Zdravotní stav Miloše Zemana svádí některé jeho odpůrce k obavě, že by se prezidentské volby mohly konat dřív, než si myslíme, a je zaskočit nepřipravené. I proto od podzimu ve veřejném prostoru náhle skokově přibylo armádního generála ve výslužbě Petra Pavla. Kromě toho, že do roku 2015 velel české armádě, posléze řídil i vojenský výbor NATO - a podle dostupných informací ho spojenci mají rádi. I proto v něm tzv. prozápadní síly v zemi spatřují prezidenta, který by nás ochránil před vlivem Ruska a Číny. Skeptici naopak snadno najdou důvody k tvrzení, že inženýr Pavel je oportunista, který opakuje vždycky to, co je právě móda v centrále. K takovým vývodům jim nahrává Pavlova předlistopadová a v některých ohledech i polistopadová kariéra.

Syn svého otce

Petr Pavel se v roce 1961 narodil do tzv. lampasácké rodiny, tedy do rodiny důstojníka z povolání. Místa jeho vyrůstání určovalo, kam otce zrovna poslali sloužit: Milíře u Tachova, Litoměřice, Kladno, kde vychodil základní školu, Tábor, tehdy sídlo velitelství Západního vojenského okruhu. V Táboře byl až do své první svatby (1986) přihlášen k trvalému pobytu, byť reálně tu nebydlel nikdy. V témže roce 1975, kdy se otec, jemuž byl syn po rozvodu rodičů soudně přiřčen do výchovy (dcera matce), stěhoval do Tábora, Petr nastupoval na vojenské gymnázium.

Zdá se, že jiná než vojenská dráha pro své dítě v otcově úvahách ani nepřipadala v úvahu. Josef Pavel to v armádě dotáhl na plukovníka. V Táboře nesloužil přímo na velitelství západního okruhu, jako příslušník vojenské kontrarozvědky, oficiálně III. správy SNB, měl pod sebou tzv. elektronický průzkum. Pod tím si můžeme představit především odposlouchávání nepřítele, v tomto případě vojáků armád NATO. Pavlovi muži například sledovali rádiový provoz amerických jednotek dislokovaných v Bavorsku.

Hodný syn svého otce tedy vychodil vojenské gymnázium – „Byly jsme děti v uniformě,“ charakterizuje tuto životní kapitolu pro Týdeník Echo –, po maturitě pokračoval na Vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově. Otce následoval nejen profesně. Oba rodiče byli v KSČ a přihlásil se do ní i Petr. Je rozpor mezi jeho vlastním výkladem (narazíme na něj už při četbě knihy Vladimíra Mertlíka V první linii: Armádní generál Petr Pavel, Academia 2019) a dochovanými dokumenty. Generál sám tvrdí, že do KSČ podával přihlášku až po absolutoriu a už po přijetí k útvaru speciálních sil v Prostějově. Tím se mu splnil sen, na průzkum se totiž specializoval už ve škole. Dostat se do Prostějova nebylo snadné, tamní výsadkový pluk byl prudce výběrový útvar. Jinými slovy – do KSČ nevstupoval z kariérních důvodů, ale proto, že chtěl měnit svět kolem sebe. K tomu se ještě dostaneme. Nicméně z jeho osobního spisu, který uchovává Archiv bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, přihlášku do KSČ podává Pavel 22. února 1983, tedy ještě na škole a čtvrt roku před státnicemi, čili do Prostějova přichází už jako kandidát. Nadto se  v tamní základní organizaci SSM ujímá funkce jednatele.

První poločas proti Západu

Redaktor Echa není první, komu generál vysvětluje, proč se do KSČ hlásil. Nejprve používá geopolitickou argumentaci, jakou už nasadil proti publiku na koncertu Paměti národa 28. října v pražském Karlíně: „Mně se zdálo, že by mohla nastat podobná situace jako v letech '67 a '68. Že je vůle dělat aspoň drobné korekce, které potom mohou vyústit ve větší změny.“ Nechal se prý „tak trochu ovlivnit Gorbačovem“.

V Karlíně mu lidé nadšeně aplaudovali. Jenže členem KSČ se Pavel skutečně stal v únoru 1985, tedy přesně dva roky po podání přihlášky a ovšem měsíc před nástupem Gorbačova do nejvyšší funkce v Sovětském svazu, co ale ty dva roky kandidatury? „Kandidatura? Jasně, ale to přece byla jen formalita,“ mává rukou. Kandidátem prý člověk mohl být i mnohem déle než jen dva roky, říká Pavel, ale – Gorbačov.

Druhý generálův pokus o vysvětlení aspoň nezní nesmyslně už na první poslech. Byl velitelem čety a dosáhnout zlepšení pro své vojáky po armádní linii nešlo. Po stranické ano, nebo mu to tak aspoň připadalo. „Když jsem přišel k veliteli praporu, že mí vojáci žijou jako prasata, odpověděl: Plň rozkaz, dělej, co máš. Když jsem s tím samým vystoupil na stranické schůzi, tam mě museli vyslechnout bez ohledu na hodnost. Byl jsem pro ně jako osina v zadku.“

Od téhož roku 1985, kdy je řádným členem KSČ, Pavel místo čety velí rotě. Má pod sebou tím pádem místo třiceti sto vojáků. O dva roky později je povýšen na kapitána. Nadřízení jsou s ním spokojení, v posudcích se opakuje chvála jeho velících schopností, výkonnosti i přátelské povahy vůči podřízeným. Získává medaili Za službu vlasti.

Největší podezřívavost dokonce i mezi některými „pražskými kavárníky“ vzbuzuje dnes z generálovy předlistopadové kariéry poslední rok před Listopadem. Od zimního semestru 1988 totiž přerušil službu v Prostějově, aby se postgraduálně vzdělával – u vojenských „špionů“. Od zimního semestru 1988 studuje speciální školu Generálního štábu ČSLA – studijní obor vojenské zpravodajství. Z osobního spisu lze vyčíst jednu zajímavost, která jako kdyby verifikovala jeho verzi o tom, jak členství v KSČ využíval k tomu, aby na stranických schůzích přicházel s podněty a kritikou. Proti uvolnění z Prostějova se totiž překvapivě vyslovil výbor závodní organizace KSČ – uvolnění nedoporučuje s tím, že „výsledky v posledním období neodpovídají délce zastávané funkce“. Naštěstí pro něj se nadřízený (generálmajor Josef Červášek) na ZO KSČ neohlížel a kapitána pro studium uvolnil.

Co to studium obnášelo? Nikoli špehování konkrétních lidí, ani podávání zpráv, „jen“ přípravu na seskoky v týlu nepřítele, což přirozeně i v roce 1988 ještě znamenalo na území členů Severoatlantické aliance, pro československé vojáky do západního Německa. Pavel a jeho kolegové by do Spolkové republiky byli vysazeni po vypuknutí války, v uniformách a s plnou výzbrojí. Jejich úkolem byly průzkum a ovšem diverze: „Vyřadit stanoviště jaderných zbraní, taky velitelská stanoviště, spojovací komunikační uzly... Buď bychom ty cíle zničili sami, nebo kdybychom toho nebyli schopni, měli jsme na ně navádět jinou, větší sílu od nás,“ říká generál.

Že trénoval pro účast na historicky špatné straně války mezi Západem a Východem, ho po třiceti letech nijak zvlášť netrápí. „Já jsem poprvé na Západ vyjel zkraje 90. let, a hned do Washingtonu, do centra americké vojenské zpravodajské služby. A zajímavé bylo, že oni nás sice měli všechny za commies, ale nedělalo jim to naprosto žádný problém. Teď už je všechno jinak, takže vítejte.“

Druhý poločas se Západem

Petr Pavel měl odjakživa talent na jazyky a zájem o angličtinu. Z té v roce 1986 složil vojenskou zkoušku 2. stupně. Těsně před nástupem na speciální školu generálního štábu dotáhl v květnu 1988 svou angličtinu na ještě vyšší úroveň (odborná vojenská zkouška pro překladatele). V půli července 1989 k tomu přidal zkoušku z francouzštiny. Že budou mluvit rusky, to se u důstojníků ČSLA předpokládalo. Ale extra znalost hned dvou buržoazních jazyků z Pavla dělala jazykově velmi nadprůměrného vojáka. Bude to důležité pro jeho kariéru v demokracii.

Major Pavel je perspektivní kádr i po roce 1989. Bez profesionálních vojáků se pochopitelně neobejde ani armáda demokratického státu. Kromě jazykového vybavení disponuje Pavel nenuceností v osobním styku, je sportovně zdatný a podle toho i vypadá. V české armádě sice ještě dojíždí model velitelů, kteří nosí dvě až tři brady, nicméně lidé Pavlova typu jsou urychleně přeškolováni, počítá se s nimi. Po krátké zkušenosti ze srbsko-chorvatské fronty v rámci mírové mise UNPROFOR slouží Pavel v Bruselu u českého armádního přidělence k EU a současně i jako asistent českého styčného důstojníka u NATO. Od počátku se tak podílí na přibližování k Alianci, na jejíž cíle se ještě před pár lety učil navádět rakety. V půlce 90. let studuje v anglickém Camberley, což je vojenská škola pro velitelské kádry – z absolventů kurzu se mají stát majoři, plukovníci, brigádní generálové.

Do karet mu hraje i jeho původní specializace průzkumník. Česká armáda nemá Alianci moc co nabídnout, kromě misí v bývalé Jugoslávii to zkouší právě přes malé výstavní útvary, protichemickou jednotku nebo právě speciální síly z Prostějova. Takže když se NATO 13. března 1999 oficiálně rozšiřuje, Prostějovští jsou včleněni do struktur Aliance už o dva týdny později, jako první útvar české armády. Tehdy se celému Západu zdálo, že konvenční války a nutnost teritoriální obrany pominuly a to podstatné se bude odehrávat na zahraničních misích. Petr Pavel ztělesňuje vojáka této nové éry.

V roce 2012 ho prezident jmenuje náčelníkem generálního štábu, vrchol kariéry přichází o tři roky později v Bruselu. Pavel dostává za úkol vést vojenský výbor Aliance, pod čímž si můžeme představit pravidelná jednání výboru složeného ze zástupců náčelníků generálních štábů členských zemí. Vojenský výbor Aliance doporučuje politikům změny ve strategii nebo vypracovává svá doporučení k misím (Afghánistán, Irák). Zpátky do vlasti a do důchodu se Pavel vrátil loni, ověšený medailemi několika spojeneckých vlád.

Bylo nebylo – Gerasimovova doktrína 

Co s člověkem od dětství trénovaným ke konformismu taková nečekaná kariéra rozpůlená otočkou o 180 stupňů udělá? Generál kupodivu nehodnotí všechno, co NATO za jeho éry v Bruselu podniklo, jako samé úspěchy. Chová jisté výhrady k operaci v Libyi, která sice smetla šíleného diktátora Kaddáfího, bohužel se Libye od té doby topí v bojích a stala se z ní vstupní brána pro migraci z Afriky. Už dřív dal Pavel najevo i jistý odstup od západních politiků, pokud byli po Majdanu protiruští za každou cenu, i když to třeba bylo kontraproduktivní.

Celkově se však do Čech vrátil jako spolehlivý amplion frází a slovníku, který se poslední léta v bezpečnostních kruzích nosí. Nejde o to, jestli si na Rusko dávat pozor, samozřejmě ano. Jde o míru a o některé konstrukce z představy Rusa za každým rohem vycházející. I podle Pavla dnes Moskva představuje jakousi dřív nepoznanou hrozbu. Proti svobodnému světu vede hybridní válku. Čína tu Rusy jen kopíruje. A v čem ta hybridní válka spočívá? „Oprášili aktivní opatření, tedy klasickou špionáž, dezinformace a podobně, a zkombinovali to s prací na sociálních sítích.“ Jsou prý v tomto ohledu velice organizovaní, systematičtí. Mají výsledky.

Ale pak člověka zarazí, jak povrchní generál ve „svém“ tématu dokáže být. Korunním důkazem o ruské hybridní válce je podle něho Gerasimovova doktrína. „V té to všechno je, stačí si ji přečíst!“ Termín Gerasimovova doktrína uvedl do oběhu americký expert Mark Galleoti před šesti lety, kdy jeden ruský vojenský časopis otiskl projev vrchního velitele armády Valerije Gerasimova. Generál Pavel je dodnes přesvědčen o tom, že Gerasimov tehdy prozradil ruský recept pro vedení hybridní války. Nejcitovanější Gerasimův vývod: Propaganda a podvratná činnost v moderním světě snadno způsobí, že „i naprosto prosperující stát může být v řádu měsíců, a dokonce dní přeměněn v arénu prudkého ozbrojeného konfliktu, stát se obětí zahraniční intervence, utopit se v chaosu, humanitární katastrofě a občanské válce“.

Pavel jako by vůbec nevěděl, že Gerasimov svým proslovem sledoval cíl přesně opačný: popsat nikoli vlastní recept na hybridní války proti Západu, ale chování Ameriky a jejích spojenců během arabského jara a předtím za tzv. barevných revolucí na území bývalého SSSR. Sám Galleoti se loni v obdivuhodně upřímném textu pro časopis Foreign Policy za svou chybu omluvil (text se jmenuje I´m sorry for Creating the “Gerasimov doctrine“, internet ho vyplivne okamžitě).

Ale v praxi, brání se Pavel této námitce, „se stejně ukazuje, že to tak Rusové opravdu dělají“. O tom, že se Kremlu podařilo významně ovlivnit výsledky amerických prezidentských voleb nebo hlasování o brexitu v roce 2016, „vůbec nepochybuje“.

Když ruskou a čínskou hrozbu zdůrazňují generálové, natož hodnostáři NATO, organizace, která posledních třicet let hledá nový smysl existence, je to z jejich hlediska pochopitelné a z hlediska českého státního zájmu dokonce prospěšné. Pro nás je dobře, aby například americká veřejnost byla o užitečnosti NATO přesvědčena. Potíž začíná ve chvíli, když se generál přesune do politické arény a dál opakuje, že Donald Trump by se bez ruských účtů na Facebooku (které ve skutečnosti měly naprosto zanedbatelný rozpočet a logicky i dopad) nestal prezidentem USA a Británie by nehlasovala pro odchod z EU. A který si myslí, že za odpor české veřejnosti k přijímání běženců před čtyřmi roky mohou dezinformační weby, nikoli autentické názory těch lidí.

Oproti vědeckému byrokratovi Jiřímu Drahošovi, vytaženému do prezidentské volby před dvěma lety, je generál Pavel jiná váhová kategorie. Nereaguje ublíženecky, v osobním styku se chová sebevědomě a přirozeně. Jednoznačně se vymezuje nejen vůči zemanovskému Hradu, ale i vůči premiéru Babišovi, k čemuž se Drahoš nikdy nevzchopil. Pavel: „Kandidoval bych, kdyby do prezidentské volby šel Andrej Babiš a neměl by silného protikandidáta.“ Otázka je, jestli v takové situaci bude poptávka spíš po bezvadně vystupujícím profesionálovi, nebo po někom, kdo nebyl komunista a v dospělosti používá převážně vlastní hlavu.