominovala jedna nepřátelská země. Jenže situace se změnila v tom, že Asie je dnes ekonomicky důležitější než Evropa a americké zdroje jsou omezené. Minul už i moment, kdy by Amerika mohla Čínu „uzbrojit“ tak jako Sovětský svaz, proto musí sázet na budování aliancí, ale samozřejmě i na vojenské odstrašení. Evropa je v tom druhořadá.

To jsou argumenty, které mladý americký stratég Eldridge Colby rozvinul v knize, jež teď vzbudila značnou pozornost. Colby založil think-tank Marathon Initiative spolu s Wesem Mitchellem, který byl v Trumpově administrativě náměstkem ministra zahraničí pro evropské a eurasijské záležitosti a naši část světa dobře zná. Ne že by Evropu neměli rádi. Přesto uvažují tak, jak uvažují.

Colby teď na Twitteru napsal: „Američané i naši spojenci musí vzít na vědomí realitu, že nemáme a nebudeme mít dost velké ozbrojené síly na to, abychom zvětšili své závazky v Evropě a zároveň měli šanci znovuzískat naši převahu nad Čínou v Asii. Prostě musíme prioritizovat. Argumenty, které s tím nepočítají, jsou zavádějící. Měli bychom hledat cesty, jak odvrátit ruskou agresi vůči Ukrajině. Ale reflexivní požadavky na zvýšení amerického vojenského příspěvku NATO v tom nemohou hrát roli… Řešení: Evropané se musí postarat o svou bezpečnost.“

Dál pak říká: „Buď se elegantně přeorientujeme na Asii a umožníme Evropě měkké přistání (na což už je možná pozdě). Anebo nás potká v Asii nějaký šok a bude to náš moment ,na východ od Suezu‘, kdy budeme muset dramaticky seškrtat své závazky ve prospěch Asie.“ Naráží tím na rok 1968, kdy britský premiér oznámil postupnou likvidaci britských vojenských základen na východ od Suezského průplavu, kterých tehdy Británie měla ještě požehnaně. Jenže do toho přišla finanční krize a z postupného uzavírání se stal úprk – během tří let ze sítě britských základen v Asii nezůstalo nic.

„To ukazuje, že USA potřebují kreativní strategie v Evropě a na Blízkém východě. Nemůžeme pokračovat na autopilotu, ale taky je nemůžeme ignorovat. Potřebujeme strategie, které berou v úvahu omezení, ale umožňují naplnit naše (skromnější) cíle.“

Proč citovat jednoho mladého analytika? Protože to A jeho analýzy, obrat k Asii, je dnes washingtonský konsenzus. To B – vědomí omezených možností – ještě ne. To je vidět z Bidenova lavírování. Ale B přijít musí. Pokud chce Biden sledovat asijskou strategii a ještě navíc schvalovat mamutí sociální programy, tak ten součet nesedí. Tuší to Američané i informovaní Evropané. Sledují to i Rusové.

A tak i do mainstreamu pronikají názory jako třeba u komentátora New York Times Rosse Douthata, který minulý týden napsal, že „stále přikládáme příliš velkou váhu tomu, že jen NATO bude určovat, kdo bude v NATO, že vyloučit ukrajinské členství je nemyslitelný ústupek. Tato myšlenka je anachronismus, artefakt světa po konci studené války“.

To, že doba těchto „artefaktů“ skončila, znamená hlavně, že se musíme rozloučit s iluzí univerzální platnosti nějakých evropských norem. Není pravda, že doba sfér vlivu skončila. Rusko prostě počítá se svou sférou vlivu a to, kdo do ní spadne a kdo ne, se bude rozhodovat případ od případu. Není pravda, že platí princip neměnnosti hranic silou. Rusko dobylo Krym a nikdo mu ho už nevezme.

Ukrajině bylo přislíbeno členství v NATO – bez data – na summitu v roce 2008 a od té doby se členství nijak nepřiblížilo. Vladimir Putin tehdy prý západním státníkům řekl, že to je ještě horší, než kdyby závazné datum slíbili. Zřejmě měl pravdu v tom, že ten slib neslib bude pořád představovat pokušení. A taky byl ten slib učiněn bez důkladného zvážení, zda o to většina ukrajinské veřejnosti stojí, anebo zda ji to třeba nepolarizuje. To se vyhrotilo v roce 2014, a to šlo tehdy o smlouvu s EU, ne s NATO.

Dává členství Ukrajiny v NATO smysl? Z ukrajinského hlediska je to jak vidno problematické. Z hlediska NATO ne, protože ukrajinská slabost a ruský odpor jsou skutečnosti, které musíme brát na vědomí.

Dnes je nám jasné, že Ukrajinu do NATO nikdo nevezme, ale nemůžeme to říct. Než trvat na principu, o němž víme, že ho nikdy nebudeme moci naplnit, možná by bylo chytřejší se něčeho, co stejně nechceme udělat, slavnostně vzdát. Nebo třeba formálně odložit. V každém případě je představa, že Rusku nikdy v ničem nebudeme ustupovat, lichá. Je dobrá jen pro lajky na sociálních sítích, ale není o nic opřená.

Pokud za to někdo může, je to především Německo, jež svou dlouhodobou politikou učinilo Evropu závislou na ruské energii. Pokusy o diverzifikaci zdrojů úspěšně sabotovalo (pamatujete na projekt plynovodu Nabucco?). Pro nás to znamená porazit v domácí politice frakci zastávající zásadu, že je třeba vždy následovat Německo, a hledat kombinaci více koalic – i s Francií, i s V4. A ve východní politice obhajovat podle možností nezávislost zemí na ruské hranici – klidně tomu říkejme evropská sféra vlivu. Ještě donedávna si Lukašenko udržoval nezávislost, ale nyní je Bělorusko ruské. Kdyby si Putin podřídil Ukrajinu, tak nás od něj najednou dělí jen jedna země, a to jedna z nejvíc proruských v Evropě. To ukazují na Slovensku průzkumy dlouhodobě. Spoléhat se na to, že takovéto hluboké proudy nehrají roli, protože má teď moderní prezidentku a je v NATO, by bylo naivní.