Jen málo evropských politiků budí tak silné emoce jako maďarský premiér Viktor Orbán. Jeho kritikové v něm vidí rádobydiktátora, jenž porušuje principy právního státu a křísí staré přízraky nacionalismu, zatímco jiní jej chválí jako realistického státníka, který pomáhá chránit Evropu před migrací. V některých diskusích ale zaznívá také vojenský aspekt, jelikož Maďarsko nyní nakupuje moderní zbraně opravdu nevídaným tempem.

Není to tak dávno, co maďarská armáda vypadala v rámci V4 jako „chudý příbuzný“. Jedinou moderní techniku představovalo čtrnáct pronajatých stíhaček JAS-39 Gripen, kdežto pozemní vojsko vyvolávalo spíš dojem muzejní sbírky sovětské techniky. Vše se ale změnilo v prosinci 2016, kdy Orbánova vláda zveřejnila plán se jménem Zrínyi 2026. Tento letopočet udává, kdy má maďarský obranný rozpočet dosáhnout výše aliančního závazku, tj. 2 % HDP, a v průběhu roku 2018 postupně vyšlo najevo, co se bude kupovat. Maďarsko totiž zveřejnilo působivou sérii akvizičních plánů a podepsalo několik smluv, které znamenají pořízení skutečně rozsáhlého arzenálu. Letectvo získá 36 víceúčelových helikoptér H145 a H225 od francouzsko-německé společnosti Airbus, zatímco pozemní vojsko se dočká dramatického posílení díky obrněncům německé firmy KMW. Ta má postupně dodat celkově 56 tanků Leopard 2 (včetně 44 kusů špičkového provedení 2A7), několik ženijních a mostních obrněnců a ještě 24 samohybných houfnic PzH 2000.

Příležitost pro české firmy

Na své si přijde také český průmysl, neboť Maďarsko chce svou armádu kompletně přezbrojit na výrobky České zbrojovky, tzn. útočné pušky BREN 2, samopaly Scorpion EVO 3 a pistole P-07 a P-09. Záhy by se měla rozběhnout i licenční produkce v Maďarsku, které navíc kupuje české lehké letouny značky Zlín. Výčet ovšem zdaleka nekončí, protože další nákupy zahrnují mj. přenosné protitankové zbraně Carl Gustaf, americké čtyřkolky Polaris MRZR Sandblower či stovky automobilů Suzuki, Mercedes-Benz a Volkswagen.

To však stále ještě není všechno, protože se čeká např. oznámení akvizice nového raketového systému protivzdušné obrany, což by mohl být norsko-americký NASAMS. Maďarská média spekulují i o zájmu o německá bojová vozidla pěchoty Puma. A diskutuje se i o tom, jak bude vypadat stíhací letectvo, protože Budapešť prý možná nechce pokračovat s Gripeny a přidá se mezi uživatele supermoderních amerických letadel F-35.

Kuriozitou je skutečnost, že Maďarsko zjevně zakoupilo i určitý počet obrněných automobilů z Turecka, jelikož s maďarskými znaky byly v květnu 2019 viděny turecké vozy Ejder Yalcin a NMS Yörük. Není zatím jasné, o jak velký obchod běží, byť nepochybně bizarně působí fakt, že se obrněnce právě tohoto původu nakupují v rámci programu Zrínyi 2026, jenž dostal jméno podle proslulého bojovníka proti Osmanům.

Po publikování zpráv o nákupu francouzsko-německých vrtulníků a ještě víc po zprávách, že Maďaři zavedou německé tanky, se zákonitě objevilo mnoho zdvižených obočí. Vždyť jsou to výrobky zemí, od jejichž politických reprezentací směřuje na Orbána zpravidla ta nejhlasitější kritika. Podle názoru některých odborníků však jde od Orbána o ryzí pragmatismus, jelikož by právě těmito kontrakty pro německé a francouzské zbrojovky chtěl zavřít ústa kritikům, a to podle jednoduché poučky, že nákupy zbraní dělají dobré přátele.

Jiní analytici ovšem varují, že Orbán se může dopouštět i fatální chyby. U Francie, která vždy měla vysoce realistický pohled na prodej zbraní, jeho kalkul fungovat může, kdežto Německo představuje odlišný případ. Německá exportní politika totiž stále víc podléhá ideologii, respektive tomu, co hlásají sociální demokraté a zelení, což se projevuje v řadě zdržení a embarg. Mohlo by se tak snadno stát, že v případě další politické roztržky by se Maďarsko ocitlo bez dodávek náhradních dílů pro svou techniku německé výroby. Připomeňme, že Orbánova vláda měla politické spory i s Norskem a Švédskem, což by mohlo stát za oněmi „tanečky“ okolo kompletů NASAMS a stíhaček Gripen. Naopak v případě USA se Budapešť nemusí obávat problémů, aspoň dokud bude prezidentem Donald Trump, který nesporně patří mezi Orbánovy fanoušky. Pokud tedy Maďarsko skutečně stojí o letouny F-35, může zřejmě počítat s okamžitým schválením prodeje.

Zájem o americkou techniku může být koneckonců také projevem ryzího pragmatismu, neboť od Donalda Trumpa zazněla jasná prohlášení ve smyslu, že s podporou USA může počítat jen ten, kdo bude kupovat zbraně „made in USA“. Pochopili to Rumuni, Poláci i Slováci, jednání o amerických helikoptérách pro AČR dokládají, že to (konečně) akceptovali také Češi, a tudíž se nelze divit, že Maďaři sledují tutéž linii. Od dalších států střední Evropy se však Maďarsko v jedné opravdu podstatné záležitosti hodně odlišuje.

Pokud se posilování vojenských kapacit v jiných zemích (tu víc, tu méně skrytě) zdůvodňuje hypotetickou hrozbou ze strany Ruska, pak z Budapešti nic podobného nezní. Viktor Orbán se nikterak netají dobrými vztahy s Moskvou, jak dokazuje mimo jiné fakt, že ruský Rosatom dostavuje jadernou elektrárnu Paks. O mnohém vypovídá také skutečnost, že maďarské letectvo nechalo v Rusku provést opravu svých bitevních vrtulníků Mi-24.

Je samozřejmě velmi diskutabilní, do jaké míry jsou údajné obavy z Ruska míněny vážně a do jaké míry jde jen o vhodnou záminku, jak „prodat“ mohutné zbrojení, avšak jisté je, že Orbán touto kartou zkrátka nehraje ani v nejmenším. Zákonitě se tedy vnucuje otázka, jaké jsou jeho dlouhodobé strategické plány s novou vojenskou technikou, respektive proč dnes vlastně Budapešť kupuje zbraně nejvyšším tempem od studené války.

Sázka na rozpad Německa?

Do hlavy Viktora Orbána nikdo nevidí, možných zdůvodnění je dlouhá řada a hodně záleží na tom, koho se vlastně ptáte. Nejjednodušší hypotéza zní asi tak, že Orbán žádnou dlouhodobou strategii nemá a že mu jde „jen“ o posílení faktické a prestižní pozice Maďarska, což zákonitě zahrnuje také (alespoň na pohled) obrovské vojenské kapacity. S tímto názorem se někdy pojí podezření, že maďarská armáda zatím nemá kvalitní personál pro zvládnutí špičkové techniky a že Orbán chce tímto způsobem hlavně „ukazovat svaly“.

Další vysvětlení se úzce pojí s nákupy z Německa a tvrdí, že Orbán onu promyšlenou strategii má. Společnost KMW, jež dodává zmíněné obrněnce, totiž sídlí v Bavorsku, tedy ve spolkové zemi, kde dominuje strana CSU, kterou pojí s maďarskou stranou Fidész výrazně lepší vztahy než celoněmeckou CDU. Objevují se spekulace, že Orbán sází na možný rozpad Německa a na připojení Bavorska ke středoevropské skupině, která bude zahrnovat i Rakousko a kde by jedna z nejsilnějších pozic zákonitě patřila Maďarsku.

Tak hovoří především ti, kteří vidí budoucnost střední Evropy zejména ve stále užší spolupráci a v rozšiřování dosavadní skupiny V4. Ozývají se však i pesimistické hlasy, podle kterých může tuto slibnou kooperaci lehce zahubit vzkříšení starých etnických a nacionalistických vášní, jež byly v Evropě vždycky přítomny v míře větší než malé. Tytéž hlasy varují, že v současnosti je hlavním nositelem těchto emocí právě Viktor Orbán.

Fakt je, že Maďarsko velice silně podporuje maďarské komunity v sousedních zemích, což se již odráží v diplomatických sporech. Naposledy se tak stalo ve vztazích s Rumunskem, kde došlo ke sporu kvůli ostatkům maďarských vojáků v rumunském Sedmihradsku, kde dominují etničtí Maďaři. Napětí se projevuje též ve vztazích s Ukrajinou, protože Maďarsko nese velmi nelibě pokusy omezit práva tamní maďarské menšiny. Zareagovalo tím, že začalo obyvatelům Zakarpatské Ukrajiny poskytovat maďarské pasy.

Skeptici také upozorňují, že Viktor Orbán často hovoří i o Trianonské smlouvě, jež znamenala z pohledu Maďarů „rozkouskování“ historických Uher. Část Maďarů tato území stále pokládá za „svá“ a dá se očekávat, že v příštím roce, kdy uplyne sto let od podpisu smlouvy, proběhne v Maďarsku mnoho vzpomínkových akcí, které premiér jistě využije pro upevnění své pozice. V každém případě však maďarské lpění na této „historické křivdě“ dosud reprezentuje vážnou překážku pro další rozvoj středoevropské spolupráce.

Někteří odborníci jdou dokonce ještě dál a nabízejí pesimistické vize, podle kterých maďarské nákupy zbraní přímo souvisejí se snahou o revizi Trianonské smlouvy. Tvrdí, že Viktor Orbán v dohledné době očekává krize a konflikty, které mu umožní využít nové vojenské schopnosti Maďarska pro nátlak na sousední země. Podle těch nejdivočejších spekulací bychom se mohli dočkat i jakýchsi „anexí“ části Ukrajiny či Rumunska.

Tato varovná vize má i svou „německou“ dimenzi. V maďarském establishmentu totiž údajně existuje vlivná skupina, která preferuje sbližování s Berlínem, s nímž ostatně pojí Maďary též dobré historické vazby. Tato skupina hledí na mezinárodní scénu striktně geopoliticky a tvrdí, že už je pouze otázkou (krátkého) času, než přijdou fundamentální změny v politice Německa, které obnoví své snahy o mocenskou expanzi směrem na východ, přičemž bude zřejmě hledat „bohatou nevěstu“, tedy nějakého silného spojence. Tím zákonitě nemůže být Polsko, které by v takové situaci pochopitelně vnímalo Němce jako vážnou hrozbu, zatímco silné Maďarsko by se zde naopak perfektně nabízelo. Podporovalo by ambice Německa a výměnou za to by dostalo tichý souhlas s revizí „nenáviděného Trianonu“, což by umožnilo splnit sen o „Velkém Maďarsku“ jako středoevropské mocnosti. Tento vývoj údajně hodně straší i Rumuny a motivuje jejich zbrojení.

Podle jiných názorů je to naopak Orbán, kdo se začíná obávat ambicí jiných evropských zemí, zejména Rumunska, ale možná také Polska. Nyní jsou Varšava a Budapešť spojenci, ale jak víme, kategorie jako „spojenec“ a „nepřítel“ se mohou v mezinárodní politice měnit velmi rychle, hlavně když dojde na velmocenské ambice, které zcela zjevně nechybějí Maďarům ani Polákům. Takové „závody ve zbrojení“ mezi členy NATO zřejmě působí opravdu bizarně, ale stačí připomenout reálný případ Řecka a Turecka. Všechny tyto scénáře mohou vypadat jako zápletky nějakého nového technothrilleru ve stylu Toma Clancyho, ale historická zkušenost bohužel jasně ukazuje, že události ve střední Evropě mají sklony právě takové scénáře naplňovat. Klidně to může být tak, že více či méně pravdivé mohou být všechny tyto prognózy, ale současně žádná. Nikde není psáno, že Viktor Orbán má jen jediný plán. Pokud je dobrým stratégem, pak počítá s různými eventualitami a rozhodne se pro tu, která mu ve vzniklé situaci přinese největší užitek.

Nepochybné je pouze to, že chce mít v ruce silnou kartu v podobě opravdu dobře vybavených ozbrojených sil. Ostatně sám maďarský premiér v únoru uvedl, že jeho země musí mít armádu schopnou ubránit Maďarsko proti útoku z „jakéhokoli směru“. Posléze zdůraznil, že záruky ze strany Aliance nestačí. Doslova uvedl: „NATO je velice důležité, ale nevěřím, že by vojenská bezpečnost Maďarska měla být založena jen na NATO.“

V každém případě se potvrzuje, že Viktor Orbán nesdílí optimistické vize, podle kterých bude mír v Evropě trvat „věčně“. Počítá spíš s růstem napětí a konfliktů, a tudíž chce usilovat o to, aby Maďarsko v turbulentní situaci dokázalo udržet svou suverenitu a prosadit své zájmy, což se logicky neobejde bez silné armády. Je ovšem prakticky jisté, že jakákoli krize se zapojením Maďarska by ovlivnila také Česko, takže by i česká politická reprezentace měla dbát na to, aby tady existovaly ozbrojené síly schopné bránit české zájmy.