Roku 1904 vypukla válka mezi carským Ruskem a Japonskem o to, kdo bude mít rozhodující vliv v Koreji a severovýchodní Číně. Rusové do ní šli s ohromným sebevědomím.

Slovo sebevědomí snad ani není namístě. Výstižnější by byl pojem arogance, což je, žel, vlastnost, která se v oněch končinách světa kolem Moskvy pěstuje ještě častěji než jinde. Pro ruské šlechtice oné doby byli Japonci jakési žluté poloopice s bambusovými oštěpy, z principu neschopné postavit se Evropanům, natožpak ruskému impériu. Ruští důstojníci se bavili nad jedním z prvních němých filmů z Japonska, který ukazoval rozjíždějící se japonskou kavalerii, která nebyla ani schopna udržet rovnou linii. Takové skřety přece ruský medvěd musí rozšlápnout jako krabičku od sirek.

Jenomže Japonci neměli dobrou kavalerii proto, že už dávno chápali, že kavalerie je ve 20. století zastaralá. Místo toho nakupovali kulomety a ostnatý drát. Japonská kampaň měla svoje chyby, armáda například odmítala poskytovat vojákům pestrou stravu a v důsledku toho řada z nich trpěla nemocí beri-beri. Ale proti té ruské byla moderní, agilní, dobře logisticky organizovaná. Ruský smluvní přístav v Port Arthuru se brzy ocitl v obklíčení.

V hodině dvanácté vyslala ruská admiralita do boje částečně zastaralé loďstvo z Petěrburgu. Bylo by bývalo rozumnější poslat jen ty moderní lodi, protože jejich zastaralé kolegyně je jenom zdržovaly. Ale Rusko věří na hrubou sílu a větší flotila vypadala na pohled lépe. Když konečně dorazila na místo, Japonci ji během krátké bitvy poslali na dno. Zahynulo při tom pět tisíc ruských námořníků a ruská námořní síla přestala v podstatě existovat. Toto byla definitivní porážka a Rusové museli konečně zasednout k jednacímu stolu, kde diplomatickými prostředky zabránili aspoň tomu nejhoršímu. Přístav Vladivostok jim bylo milostivě povoleno si ponechat.

Znáte tenhle příběh? Málokdo jej zná, protože Rusové se svými porážkami nechlubí, Japonci dnes nemají militaristickou kulturu a pro Čínu a obě Koreje, na jejichž území se odehrála většina bojů, není moc příjemné si připomínat, jak po nich kdysi šlapaly holínky cizích mocností. Většinu stop po válce dávno zahladil čas. Bývalý ruský přístav Dalnyj se dnes jmenuje Dalian a je to klasické čínské maloměsto o pěti milionech obyvatel.

Dnešní situace na Ukrajině připomíná rusko-japonskou válku skoro přes kopírák. Zaslepeni vlastní arogancí vtrhli Rusové s naprosto nedostatečnými silami (takový maršál Žukov by nad úkolem dobýt Ukrajinu s pouhými 200 000 muži jen zaplakal) do země velikosti Francie, patrně s tím, že v prvním dnu či dvou operací ovládnou Kyjev a zabijí či zajmou ukrajinskou vládu, čímž ochromí vůli Ukrajinců k odporu. Také nejspíš spoléhali na to, že Západ se omezí jen na ostré prosby a modlitby za mír. Tento plán A nevyšel, plán B snad ani není. Ukrajina se organizovaně brání a ze zemí NATO do ní proudí moderní zbraně po tunách. Ruské vrtulníky, tanky a zejména operační doktrína se naopak ukazují být beznadějně zastaralé, asi jako tehdejší kavalerie proti kulometům.

Podobně jako Japonci nebyli podlidé, nejsou Rusové žádní nadlidé. Není důvod si o nich myslet, že zvítězí nějakou magickou převahou své nepřekonatelné medvědí ruskosti. Pro jejich válečné operace platí úplně ta samá omezení a rizika jako pro Američany, Araby, Izraelce nebo Indy. A špatná logistika a technická zastaralost jejich vybavení jsou pro ně stejně bolestivé jako tehdy ve válce proti Japonsku.

Nekonečná videa rozbitých zásobovacích konvojů, hořících tanků, zřícených suchojů a zejména skutečnost, že postup ruských vojsk na mapě se víceméně zastavil, naznačují, že tahle válka je pro Rusy prohraná. Nějakou dobu vydrží svoje ztráty technického vybavení nahrazovat ze zásob, ale stát, jehož HDP je srovnatelný zhruba s Itálií nebo s Floridou, nemůže mít těch zásob moc. Například ruské letectvo vzlétá nápadně málo a v posledních dnech prakticky přestalo používat drahou, i když velmi účinnou naváděnou munici. To naznačuje, že už s ní Rusové musejí šetřit.

Víte, co následovalo v Rusku po porážce roku 1905? Revoluce. Sice neúspěšná, car si nakonec po určitých reformách dokázal udržet trůn, ale byla to jen předehra ke konečnému pádu roku 1917, který byl následkem další prohrané války.

I tentokrát může po porážce dojít k revoluci. Možná dokonce i k rozpadu samotné federace, protože mnohé národnostní menšiny mají vyšší porodnost než samotní Rusové a jejich demografická váha v rámci národa roste. Kavkaz, Kaliningrad, Karelie, Tatarstán, Tuva, Burjatsko, Kurilské ostrovy, Sachalin – to jsou všechno periferie, jejichž příslušnost k ruskému státu není zcela pevná a jistá. A po válce, ve které se písmeno Z stalo stejně nenáviděným symbolem jako svastika, už třeba tamní obyvatelé nebudou chtít nosit ruský pas.